Čtenářku Hanu trápí velice choulostivá věc. Zamilovala se do manželova bratra!

Brali jsme se s Milanem po roční známosti. Bylo to spíše na jeho popud, mně se do vdávání ještě nechtělo. Ale Milan žil v neúplné rodině a často hovořil o tom, že by rád založil lepší rodinu, než byla ta jeho. Líbila se mu atmosféra u nás: že spolu žertujeme, máme společné záliby, sportujeme, máme se rádi.

(Foto: profimedia.cz)

Někdy mi však Milan připadal spíše jako můj starší bratr. Svěřila jsem se mámě, ale vysmála se mi. Takový úžasný, slušný chlapec, co bych mohla chtít víc... Říkala jsem si, že máma má jistě pravdu, vždyť chce pro mne to nejlepší. A tak jsem souhlasila se svatbou. Jen mě mrzelo, že Milan na svatbu nepozval svého vlastního bratra. Tvrdil, že mají špatné vztahy, nemluví spolu.

Přihodilo se i vám něco úžasného či dramatického? Pak svůj příběh napište na: soutez@doma.cz, uveďte jméno a adresu. Autor zveřejněného příběhu získá parfém Outspoken Intense by Fergie od Avonu. Více na avoncosmetics.cz

Nic takového jsem ze své vzorné rodiny neznala, a tak jsem se rozhodla bratry usmířit. Dohodli jsme si schůzku v kavárně, všichni tři. Od té doby prožívám nejlepší i nejhorší životní období. Čekala jsem protivného chlapa, byla jsem připravená dělat prostředníka, ale nebyla jsem připravená na citovou smršť, která mě zasáhla.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Žiji s notorickou nevěrnicí. Trápím se!

VÁŠ PŘÍBĚH: Manželovu milenku jsem našla v koupelně

10 vět, které žena opravdu NIKDY neřekne

Švagr byl čtyřicetiletý sympatický pohledný muž, zábavný, galantní, příjemný společník. Zjistili jsme, že jsme jako dvojčata. Měli jsme společné zájmy, poslouchali tutéž hudbu, smáli jsme se stejným věcem a hlavně to mezi námi neskutečně jiskřilo. Ani jeden jsme to nechtěli, ale prostě to bylo. Nečekané a silné. A já teď prožívám peklo. K Milanovi necítím ani zlomek toho, co k jeho bratrovi. Necítím lásku, vášeň, jiskření... Jako bychom byli jen dobří přátelé.

Cítím se provinile, i když jsem nic neudělala. Je to příšerné. Se švagrem Ivanem jsme se jen jedinkrát náhodou potkali ve městě a zašli na kávu. Nedopustila jsem se nevěry, jen cítím, že nemiluji svého manžela. Říci mu to nemohu. A jakýkoli vztah s jeho bratrem je pro mě vyloučený: bratři se setkali po dlouhé době, konečně spolu zkoušejí komunikovat... Milanovi by to zlomilo srdce!

(Foto: profimedia.cz)

Ale co já? Co bude se mnou? Jsem do švagra zamilovaná už bezmála rok, hrozně to bolí. Jsem šťastná jen v JEHO blízkosti, i když se téměř bojím se na něho podívat. Žije sám, po rozvodu s vysokoškolskou láskou se už nikdy neoženil.

Cítím se jako v pasti. Moji rodiče mají Milana upřímně rádi, od nich bych se podpory poprvé v životě nedočkala. Mám tedy navždy žít ve svazku, který je jen přátelstvím, a ne skutečným manželstvím?

Nejsem přelétavá, před Milanem jsem měla jen jednoho muže, ale o pravosti svých citů k Ivanovi jsem naprosto pevně přesvědčena. Není to přechodné poblouznění, vždyť mi proboha není šestnáct. Nevím si rady...

ZDROJ: myzeny.sk