Asi jsem si ještě úplně neuvědomila, jak moc se mi změnil život. Nějak pořád čekám, že se zase vše vrátí do starých kolejí... Nevrátí.

Dolehlo to na mne plnou silou v neděli večer, kdy jsme měli zápas v šipkách. (Hraji šipky závodně již několik let, máme tým, a i když hrajeme tu nejnižší soutěž, všechny nás to baví.) Už nikdy (alespoň v nejbližších 10 letech) to nebude jako dřív, už nikdy se spoluhráči nebudu moc zůstat dlouho přes půlnoc a pít a házet do úmoru. Vždycky budu muset utíkat domů, abych toho mého miláčka umyla a uložila do postýlky. Ach jo.
 

Přestože Anitu tentokrát hlídala babička a já věděla, že to holky bez problémů zvládnou, po dvou hodinách jsem začala být nervózní. Snažila jsem si večer užít, ale stejně jsem na dítě tak nějak pořád myslela. Když nechám Anitu s tatínkem, je to stejné. Na jednu stranu bych zase hrozně chtěla na nějakou party, na druhou stranu vím, že bych si ji stejně neužila, protože bych měla obavu, co se doma děje. Nevím, jak dlouho to zase bude trvat, než se budu moc pořádně opít, protože i když seženu hlídání na večer, těžko už seženu hlídání na druhý den, kdy by mě jistě trápila kocovina. A navíc - můžu si vůbec dovolit jít se jako matka někam opít?

Jenomže kalbičky nejsou to jediné, co mi chybí. Například spánek. Dřív jsem se ve všední den těšila, jak se o víkendu dospím. Teď je to již sedm měsíců, co jsem nespala déle jak šest hodin v kuse, a vím, že to ještě pár měsíců potrvá.

ČTĚTE TAKÉ:
BLOG Z MATEŘSKÉ: Nebojme se křičet o pomoc
BLOG Z MATEŘSKÉ: Vypadám pořád jako těhotná. A dost!

Nebo taková obyčejná marnivost. Asi jako každá žena se ráda pěkně oblékám, vymýšlím složité outfity doplněné náročným líčením. Jenomže... Kam bych se měla sexy oblékat a pěkně malovat? Na procházku s kočárkem? Copak Anita nějak ocení, že mám perfektně nalakované nehty? Strčí si je do pusy a oslintá nalakované i nenalakované. A tak využívám sebemenší příležitost, jak zase vypadat jako člověk - aspoň na chvíli. Maluji se na větší nákupy i na běhání po úřadech. Jenomže to stejně není ono, když všude vláčím kočár, musím myslet hlavně na to, aby oblečení bylo praktické a dítětiodolné. Velký výstřih teď nemám proto, abych zaujala, ale proto, abych mohla pohodlně kojit. :-)

Věcí, které ještě dlouho nebudu moc svobodně dělat, mě napadá opravdu hodně - dlouhá exotická dovolená jen s batohem na zádech, celovíkendové kurzy malování, šipkové turnaje. Každý den přicházím na další. Samozřejmě, že to jsou hlavně věci, které patří do oblasti volnočasových aktivit, ale dítě se zřejmě hrubě promítne i do mého pracovního života. I když to málokdo přizná veřejně, všichni víme, že diskriminace matek na pracovním trhu existuje. A i kdyby nebyla, copak může matka s malým dítětem zůstávat 12 hodin denně v práci? No, nemůže. To se pak ale blbě buduje kariéra...

Prostě... Přestože je Anitě už 7 měsíců, mě stále přepadají jakési mateřské pochybnosti a naprosto nemateřské tužby. Ale pak se na mě usměje tím krásným bezzubým úsměvem a já vím, že to všechno vydržím a nějak zvládnu. To je totiž ta hlavní změna - v dobrém i zlém, už na nic nejsem sama.