Nepotřebuje bomby, ani nevyhrožuje násilím. Přesto mě dokonale ovládá.

Už jsem si zvykla, že se můj den dělí na jednotlivé úseky ohraničené kojením a přebalováním. Mezi tím je dvou až tříhodinová pauza, kterou občas mohu využít pro sebe - třeba se jít najíst, osprchovat, občas vyspat, nebo jen tak vypnout a tupě zírat na televizi. To ale když mám štěstí a malá je po jídle a v suchu klidná a usne. Mimochodem, to že novorozenci spí 20 hodin denně je kec. Někdy taky spí jen 9 hodin ze den a zbytek vyžadují pozornost.

Ale všechno se dá zvládnout, protože je milujeme. I když někdy je to láska složitá, která se teprve rýsuje. Hodně zkoušený bývá tento nový vztah, když se miminku něco děje. Když je nakrmené, přebalené, a přesto začne plakat a není k utišení.

 

Anita tohle předvedla v pátek. Nejdřív jsem myslela, že pláče nad hrou našeho hokejového týmu, který prohrával semifinálový zápas se Švédskem. Nedivila jsem se jí, upřímně, mně taky bylo do breku. Ale zápas dávno skončil a ona nepřestávala. Tak velká hokejová fanynka z ní přece ještě nemůže být, říkala jsem si. Tak jsem zkontrolovala plenky, strčila prso do pusy, pak dudlík, nic nepomáhalo. Malá rudla a řvala a řvala.

Po několika hodinách už jsem opravdu nemohla a začínala jsem být zoufalá, pak vzteklá a jednu chvíli i dost naštvaná. Naštěstí se právě v ten okamžik vrátil domů přítel, tak mne vysvobodil. Vrazila jsem mu stále plačící dítě do náručí a na chvíli šla na vzduch. Já i Anita jsme vychladly poměrně rychle, a když jsem se vrátila, nakojila jsem ji a ona přestala plakat. Přestože je milujeme, někdy je to těžký.

ČTĚTE TAKÉ:
BLOG Z MATEŘSKÉ: Já chci spát
BLOG Z MATEŘSKÉ: Jak jsem přecenila síly

Anitě bude tento týden měsíc. I když je tak mladá, tak mám někdy pocit, že dokáže být pěkně škodolibá:
- už několikrát počůrala přebalovací pult, když na sobě zrovna neměla plenku
- pokud jí vyměním plenku jen proto, že byla trošku ušpiněná, do 5 minut ji celou znovu pokadí
- při krmení dělá, že už má dost, ale jakmile ji položím, hned chce znovu
- začne-li se mi chtít hrozně na záchod, ona zrovna nechce přestat pít, nebo brečet
- když si na stůl postavím ohřáté jídlo, začne plakat, nebo se pokadí a pak začne plakat

Ovšem jejím nejoblíbenějším trikem je dělat, že spí, když ji držím v náručí, a pak začít plakat hned v okamžiku, co jí odložím do postele. Nejlepší je to pak v noci, kdy se motám po pokoji celá rozespalá.

Jak to ty děti vědí, že zrovna teď bychom potřebovali, aby byly v klidu?