Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Štěpánku pokousal její vlastní pes. Byl agresivní? Byla to chyba ve výchově? Může se to opakovat? Podělila se o svoji životní zkušenost se špatně vedeným pejskem. Pokud zvažujete

Jak (ne)vybírat psa: Drsný příběh, který vám otevře oči

Příběh Štěpánky
zdroj: Archiv autorky Příběh Štěpánky
aktualizováno 17.04.2016, 00:00 | 17.04.2016, 00:00 | doma.cz

Štěpánku pokousal její vlastní pes. Byl agresivní? Byla to chyba ve výchově? Může se to opakovat? Podělila se o svoji životní zkušenost se špatně vedeným pejskem. Pokud zvažujete

nového člena rodiny, zvažte své možnosti důslednost a zkušenosti.

Pes jako dárek? Pes jako módní doplněk? Pes jako hračka na mazlení? Ne. Pes je především živý tvor, který má vlastní charakter, vlastní povahu a vlastní potřeby. Mezi psem a člověkem dochází k uzavření partnerského vztahu, není to věc, kterou můžete jít reklamovat a nebo vrátit. Toto je důležité si uvědomit, možná vám k tomu dopomůže moje vlastní zkušenost.

 

Jedno krásné sobotní ráno mě přítel bere na povedené rande do nejmenovaného psího útulku jako překvapení, abychom vyvenčili pár pejsků. Vyvenčíme jednoho, kterého vrátíme a řekneme si, že máme ještě dost času a sil zpříjemnit tento den ještě jednomu hafanovi, tak si necháváme přivézt ještě druhého, křížence APBT, kterému říkají Drak. Ten nás však vítá tak, jako kdybychom poslední lidi na světě, a celou procházku je tak aktivní, živý, mazlivý... Tak si nás získá, že při návratu ke dveřím útulku hlásíme, že se jmenuje Stitch (podle pohádkové postavy z filmu Lilo a Stitch) a že je náš. Nikdo v útulku nic nenamítá, nikdo nám o psovi nic neříká a za adopční poplatek nám ho vydávají.


Po prvním týdnu spolusoužití se ovšem objevuje první malý konflikt: Stitch se ožene po snoubenci, protože mu nechce dovolit kousat kost ukradenou při venčení u kontejneru. Honza se psy umí, zpacifikuje si ho a od té doby ho bere Stitch bez problému jako pána. Ovšem já takovou kuráž a odhodlání nemám, což si bohužel uvědomuje nejvíc právě Stitch. Elegantně se snažím konfliktním situacím vyhýbat, ovšem po dalších pár týdnech ukazuje zuby i mně, když se mu snažím sebrat z odpadkového koše ukradený obal od šunky. Nic tragického, nechtěl mě zabít, cvakl mě do ruky, prokousl nehet. V psí řeči mi prostě dal jasně najevo, kdo že je pán a kdo pes. Bohužel ale v můj neprospěch. Omlouvám ho, vždyť je to hrozně chytré, emotivní a aktivní zvíře. Pan pes, který má svoji hlavu, umí člověka rozveselit i když je mu nejhůř a vždycky zpříjemnit den. Je to lump, ale zároveň je moc šikovný na všechny psí sporty, hlavně na Agility, které ho neskutečně baví. Nedala bych ho za nic na světě.

 

Příběh Štěpánky
(Foto: Archiv autorky)


Uvědomuju si že s tím, musíme něco dělat. Jsem teoretik, mám vystudovaný pedagogický obor se zaměřením na výchovu delikventní mládeže, přece zvládnu i problémového psa, říkám si. A tak se začínám pídit po Stitchově minulosti. Zjišťuju, že jsme jeho pátí majitelé, protože několik lidí před námi ho vrátilo po pár dnech či týdnech zpět do útulku bez udání důvodu. Začínám si také nastudovávat odborné texty na téma dominantní psí chování, smečkové psí chování a v neposlední řadě vyhledávám pomoc profesionálů. Tady se stává právě další chyba. Chodíme do několika zařízení najednou, všude nám radí něco jiného a místo toho, abychom se drželi jednoho „výcvikového směru“, tak to kombinujeme. Nakonec dokonce svolíme i k tomu, že si k němu pořídíme klidnější a socializovanou fenu, která nám s ním má údajně pomoct.
Stitchovi a již druhé fence, které z útulku zůstává jméno Sarah, věnujeme veškerý svůj volný čas. Hodiny a hodiny trávené jejich venčením, výcvikem a četbou odborné literatury. Teoreticky jsem perfektně vybavená, ale co se týká praxe, tak se pořád nemůžu zbavit jedné špatné vlastnosti: strachu. Ze Stitche mám obrovský respekt, občas až strach a on to ví. Pořízením fenky, která se mu podrobí, si navíc ještě více upevňuje svoji pozici alfa v naší smečce, a ač je opravdu klidnější, protože si spolu celý den hrají, a tím pádem je unavenější, tak jeho nežádané chování nabírá vyšších obrátek. Situaci se snažím mít neustále pod kontrolou. Žiju pořád ve stresu z toho, co bude. Co od Stitche můžu čekat. Ano, i přes to, jak moc ho miluji, se ho pořád někde v hloubi duše doopravdy bojím. Takhle to být nemá. Ale moje ego mi nedovolí si to sama sobě připustit. A tak v téhle hře o tom, kdo je pán a kdo je pes, vesele pokračujeme dál. Chápu jeho chování, učím se věci posuzovat jako pes, ne jako člověk, protože psi opravdu přemýšlí a svět i rodinu vnímají jinak, než lidé.

