Čtenářka Monika se ocitla poprvé v rodině svého milého. A byla zděšena!

Vánoce by se měly zakázat. To ony mohou za to, že teď brečím do kapesníku a máma mi dělá třezalkový čaj (prý uklidňuje, no to jsem zvědavá, taková droga ještě nevyrostla, aby mě uklidnila ve stavu, ve kterém se právě vynacházím!).

Táta byl naštěstí vyslán nakupovat, a tak máme s mámou klid a můžu se bez ostychu vybračet a vypovídat. Stalo se mně něco strašného! A Vánoce za to mohou jen zčásti.

Tak zamilovaná!

Byla jsem tak neuvěřitelně zamilovaná (a podle všeho to stále trvá)! Chodili jsme s Adamem už půl roku, a tak mě teď na první vánoční svátek pozval k nim domů na oběd. To neměl dělat.

Nikoho z jeho blízkých jsem neznala a já osobně mám kolem sebe normální nebo téměř normální lidi. Nejsme nijak zvlášť bohatí, ale žijeme v docela hezkém domku, o který se moji rodiče dojemně starají, máme běžně vypadajícího psa, jenž má lesklou srst a chová se slušně, a my se také chováme slušně. I oblékáme.

(Foto: profimedia.cz)

Neměla jsem nikam chodit. Ale máma říkala, ať jdu, když mě pozval, aspoň prý poznám jeho rodinu. Adam je moje první opravdu vážná známost. Oba ještě studujeme, mně je čtyřiadvacet, on je o rok starší. Myslela jsem, že je to mezi námi vážné - a je konec. Musím to skončit.

Adam samozřejmě nemůže za to, jak vypadá jejich panelák zvenku (příšerně), ale jak vyhlíží jejich byt zevnitř, na tom už ta rodina svůj podíl má. A když si pozvali ještě ke všemu návštěvu a byly nejvýznamnější svátky z celého roku, proč si proboha neuklidili?

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Mám deprese, a tak mě přítel opustil

VÁŠ PŘÍBĚH: Na Štědrý den sama. Jak to přežít?

VÁŠ PŘÍBĚH: O Vánocích zazvonila jeho milenka

Když jsem vešla, nikdo mě nepřišel uvítat, na maličké chodbě se válely asi patnáctery boty všelijak naházené přes sebe (ukázalo se, že ta rodina nemá botník) a ihned, bez varování, na mě zaúročil nepříliš udržovaný ryšavý pes, který mě kousl do ruky.

Zraněna hned v chodbě

Důrazně jsem žádala Adama, aby okamžitě přinesl peroxid. Hledal ho v takové hrozné skříňce v předsíni, odkud na něho vypadly tři prázdné lahve od rumu a dvoje pastičky na myši, peroxid ne. Pes na mě stále útočil. Pak se otevřely dveře a vešlo podivné chlapisko, které řeklo: "Co tady proboha tomu ubohýmu psisku děláte? A proč tak řvete?"

Chlap se nepředstavil ani neřekl nic na přivítanou. Prohlížel si mě jako duševně chorou a dodal: "A co tady děláte?" Chtěla jsem odejít, ale Adam mě cpal dál a otci vysvětloval, že mě přece pozval. Pes již neútočil, ale příšerně štěkal.

(Foto: profimedia.cz)

Také v obývacím pokoji nebylo uklizeno, neviděla jsem žádný stromeček a ani kousek cukroví. Řvala tu zaprášená televize a na pohovce spal nějaký děda přikrytý zčásti novinymi, zčásti děravou kostkovanou dekou, a nepopsatelně chrápal. Konečně však přiběhla osoba ženského pohlaví: maminka. Vypadala ze všech nejcivilizovaněji, hezky mě přivítala a na mou počest přinesla cosi jako vázu s jednou borovou větvičkou, asi to suplovalo stromeček.

Opilý děda

Byla jsem nesmírně vyděšená, Adam to na mě asi viděl a šeptal mi, že jsou všichni hodní, jen trochu nepraktičtí a navíc děda postonává. Ukázalo se, že dědova nemoc není příliš závažná a jmenuje se kocovina. Zoufale jsem přemýšlela, pod jakou záminkou zmizím, jenže maminka mě usadila ke stolu, ze kterého předtím vyhodila kocoura, mrtvé mouchy a nějaké odpadky, a že prý přinese polévku.

Úchylný otec

Poprosila Adama, aby jí šel pomoci se servírováním. Děda strašlivě chrápal, v televizi štěkal kulomet a ke mně si přisedl Adamův otec nikoli s úmyslem mě bavit, ale ohmatávat. Skutečně to učinil, a tak jsem se zvedla se zaječením, které probudilo dědu, a vyběhla z bytu...