Babička Ježurka ráda vzpomíná, a nedávno se jí vybavila vzpomínka více než drastická. Tehdy bylo vnučce Terezce asi osm let...

Minulý týden jsme měli velkou oslavu. Moje snacha slavila své jubileum, sešlo se nás dost, byly tam tři generace. Samozřejmě že se jen nejedlo a nepilo, ale také se ty nejmenší děti – synovci snachy, předváděli, co všechno umí, a také se vzpomínalo.
 

Vzpomínalo na dobu, kdy byli v podstatě ještě "malá“ i ta moje dnes už všechna téměř dospělá vnoučata. Tak mi to nedá, abych tady nepřipomněla jeden příběh, který mi ještě teď působí husí kůži.
 

Moje vnučka Terezka od dcery a vnuk Lukáš od syna jsou od sebe pouhých osm měsíců. Když jsme s nimi jezdili na dovolenou a oni byli ještě sotva do školky, hezky si spolu hráli, doplňovali se v lumpárnách a nebo se také hádali o hračky.
 

Syn bydlí v domku a hned vedle má domek babička dětí (nemám ráda slovo tchyně, nevíte proč?). Ta má u domku, jak to má být, psa vlčáka. Tito psi bývají dost ostří na cizí, proto ani tento nebyl výjimkou.
 

Jednou, když tam byla vnučka na návštěvě i s noclehem, tak si Lukáš vymyslel bobříka odvahy. To jim bylo tenkrát tak sedm nebo osm let. Šel s Terezkou k babičce a pustil psa. Jestli prý dokáží před ním utéci. Přiznám se, že jsme to neviděli, jen ta babička – paní toho psa. Naštěstí včas zahlédla, co se děje, pes prý prchal za Terezkou a ta s jekotem utíkala.

ČTĚTE TAKÉ:

Můj boj s podzimní depresí: zaručené rady!

Moji malí kluci už chodí na rande!

Mňam! Křupavé květákové placičky a hruškový koláč

Babička dokázala včas psa zastavit, Lukáš dostal vyhubováno a já, vlastně my všichni, jsme si ani raději nepředstavovali, co by se stalo, kdyby... pes byl opravdu zlý! Proto si někdy říkám, že se nedivím, stane-li se nějaké neštěstí, kdy pes pokouše dítě.
 

Toto se díkybohu nikdy neopakovalo. A kolikrát to bylo dětem opakováno, to si jistě dovede každý představit.