Stalo se to, oč jsem dobrých deset let bojovala jako lvice: konečně čekám miminko. Místo radosti ale cítím hořkost...

Když se ohlédnu dozadu na řadu uplynulých let, jako červená nit se jimi vine to, co bylo pro mě stěžejní: snaha o miminko. Vlastně musím obdivovat manželovu trpělivost, divím se, že mě nevyhodil z okna a že ještě dokáže vyslovit slovo sex, aniž se mu hrůzou zkřiví obličej.

Miminko nebude!

Postupem času jsem docházela k názoru, že miminko nebude a že kvůli tomu skončím v Bohnicích. Některé věci je prostě možné vydupat ze země, a jiné zkrátka nedostanete za nic na světě, i kdybyste byla sebevětší bojovnice. Ale to já jsem.

(Foto: profimedia.cz)

V gynekologově ordinaci jsem prakticky žila, musel mě mít plné zuby. Stokrát mě ujistil, že jsem v pořádku a že zřejmě potřebuji čas, a já na něho loni ječela, kolik že mám asi tak času - v sedmatřiceti? Naštěstí zachoval klid.
 

Také chudáka manžela jsem samozřejmě vyštvala na lékařskou prohlídku, naštěstí je dobrák a šel bez vytáček. Ale ani u něho doktoři nezjistili nic alarmujícího. Nezbývalo než čekat. Jela jsem i do lázní, všechno jsem si samozřejmě financovala sama, ale nic nepomáhalo.

 ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Vášnivá esemeska mi pohřbila manželství

Třetina žen by se vdávala pro peníze. Pro milion!

Je mi 35, jsem sama a neumím se seznámit!

Manžel naši situaci nenesl zdaleka tak těžce. Je kliďas, má spoustu koníčků, přátel, práci, která ho zcela naplňuje, a pevné nervy - jinak by se mnou nevydržel. A tak zatímco spokojeně sedával za rybářským prutem, já jsem si začala s alkoholem. A to nejen během oslavy svých osmatřicátých narozenin, kdy mi tekly krokodýlí slzy do veliké sklenice s vizourem. Navždy bez miminka! To byl můj osud.

Báječná lehkost opilosti

Neumím pít a ani mi to nechutná, ale po skleničce či dvou jsem se začala cítit tak nějak jako... a vždyť o nic nejde... neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí... a tak. Cítila jsem báječnou lehkost. Pocit, který mi střízlivost jakživa nenaservírovala.

A báječná lehkost na mě zlehka dosedla i na oslavě narozenin jednoho z mých kolegů. Byli jsme zároveň i přátelé, kamarádili jsme se s celou jeho rodinou, poněvadž Karel, tak se kolega jmenoval, si vzal za manželku mou spolužačku. Běžný maloměstský propletenec, znáte to.

(Foto: profimedia.cz)

Šli jsme s Karlem ven na cigárko a on mi domlouval, neboť si se ženou všimli, že nejsem ve své kůži. Jakmile to řekl, uvědomila jsem si své neštěstí, lehkost zmizela a já propukla v pláč. "Nikdy nebudu mít děti, Karle," vzlykala jsem s hlavou na jeho rameni. "A fakt nejsem tak statečná, abych s tím dokázala žít," zalykala jsem se pláčem.

Gynekolog vyslovil blahopřání

No a skončili jsme v jeho autě. Za měsíc se ukázalo, že můj plačtivý monolog se nezakládal na pravdě: gynekolog mi gratuloval - a já propukla v pláč. Ale on už byl zvyklý. "To jsou slzy štěstí," jásal ženský lékař. Byly - a nebyly.

Jsem tedy nyní v situaci, kdy čekám vysněné miminko, jehož tatínkem ale není můj manžel, nýbrž jeho i můj kamarád a zároveň manžel mé výborné kamarádky a tatínek dvou pubertálních dětí. Zatím o mém těhotenství ví jen můj gynekolog, ale brzy se budu muset svěřit se sladkým tajemstvím i ostatním. Některým ovšem budu muset povědět té pravdy jen půl nebo čtvrt...