Edith Holá pracuje na vylepšování svého vztahu natolik houževnatě, až skončila s manželem ve vaně!

Když jsem včera seděla se svým manželem v restauraci jednoho wellness centra a pojídali jsme šafránové crème brûlée, evokovalo mi „zvykání si na zvláštní chuť šafránu“ metaforu pro péči o partnerský vztah, když jsou děti. Ve wellness centru jsme nebyli náhodou. Za články o naší manželské krizi jsme dostali od doma.cz dárkový poukaz na privátní saunu nebo whirpool na zámku.

Zvolili jsme bublinky a vířivku. Sauna mě neláká. Nedělá mi dobře extrémní chlad, takže by mě nikdo do studené vody nedostal. Poseděli jsme ve vířivé vaně s vínem padesát minut. Nejdříve jsme si mysleli, že to bude dlouhá chvíle, ale nakonec jsme zjistili, že to uteklo velmi rychle. Už druhý den jsem měla migrénu, na kterou nezabíral ani prášek. Teplá voda ji odplavovala. Příště by to chtělo ještě nějakou masáž. Zjistili jsme, že ani ty ceny nejsou tak šílené, jak jsme se obávali.

(Foto: profimedia.cz)

V zámecké restauraci jsme si dali již to zmíněné šafránové crème brûlée jako vzpomínku na výlety do Paříže, když jsme byli zamilovaní. Kdysi dávno před deseti lety. Všude se píše: i když jsou děti, dbejte na partnerský vztah. Nenechte ho vyhasnout. Přikládejte polínka, protože oheň lásky, byť je láska věčná, potřebuje živit.

Chvil, kdy je dopřáno partnerům vydechnout, téměř zapomenout, že mají děti, je tak málo. Opravdu jako šafránu. Stejně jako šafrán s první lžičkou příliš nechutná a skoro jsem si přála, aby ten pudink byl bez něho... tak je to možná i ve vztahu po narození dětí. Nejprve člověk touží, aby to bylo jako dřív.

Láska se přeci nevytratí, vydržíme vše, není čas, děti jsou malé, potřebují nás na sto procent nonstop. Ten druhý to pochopí, vydrží, já vydržím. S dalšími lžičkami člověku dojde, že šafrán je součástí celé té dobrůtky, tak buď přestanu jíst, nebo si musím zvyknout na jinou chuť.

ČTĚTE TAKÉ:

Blíží se Vánoce, jenže my máme málo peněz...

Chci být zase ta citlivá milenka!

Jsem jak ruská traktoristka, všechno vydržím

I v manželství je tomu možná obdobně. Po narození dětí má jinou chuť. Buď se přizpůsobím, ochutnávám dál a hledám cestičky, jak si druhého nezošklivit při kolotoči s dětmi, nevyspání se, stereotypu a péči o domácnost. Je to o vůli. Láska už jen doutná. Nechce se vůbec nic. Polínko na přiložení je tak daleko. Je to o přepnutí mysli.

Pro polínko dojít musím, protože už vím, že by manželství skončilo, a to nechceme. Vezmu ho ... a zjistím, že jsem se překonala, plamen vyšlehne a dá sílu, víru a naději, že se milujeme a chceme spolu žít, protože ve společných chvílích je láska viditelná. A rodinný život i chuť na chvíle jen pro sebe mohou počkat.

Skloubit v rodinném životě péči o vztah, péči o sebe a péči o děti je tanec. Nesmí se z toho ale stát tanec s jasnou choreografií. Ten nefunguje. Rodinný život je tanec plný improvizace. V takovém tanci nejsou špatné a dobré kroky. Tanec je učení se spolu být a přizpůsobování se neustálým změnám někdy s lehkostí, jindy s těžkostí, ale vždy jde udělat další krůček s taneční náladou a vůní šafránu.