Autentická zpověď muže, který se živí jako společník a nestydí se za to!

Co vede muže k tomu, že za úplatu nabízí ženám svou galantnost, pozornost, něhu, doprovod na společenské akce nebo případně i sexuální služby? Jaké jsou jeho postřehy o vztazích mezi oběma pohlavími? Opravdu rozumí tomu, co ženy od mužů ve skutečnosti chtějí a po čem touží?

ČTĚTE TAKÉ:

Návrat Deníku gigola: co se stalo, že se neozýval?

Ideální gigolo: co by měl umět?

Dnes jsem s velkým respektem i strachem opět sednul za volant. Těžká nehoda, která mě na dlouho upoutala na postel v nemocnici, mi dala hodně šance k přemýšlení. Spousta lidí zareagovalo na můj předchozí článek. Emaily obsahující směsici pocitů a to od urážek až po vyjádření podpory zahltily můj mailbox.

Stále mám pořád před očima vzpomínky. Poslední vteřiny před nehodou. Jak se zapírám vší silou o volant, oči a síla vůle se snaží zastavit auto, které se ke mně řítí obrovskou rychlostí. Čas se zastaví, velká rána, zvuky ohýbání plechů, prasknutí oken, všude střepy, zoufalý křik a to jak letím vzduchem.

Drhnutí plechu o vozovku, náraz na svodila a ticho přerušované pískáním pneumatik brzdících aut. Tlukot srdce a rezignující pohled na zvedající se ruce pokryté krví. Křik lidí, na to jak nevnímám co říkají. Zvuky sirén, a vyděšené pohledy lidí. Potom se čas znovu zpomalí, přes rozbité sklo vnímám zpomalený běh záchranářů a potom se oči zavřou.

Můj celý život je jen maska, kterou nosím. Každý ji má. V průběhu našeho bytí na tomto světě je měníme. Moje masky se měnily od hodného dítěte, puberťáka, přes profesionálního vojáka až po profesionálního společníka. Moje práce je o iluzi. Iluze štěstí pro klientky, iluze lásky. Proč nemůže být iluzí i třeba bolest a to ať už fyzická tak psychická? Bohužel obě dvě jsou příliš reálné. Nejde o nich jen snít.

S třesoucíma rukama jsem dnes uchopil volant a nastartoval, dvacet minut stál a přemýšlel zda mám zařadit rychlost a rozjet se. Během těchto minut jsem měl puštěné rádio, které bylo automaticky předladěné. Zaposlouchal jsem se do jedné písničky od Raega a Christiny Delaney. Tuším, že se jmenovala Ty a já. Zaujala mě a nejvíc jedna část.
Nejde to, nejde to, nejde to vrátit…. Já vím, že nejde to, nejde to, nejde to vrátit zpátky, ani kdybych si to přál, ani kdybych o to prosil.

Čím víc o všem uvažuju tak přemýšlím jestli má smysl vzpomínat. Na to, co se stalo, na lásku, na štěstí, na bolest. Na to co jsem v životě někomu způsobil nebo na to co někteří způsobili mně.

Jednoho dne vše zhasne. Nehoda mě v noci probouzí. Ten strach, ta bezmoc a to ticho. Není nic špatného na tom myslet v posledních chvílích na rodinu. Přemýšlím na co bych myslel, když by se můj život ubíral jiným směrem. Na co bych vzpomínal? Jak ráno polibkem probouzím ženu? Na to jak s ní tančím při svíčkách zatímco venku chumelí a v krbu praská dřevo? Jak jí žádám o ruku a ona se slzami v očích říká ANO? Jak čekáme na miminko a já jí před spaním hladím bříško a ona se ke mně tulí?

(Foto: profimedia.cz)

Byla by to jen maska? Ať už jen žijeme nebo pracujeme, mluvíme pravdu nebo lžeme. Je to jen maska, pravdomluvnosti, lží, štěstí nebo lásky. Nic netrvá věcně, nikdo není navždy stejný. Masky měníme tak jak se nám to hodí.
Ať už víte nebo nevíte o kom mluvím. Myslím na ni. Každý den, každé ráno, každý večer. Má první a poslední myšlenka patří jen jí. Jen bůh ví, kde teď je, co dělá a zda si na mě vzpomene.
Není jediná na světě, vím. Možná jednou potkám její duši, třeba někde ve věčnosti bytí. Možná by bylo nejlepší opravdu zapomenout a vrátit se do minulosti, nic necítit, nechtít lásku a štěstí, protože to jen bolí. Jaká maska je lepší? Ta která nic necítí nebo ta co miluje, ale riskuje, že to může způsobit obrovskou bolest?