Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Luboslava má obrovské problémy, o které se s námi podělila. Vzpomíná na těžké dětství, z něhož se zatím nevzpamatovala.

VÁŠ PŘÍBĚH: Šikana mi zničila život. Mám ještě naději?

Šikana
zdroj: Thinkstockphotos Šikana
aktualizováno 11.04.2013, 00:00 | 11.04.2013, 00:00 | doma.cz/em

Luboslava má obrovské problémy, o které se s námi podělila. Vzpomíná na těžké dětství, z něhož se zatím nevzpamatovala.

Bývala jsem úplně normální děvče, ale po přestupu ze základní školy na gymnázium začalo peklo. Nezapadla jsem do kolektivu, brzy si spolužáci všimli, že jsem vyděšená, a tak mě začali šikanovat. Každodenní mlácení učebnicemi, ponižování, odporné nadávky, kdy se ostatní s chutí smáli - na to tedy vzpomínám nerada.

 

Pomoc!

 

Uměla bych toho vyjmenovat víc, ale bylo by to nadlouho. Po vyučování jsem plakala na holčičích záchodech - jako nějaký slaboch. Tam jsem se vyplakala a přišla jsem domů. Dostavil se pocit méněcennosti, netušila jsem, že se jedná o deprese. Usínala jsem s pláčem, rodiče nic netušili.

 

PSALI JSME:

 

VÁŠ PŘÍBĚH: Manželství jako z hororu! Bil mě a ponižoval!

TEST: Mohla by ses stát obětí šikany?

 

Děti se mi smály, že jsem škaredá a tlustá. Snížily moje sebevědomí na bod mrazu - nebo ještě více... Nevím, kde se stala chyba. Kde nastal ten zkrat? Co to způsobilo? Je chyba ve mně? Nekupovala jsem jim sušenky, aby mne přijali mezi sebe? Dnes vím, že by nemělo smysl ani je uplácet čokoládou. Stalo by se totéž. Došlo k sebepoškozování.

 

 

Až na dno

 

Šly roky, klesla jsem na dno. Stala se ze mne samotářka, všechno jsem dusila v sobě. Začala jsem mít halucinace, zvukové. Ve vlastní hlavě jsem slyšela hlas, který mě denně vybízel k sebevraždě. Nedá se to popsat. Ten pocit naprosté bezmoci. Ten pocit, kdy stačí chvíle, abyste odešli z tohoto světa. Nakonec jsem začala panikařit, bát se o život, a svěřila jsem se mámě. Tehdy jsme se obě rozplakaly.

 

PSALI JSME:

 

VÁŠ PŘÍBĚH: Utíkal jsem od manželky k alkoholu a slečnám!

VÁŠ PŘÍBĚH: Táta má milenku! Vím to jistě!

 

Máma věděla, co dělat. Žádný psycholog, ale psychiatr, jedině ten může pomoci, řekla. Doktor mi nasadil tak silné dávky léků, až mě to položilo. Řekl, že ty zvuky v hlavě slyším kvůli spolužákům, kvůli tomu stresu. Nedokázala jsem vstát z postele, mít otevřené oči, přemýšlet. Když jsem se poprvé pokusila o sebevraždu, poslal mě doktor na dvouměsíční léčení.

 

 

PŘEČTĚTE SI I DALŠÍ PŘÍBĚHY:

VAŠE PŘÍBĚHY: Kvůli dobrým známkám si nechám líbit i šikanu
VAŠE PŘÍBĚHY: Šikana? Vlastně mi v mnohém pomohla
VAŠE PŘÍBĚHY: Šikana mě zničila a teď se to znovu vrací

 

Jako na vojně

 

Dva měsíce bez kontaktu s okolím, dva měsíce v budově s dost hrozným personálem. Den mi ubíhal nenormálně pomalu. Ráno budíček, ustlat postale, uklízet, jako na vojně. Většinu dne jsem strávila zavřená v pokoji, pokaždé jsem nejméně pět hodin plakala. Snášela jsem to hrozně. Přísahám, že kdybych u sebe měla nůž, neváhám ani vteřinu. Kdo to nezažil, považuje mě za blázna, za někoho, kdo se rád lituje.

 

POZOR: nejlepší příběh týdne odměníme - jeho autor či autorka získá 500 korun. Pište na adresu redakce@doma.cz. Nezapomeňte na heslo VÁŠ PŘÍBĚH. Budeme rádi, když přiložíte i svou fotografii, případně fotografii toho, čeho se příběh týká: lásky, rodiny apod. Uveďte prosím také své jméno, adresu a telefonní číslo.

 

Po léčení se můj stav zlepšil. Držela jsem se nad vodou, spolužáci se uklidnili, byl klid. Halucinace se vytratily. Pak přišla další rána. Zamilovala jsem se. Vypadalo to nadějně, rozuměli jsme si, ale když jsem mu svěřila, co k němu cítím, vysmál se mi a zmizel. Bum. Znovu jsem spadla do obrovských depresí. Viděla jsem ho vnitřním zrakem šťastného s jinou, všichni mi připadali šťastní...

 

 

Léky mne drží při životě

 

Přepadly mne divné stavy. Seděla jsem na posteli, hodiny plakala. Neměla jsem chuť žít, dýchat. Pomohli mi rodiče, ale trvalo to dlouho. Teď už je mi zase lépe. Stále mám deprese, léky mne drží při životě. Silná antidepresiva zajišťují, abych si nesáhla na život. Dokonce jsem si našla kamaráda, kterému mohu povědět cokoli.

