Čtenářka Marcela se zamilovala do kolegy. Začátky byly krásné, ale ty konce...

Co je v domě, není pro mě. A na tom doopravdy něco je. I když zamilovaný člověk se všem podobným poučkám jen směje. A to bohužel potkalo i mě. Jmenuji se Marcela, je mi třicet čtyři let, jsem deset let vdaná, a manželem se pyšníme dcerou Majdou, která šla loni do první třídy. 

Bydlíme v řadovém rodinném domku z osmdesátých let, koupili jsme ho po svatbě a dost jsme se zadlužili. Myslím, že se na mně v poslední době projevovala únava uplynulých let: manželství, rodina, spousta práce, splácení hypotéky, dcerka v první třídě, to byl také nápor na nervy. Spousta povinností, málo radostí.

A tak jsem si asi podvědomě vše kompenzovala tím, že jsem se zamilovala do nového kolegy. Byl to milý sympatický mladý muž, asi o tři nebo čtyři roky mladší než já, svobodný. Bojím se, že na mně poznal, že se mu líbím. Neuměla jsem to maskovat, stále jsem po něm pokukovala a také jsem se všelijak hihňala. Jednoho dne mě pozval na kávu. Od té doby jsem byla ztracená.

ČTĚTE TAKÉ:

Závislost na manželovi? Nejlepší cesta do pekla!

VÁŠ PŘÍBĚH: Čarodějná noc plná lásky. A pak - krach!

VÁŠ PŘÍBĚH: Blond zrádkyně mi ukradla životní lásku!

Chovala jsem se jako šestnáctka, vznášela jsem se, byla jsem nepopsatelně šťastná. I manžel si všiml mého neobvykle spokojeného rozpoložení, řekla jsem mu, že je to kvůli tomu, že mi zvýšili výplatu. Uvěřil, muži jsou někdy neuvěřitelně naivní.

Přihodilo se i vám něco úžasného či dramatického? Pak svůj příběh napište na: soutez@doma.cz, uveďte jméno a adresu. Autor zveřejněného příběhu získá parfém Outspoken Intense by Fergie od Avonu. Více na avoncosmetics.cz

S kolegou jsme chodívali po práci na kávu, později i na víno, toulali jsme se parky nebo zašli za město, trvalo to asi měsíc. Nevím proč, nebyla jsem přece tak mladá a tak hloupá, ale došla jsem k názoru, že když se rozvedu, Aleš (tak se můj kolega jmenoval) si mě vezme. Nikdy o tom nemluvil a naše známost trvala krátce, a tak nevím, proč jsem si to myslela. Asi jsem se na stará kolena zbláznila.

A pak se to stalo. Zůstala jsem v práci déle, budova osiřela, myslela jsem, že jsem tam úplně sama, něco jsem dodělávala. Vtom někdo zaťukal na mou kancelář, kterou sdílím ještě s jednou kolegyní - ta byla už dávno pryč - a byl to Aleš. Nic jsme spolu doposud neměli, až teď. Jenomže zákon schválnosti zafungoval na jedničku. V okamžiku, kdy jsem odhodila poslední kousek oděvu, někdo otevřel dveře.

Vrátila se moje kolegyně (druhý den mi koktavě vysvětlovala, že si ve zdejší miniledničce zapomněla maso k večeři), otevřela dveře, vykřikla, hned je zase zavřela a utíkala pryč. Bylo po romantice. Zase jsme se oblékli a Aleš vypadal rozčileně, asi nechtěl, aby se to někdo dozvědět. Začali jsme se hádat a on mi ve vzteku prozradil, že má vážnou známost a že v létě plánují svatbu. Jako by do mě udeřil blesk. On zmizel s prásknutím dveří, já zůstala a brečela. A to nebyl zdaleka všemu konec.

Moje kolegyně si tu pikantní informaci bohužel nenechala pro sebe, a tak se vše dostalo i k manželovi, který na mě křičel, že si balí kufry a končí, což k smrti vyděsilo naši dceru. Můj muž se nakonec umoudřil, vysvětlovala jsem mu, že k ničemu nedošlo (i když došlo) a že to byl naprostý omyl.

Což opravdu byl, od té doby jsme s kolegou na sebe nepromluvili jediné slovo a on se minulé léto skutečně oženil. Žije si zřejmě spokojeně, zatímco moje doposud dobré manželství utrpělo takovou ránu, že nevím, zda se z toho někdy vzpamatuje. A za to mi to doopravdy nestálo.

Redakčně upraveno