Být požádána o ruku - o tom sní snad každá žena už odmalička. Stejně jako naše čtenářka Kamila.

Je mi dvacet šest let, Honza je o rok starší. Chodíme spolu tři roky, a tak se už nabízejí úvahy o společné budoucnosti. S mojí maminkou se o tom bavíme již zcela otevřeně, jako by bylo jasné, že si Honzu vezmu a budu s ním žít. Oba máme dobrou práci a Honza má byt.

Nedostatek romantiky

Kde je tedy ten problém? Kde je zakopaný pes? V tom, že mi není jasné, zda se k sobě opravdu hodíme. Honza je pracovitý, chová se ke mně hezky a má mě určitě rád, ale jeho přístup k životu je velmi realistický a romantický ani za mák.

Přihodilo se i vám něco úžasného či dramatického? Pak svůj příběh napište na: soutez@doma.cz, uveďte jméno a adresu. Autor zveřejněného příběhu získá parfém Outspoken Intense by Fergie od Avonu. Více na avoncosmetics.cz

Možná namítnete, že nad tím lze mávnout rukou, že jsou důležitější věci. Snad ano. Kdyby mi bylo šedesát, jistě budu souhlasit. V mém věku mi to ale vadí. Babička mi vyprávěla, že když ji děda žádal o ruku, přinesl koš bílých růží a nádherný zásnubní prstýnek s diamantem.

(Foto: profimedia.cz)

Prosím, byla to jiná doba, ale moje nejlepší kamarádka mi líčila podobnou historku. I ona dostala růže a zásnubní prsten z bílého zlata, a druhý den měli zásnubní hostinu v luxusní vinárně.

ČTĚTE TAKÉ:

10 vět, které chlap bohužel NIKDY neřekne

Nejodpornější jídla vašeho života

VÁŠ PŘÍBĚH: Manžel je hezoun. Je to prokletí!

Věděla jsem, že je Honza trochu jiný a všechno romantické mu připadá směšné, ale očekávala jsem, že na žádosti o ruku si dá přece jenom záležet. A jak tak čas letěl, začala jsem si to i představovat. Viděla jsem ho vnitřním zrakem v obleku (má jen maturitní, obstarožní, ale jakž takž se do něho vejde), jak přede mnou pokleká v nóbl podniku. Nádherná chvilka, ostatní hosté vstávají a tleskají... Znám to z filmů. Bohužel jen z nich.

Jako maškary

V  říjnu minulého roku jsme pomáhali známým, kteří se nedávno vzali, s vymalováním kuchyně. Pomáháme si s takovými věcmi vzájemně, navíc oni čekali rodinu, takže to spěchalo. My dvě ženy jsme vařily na vařiči guláš a uklízely, chlapi štukovali a malovali. Měli jsme tepláky a staré svetry, vše s obrovskými skvrnami od barvy, vlasy jsme si schovali pod čepice. Vypadali jsme jako partička z legračního maškarního plesu.

(Foto: profimedia.cz)

No a když majitelé bytu na chvilku odešli přikoupit ještě nějaké pivo a další občerstvení, odehrálo se toto: můj nastávající, oblečen ve strašidelné modré tepláky a kostkovanou košili po dědovi, s papírovou čepicí na hlavě, slezl ze štaflí, plácl mě po zadku ( ten byl také v teplákách) a pravil: "Tak co kdybysme do toho praštili taky, pipino, co? Že mi nedáš košem?" Vzápětí si dlouze lokl piva z lahve, což zřejmě suplovalo slavnostní přípitek.

S pláčem jsem utekla

Ano, takhle to proběhlo. Tímto způsobem jsem byla požádána o ruku. Rozbrečela jsem se a vyběhla z bytu. Cestou jsem potkala udivenou dvojici známých, kteří se vraceli z nákupu a ptali se, co se stalo, ale nereagovala jsem. Doma jsem se zamkla v pokojíčku a zavolala na mámu, že nikoho nechci vidět, Honzu už vůbec ne.

(Foto: profimedia.cz)

Čekal na mě v hned pak v pondělí před budovou, kde pracuji, a bylo vidět, že vůbec nechápe, čím se provinil. Poctivě jsem se snažila mu to vysvětlit, ale bylo patrné, že to opravdu nechápe, i když se o to snad až dojemně snaží.  Jsme jak ty dvě rovnoběžky, které se neprotnou - až v nekonečnu. Chodíme spolu dál, ale nevím, zda mě ještě někdy vůbec požádá o ruku. A pokud ano, umírám hrůzou při pomyšlení, jak to bude probíhat...