Čím dřív si sundáme růžové brýle, tím méně si budeme ubližovat.

Anita se naučila se otáčet na bříško. Dělá to teď pořád - ve dne, v noci, když je vzhůru, i když spí. Problém je, že ne vždy se jí na břiše líbí, takže pak se začne vztekat, křičet a vřískat. Já pak jako vzorný rodič přiběhnu a otočím ji zpět na záda. Tam ale vydrží asi tak deset vteřin, aby se znovu otočila na břicho, kde se jí ale nelíbí, takže začne křičet. Já přiběhnu a otočím ji. A tak pořád dokola :-) Tímto kolečkem strávíme pěknou část dne.

Naší další oblíbenou zábavou je hraní s dudlíkem. Anita si v klidu dudlá, ale její zvědavá ručička kolem dudlíku šátrá, až ho z pusy vyrazí. Začne křik, který utichne v okamžiku, kdy přiběhnu a dudlík jí znovu strčím do pusy. Jenomže ona ho za chvilku zase vyplivne a pak křičí, dokud ho znova nedostane. Nevědomky si tak způsobuje nepříjemné pocity.

 

Z dudlíku vyroste a také se časem bude umět rozhodnout, zda chce ležet na břiše, nebo na zádech. Něvědomé ubližování si jí ale bohužel zůstane. Bude věřit lidem, kterým by neměla. Bude milovat muže, kteří jí zradí. A bude dělat věci, které by si měla odpustit. Já už však nebudu pořád nablízku, abych jí pomohla. I když bych moc chtěla.

Můžu jen doufat, že jí předám tolik zdravého rozumu, aby si neubližovala opakovaně. Aby pochopila, že když se s ní kluk v patnácti rozejde a pak ji bude chtít zpátky, že to dlouho nevydrží. Že když jí kamarádka zalže, pak bude přísahat, že už to nikdy neudělá, a udělá to znovu, že to není kamarádka. Chtěla bych, aby se učila rychle a netrvalo jí příliš dlouho, než pochopí, jak to je.

ČTĚTE TAKÉ:
BLOG Z MATEŘSKÉ: Ty to nebudeš mít tak jednoduché!
BLOG Z MATEŘSKÉ: Pořád někam pospícháme

Mě to někdy trvalo až příliš dlouho, než jsem sundala růžové brýle.

Když mi bylo šestnáct, tak jsem například věřila, že ta holka, co se motá kolem mýho kluka, je opravdu jen jeho kamarádka. Jednoho krásného dne jsem je pak překvapila spolu v posteli.
O rok později jsem zase jinému chlapci věřila, že se chodí s tou hezkou holkou učit. Pak se se mnou rozešel, aby začal chodit s ní.
A když mi bylo dvacet, tak... Mám pokračovat? Pak jsem přehodnotila svůj výběr partnerů a nedám tolik na vzhled, jako na charakter. Poučila jsem se, ale musela jsem třikrát narazit. A to byly jen vztahy...

Hnusný chvilky si musíme zažít, abychom si vážili těch dobrých. Ale úplně stačí, když nám je způsobují druzí, nemusíme se ještě trápit sami, že?