Člověk toho vydrží hodně. Dokáže přežít i bez vymožeností moderní doby.

Život bez elektrického proudu jsem zažila v století minulém třikrát. Poprvé to bylo v padesátých letech na vesnici, kam jsem jezdila na prázdniny. Svítilo se petrolejovou lampou, vařilo se na plotně a jídlo se uchovávalo ve sklepě nebo zavařovalo. Veškeré práce na poli a kolem hospodářství se dělaly ručně a nějak to nikomu nevadilo. Pralo se též ručně a na valše, ložní prádlo se bělilo na slunci a občas se kropilo vodou. Žehlilo se taky žehličkou, jejíž části - cihličky se nahřívaly na plotně.

(Foto: profimedia.cz)

Podobnou romantiku podle slov mého syna jsem prožívala na chatě v lesích téměř sedmnáct let. Byl to čas dovolených a tak ta rádoby nezvyklost k tomu i patřila. Večer jsme svítili petrolejkou nebo svíčkami, když pršelo, tak se topilo v krbu, kde polena vytvářela krásnou, doslova pohádkovou scenérii. Večer jsme hrávali karty, vyprávěli jsme si příběhy, dětem pohádky a televize nám vůbec nechyběla.

(Foto: profimedia.cz)

Když mělo dojít k celkové elektrifikaci chatové osady, tak byl syn velice nešťastný a nechtěl, abych na to přistoupila. Jenže romantika je jedna věc a uchovávat jídélko pro větší počet obyvatel včetně dětí v horkých letních dnech, je věc druhá. Konec konců to sám poznal, že ta civilizace je nutná.

(Foto: profimedia.cz)

ČTĚTE TAKÉ:

Jablkománie aneb KILOŽROUTSKÁ dieta

Sedmidenní čisticí odtučňovací dieta

Ze života: Jak jsem se odnaučila kouřit

Povodně

Třetí zážitek byl nejhorší a s poezií všedního dne neměl nic společného. Panelový dům na sídlišti byl dva metry pod vodou a kolem dokola byla jen voda. Kávu jsme si vařili na čajových svíčkách a plíšku, stav postupující vody jsme poslouchali v tranzistoráku a báli jsme se jak malé děti, ač čtvrté patro nebylo tak nebezpečné.

Tento stav bezútěšnosti a bez elektriky trval deset dnů. Psal se rok 1997 a od té doby, když slyším hučící vodu, tak dostávám husí kůži. Náš barák není u vody, ale tenkrát voda ucpala kanály a tak se valilo vše - čistá i špinavá voda. Bylo to děsivé.

(Foto: profimedia.cz)

Nedovedu si představit, že bych o čtrnáct let později, kdy jsem začala využívat počítač a internet, byla tak dlouho bez možnosti této komunikace. Když jsem byla mimo dům, už jsem se těšila na návrat kvůli technickým vymoženostem. Ta kouzelná bednička zvaná počítač, která vás propojí s celým světem je obdivuhodná věc. Asi jsem už na ni závislá. Nehraji hry, ale používám ji především ke komunikaci a vzdělávání. Mobil nepotřebuji, protože ho neslyším, ale počítač a program skype zbožňuju. Umožňuje mi, když nedostatečně slyším, propojit se s těmi, s kterými chci a potřebuji mluvit.