Čtenářka Anna se ocitla v nezáviděníhodné situaci. Za dva týdny by si měla obléknout bílé šaty. Nikdo, kromě ní, zatím nemá tušení, že to asi neudělá...

Je ve mně doopravdy malá dušička. Dospěla jsem k rozhodnutí, že to doopravdy vzdám a svatbu zruším, ale zatím jsem se nedokázala nikomu svěřit. Bojím se, že by dostali infarkt. Já už jsem na infarkt také zralá, i když je mi teprve 27 let, a pojídám prášky jako bonbóny.

Za čtrnáct dní mám obléknout bílé šaty, říci ANO a strávit s nastávajícím manželem zbytek života. Svatba bude připravena v salonku luxusní restaurace, všechno už je předem zamluvené. Čeká na mě obřadní síň v zámku a poté oběd a večeře pro zhruba padesát hostů. Dvě hodiny by měla hrát i objednaná kapela.

Moji rodiče to všechno zařídili, byla to neuvěřitelná práce, a také to zaplatí. Mám i dědečka a obě babičky, které se na svatbu doslova třesou, ta z maminčiny strany mi dokonce řekla, že jí svatbou a brzkým narozením vnoučete, ve které doufá, splním životní sen a ona může umřít. Situaci, ve které teď jsem, bych nepřála ani nepříteli.

ČTĚTE TAKÉ:

NESPRÁVNÝ MUŽ po boku. Odhalte ho!

VÁŠ PŘÍBĚH: Manžel má jinou, váží 100 kilo!

Jak zatočit s nevěrným manželem? Čtenářky radí

Prostě jsem se rozhodla, že si Rudolfa nevezmu. ne že by mě nějak významně zklamal nebo zradil, ale cítím, že láska po osmiletém vztahu dávno vyprchala. Nevím, proč jsem na to nepřišla dříve, tím by se úplně všechno vyřešilo. Ale zjistila jsem to až teď. Vím, že je pozdě. Ale prostě to musím udělat.

Přihodilo se i vám něco úžasného či dramatického? Pak svůj příběh napište na: soutez@doma.cz, uveďte jméno a adresu. Autor zveřejněného příběhu získá parfém Outspoken Intense by Fergie od Avonu. Více na avoncosmetics.cz

S Rudou spolu už několik let bydlíme a čím více se blíží svatba, tím víc cítím, že on opravdu není tím pravým. Už si ani nemáme co říci, chováme se, jako by se svatba naopak už uskutečnila - před deseti lety. Nic mezi námi nejiskří, nesvěřujeme se jeden druhému s drobnými radostmi a trápeními. Po večerech jsme potichu u televize, vyrazit spolu někam ven? Leda když jsou narozeniny nebo svátek.

Pochopila jsem to pozdě, ale pochopila. S tím člověkem bych se už jenom nudila a trápila. Kdysi jsem ho měla ráda, není zlý, je i docela pracovitý, rodinu by jistě uživil a snad by se i o děti postaral (pokud by je ovšem neunudil), ale to, že by uživil rodinu, není pádný argument pro to, abych si ho vzala.

Čeká mě tedy peklo. On a jeho příbuzní mne proklejí, tohle mi nikdy, nikdy neodpustí. Moje babičky a děda by z toho mohli mít zdravotní následky, rodiče též - navíc těch zbytečných výdajů, kolik už kvůli svatbě měli. Určitě to neudělám tak drasticky, že bych utekla od oltáře, na to tedy opravdu nemám nervy.

Dnes, zítra nebo pozítří prostě seberu odvahu, podívám se ženichovi do očí a řeknu: "Omlouvám se, svatba nebude." Co se pak strhne, to si asi neumím představit - a jsem ráda, že si to neumím představit. Odkládám to ze dne na den a z hodiny na hodinu, ale dlouho už to odkládat prostě nemůžu!

Redakčně upraveno