 

 

A stále se směji, aby ostatní nevěděli, jak mi je doopravdy. Nejvíc jsem "nadšená" z těch primadon z mého okolí, které mi tvrdí, že mi nic vážného není, že se jen lituji. Jsem stále velmi mladá, ale mám toho dost. Každý den ve strachu, co dalšího se stane. Jsem magnet na smůlu. A mohu prohlásit, že mi šikana zničila život...

 
17 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

anna 05:19 27.08.2013
Když mě bude několik let bolet hlava, nebudu brát každý den lék, ale budu pátrat po příčině.... Dobrý psycholog a terapie je na místě. Slečna si potřebuje vybudovat sebevědomí a naučit se, že ten kdo jí vždy podrží, bude stále při ní...ona sama. Psycholog a ještě jednou psycholog
L 15:24 18.08.2013
Jako kdybych to četla sama o sobě...kdo si tím prošel,tak má na zbytek života podupanou psychiku a trauma,na které nezapomene
jesska 14:50 09.08.2013
Autorky je mi velice líto, prošla si peklem, především asi díky té nemoci, co se jí spustila díky spolužákům, nevím, kam ji poslali na léčení, ale dnešní "blázince" vypadají většinou jinak, než takto šíleně. Držím autorce palce, ať najde duševní klid, přátele, se vším se vyrovná a je spokojená
We 23:29 29.06.2013
eliska: Přesně takový kozy jako ty by si zasloužili dostat po tlamě.
Verča 18:48 29.04.2013
martina:na tvůj koment se nedá říct nic jinýho než že si piča
Denča 16:02 18.04.2013
Pane Antoníne,bohužel ale existuje i psychycká šikana na kterou facky nestačí a řekla bych,že je horší.Od základní školy,přes učňák,nástavbové studium a dnešní práci jsem do kolektivu nikdy nezapadla...nenašla kamarády....naopak...Nekouřím,napiju...asi jsem prostě jiná.Ale kamarády potřebuje každý.Jak pak na to???Nestačí se někomu postavit,dát mu facku....
Klaudka 14:34 17.04.2013
Pro ELIŠKU: Luboslava? Co se ti nezdá? Je spousta neobvyklejch jmen, ale to neznamená, že jsou nečím špatný....
Antonín Václavík Rýmařov 23:06 14.04.2013
Ahoj, byl jsem v roce1975 - 77 v minulém tisíciletí vojákem PS ( pohraniční stráže). Mazáctví v té době skvétalo a první rok na vojně znamenal docela problém. Nešlo ani tak o rajony ( drhnutí podlah a všeho ostatního) ale ponižování, teror a taky fyzické tresty za nesmysly které si vymysleli ,,mazáci''. Stalo se že jsem jako ,,ZOBÁK' '( 1 den až půl roku na vojně ) měl rajony. Hajzlíky se blýskaly a můj mazák (zrovna dozorčí roty) mě ve slabé chvilce dal facku. To neměl dělat. Facky které jsem si schovával na horší časy, byly během pár vteřin vyčerpané a mazák se válel ,, BLESKU TŘESKU ''ve vlastní krvi.
Taktéž z mého nosu vytékala červená tekutina kterou jsem nechal po dobu několika vteřin kapat na jeho ,,východoslovenský rypák''. A bylo po ptákách. Už si na mě nikdo z ,, mazáků'' netroufl. Sem tam mě někdo nadal ale tak za dvou metrů. Od té doby jsem byl ,,FRAJER'' u svých vrstevníků. A mazáci už měli strach že dopadnou stejně. Zakrátko odešli do civilu a byl klid úplně. No, trošku šikany neškodí ale nesmí se to přehnat. Šikana je všude. Musí se ale vědět jak na ni. Vždycky to ale určitě nejde tak jednoduše. Musí pomoci okolí. Proto hodně komunikovat se svými dětmi a vyzvídat, co a jak !!!
Určitě bych první domluvil rodičům ,,šikanisty''. Kdyby to nepomohlo, promluvily by naše zbraně. Fotr by asi dostal facku a kdyby to nepomohlo, dostal by pěstí. To většinou zabere. Je fakt, že to není ,,sametové'' ale nemine se to účinku. Pak určitě zavládne v duši Vašeho potomka KLID !!!
Tak je to spravne soudruzi, tak to má byt !!!


Antonín Václavík



lana 14:15 14.04.2013
Moje dcera měla stejný problém.Každé psychické onemocnění je zátěž nejen pro pacienta, ale i pro celou rodinu.samozřejmě kdo to nezažil, nezná.Názor p.Martiny je úplná nehoráznost. Za to jí velmi odsusuji.
Kleio 00:01 14.04.2013
Možno to autorka článku teraz tak nevníma, ale šikana jej zničí život, len pokiaľ si ho zničiť dá. Je to zlé, niekedy dokonca veľmi, ale dá sa cez to prejsť - pomôže najmä dlhodobá terapia, kvalitné priateľské vzťahy, niekedy zmena prostredia... Iste, "šrámy" na duši si človek nesie so sebou, ale po čase sú to už len zahojené jazvy a nie krvácajúce rany, ktoré znemožňujú kvalitný a plnohodnotný život. Držím palce a želám veľa síl.
1 2