Pro někoho může být putování po klávesnici počítače horší než noční cesta černým lesem, jiní si svět bez moderní techniky a technologií už neumí představit.

Střet dvou světů, nepochopení generací a další podobné titulky by se daly přiřadit k rozhovoru našich dcer s mou matkou, tedy s jejich babičkou. Ta je sice moderní ženou, která se stále udržuje v kondici, i přes důchodový věk pracuje, SMSku vám pošle s přehledem, dokonce si nastaví nahrávání svého oblíbeného pořadu na videu, ale na některé hlášky svých vnuček prostě nemá odpověď.

Pokaždé, když od nich slyší, že si to řeknou na Facebooku (ony sice řeknou na „fejsu“, ale držme se oficiální terminologie, ať vše ještě více nekomplikujeme), že si zahrají gamesu na PSPéčku nebo, že si pustí MP3ku, tak jim řekne: „Holky, to víte, já těmhle vašim hračkám nerozumím.“ A později si pak ode mě nebo od manželky nechá vysvětlit, co to ty holky vlastně dělají.

PSALI JSME:

Blog otce puberťaček: Sláva jako na hradě

Blog otce puberťaček: Zubní anabáze 

Tak je to pochopitelné, když půl století žila s telefonem na šňůře – pardon, vlastně jen třicet let, protože těch prvních dvacet na jeho přidělení čekala – a v dobách jejího dětství byla televize barevná, jen ty barvy měla pouze dvě – černou a bílou.

I já jsem byl počítačovou gramotností našich dcer nejednou překvapen. Poprvé už někdy v předškolním věku, kdy jsem od počítače slyšel: „Tos měla odentrovat. Tak to aspoň sejvni.“ Podruhé pak zhruba před dvěma roky, kdy ta nejmladší měla svůj první „lepší“ mobil – samozřejmě to musel být módní „dotykáč“ – a zhruba po měsíci používání mi na něm sama od sebe pustila nějakou písničku, kterou si se spolužákem poslali přes bluetooth.

ČTĚTE TAKÉ:

10 vět, které žena opravdu NIKDY neřekne

VÁŠ PŘÍBĚH: Manželovu milenku jsem našla v koupelně 

Jídla hrůzy aneb Co by celebrity nepozřely

Děti jsou prostě jako houby, vědomosti a dovednosti nasávají ohromnou rychlostí. Nedávno jsem připravoval nějaký srovnávací článek, do kterého jsem ještě potřeboval najít dvě fotografie a spojit je do jedné. Než jsem své dílko dopsal, tak jedna z dcer přišla a říká mi, že mi ty fotky našla a poslala do e-mailu. Čekal jsem nějaké dva nepoužitelné obrázky, ale doslova jsem padnul na zadek. Ve své elektronické poště jsem našel upravené a spojené fotky, že bych to sám lépe neudělal. Když jsem se dcery ptal, kde to našla, tak řekla: „Normálka, našla a pak upravila ve Photofiltru.“

Pomyslel jsem si: „Holčičko, tak sis podepsala ortel, asi si dáš přihlášku na střední grafickou.“ A tenhle nápad se setkal s nadšením.