 

ČTĚTE TAKÉ:

PES ZABÍJEL! Jak vybrat štěně, aby neublížilo? Radí odborník
Agresivní psi trpí depresemi. Jak jim pomoci?
Jak si poradit s nachlazeným pejskem
Život ve městě stresuje i vašeho psa, pozor na to


Docela nám to jde. Když už si myslím, že už jsme to překonali, se to stane. Stitche píchne včela do tlapky. Odmítá si žihadlo nechat vytáhnout. Musíme ho násilím chytit a ošetřit, což je samozřejmě doprovázeno šílenou scénou podobnou boji na život a na smrt. Ošetření proběhne úspěšně, Stitche se nám daří dokonce i zklidnit, ale pořád má vztek. Po chvíli napřed napadne bezdůvodně Sarah, kousne jí do zad, ale naštěstí líná, takže mu v tlamě zůstává jen pár jejích chlupů. Úspěšně je odtrhneme a opět ho vyklidníme. Po delší chvíli už je zase vše v normálu. Ležíme na posteli, v rukou mám psí keksíky. Za povely jeden za druhým házím Stitchovi, otočím se se zavoláním na Sarah, která stojí kousek od postele a v tom cítím na obličeji obrovský tlak, zezadu se udeřím hlavou o zeď a cítím po celém obličeji a na krku teplo od tekoucí krve. Jsem v šoku, nevím, co se děje, první mi hlavou probíhá, že asi z nebe spadl asteroid, propadla se střecha a poranila mě. Po okamžiku začnu trošku vnímat okolí. Slyším horečné vrčení a skučení a hlas mého snoubence, který křičí ať hned uteču vedle do kuchyně. Pořád nechápu, co se děje. Proč si polovinu kůže v obličeji přidržuju rukou, proč je všude okolo krev. Až po chvíli mi dochází, že mě napadl Stitch. Že mi vyrval kus tkáně v obličeji... Vše se sbíhá velice rychle, snoubenec zpacifikuje opět Stitche, zavře v ložnici, kde se to odehrálo a volá sanitku. Ta je u nás do pěti minut a veze mě na světla na plastickou chirurgii, kde mě čeká několikahodinová operace, kde můj obličej sestavují jako puzzle a pak hospitalizace a několikaměsíční rekonvalescence.

 

Příběh Štěpánky
(Foto: Archiv autorky)


Všichni v našem okolí mají jasno: Stitch je nebezpečné zvíře a musíme ho nechat utratit. Tuto možnost odmítám. V psí řeči mi dal prostě a jednoduše rázným tahem najevo, že mě respektovat jako pána nebude. Že je nade mnou. A ano, tímhle tahem mě opravdu porazil a opravdu zvítězil... Jsem si víc než jistá tím, že kdyby sdílel domácnost pouze s mým Honzou, žádný konflikt by spolu neměli, protože jeho bral přirozeně jako alfa vůdce smečky. Mám nechat zabít zvíře jen kvůli tomu, že jsem ho nezvládla? Ne! Přiznávám se, že jsem nejednu noc probrečela s myšlenkami, že nechápu, proč mi chtěl ublížit a proč mi ublížil. Vždyť jsem ho tolik milovala a tolik mu věnovala a obětovala! Ale psi takhle nepřemýšlí. Kdybych byla pes a Stitch mě takhle skolil, druhý den už bychom si spolu zase zvesela hráli, jen bych už musela přijmout post v hierarchii smečky pod ním. Nic víc, nic míň. Nemůžeme psí chování měřit skrze lidské uvažování. To by nefungovalo. Nezlobím se na něj. Chápu ho, vím, že to není o tom, že by mě neměl rád, jen jsem pro něj nebyla autoritou. V tom je velký rozdíl.


Co ale dál? My si ho nechat nemohli. Dřív nebo později by se útok vůči mojí osobě opakoval. Nehledě na to, že už jsem si připustila to, že jsem to nezvládla, přiznala si porážku a konečně také to, že se jeho chování bojím. Nechtěli jsme se ho lacině zbavit a neřešit, co s ním bude. A tak jsem se rozhodla celou tuhle kauzu sdílet veřejně skrze facebook. Během několika pár hodin se ozvaly desítky lidí a doporučovaly kontakty na cvičitele, na chovatele i na jinak spřízněné lidi s tímto tématem. Po několika doporučení jsme se nakonec rozhodli pro Bullazyl Čáslav, kam Stitche přijali na několika měsíční převýchovu s tím, že ho nevydají každému, ale potenciální zájemce si ověřují a následně kontrolují. Přeju mu jen to nejlepší, aby našel skvělý nový domov, kde mu dají to, co my jsme nedovedli: pocit jistoty, pevnou ruku a řád!
 


A co byla hlavní myšlenka tohohle příběhu? Nepřeceňujte své síly. Psa by neměl člověk vybírat podle vzhledu, ale hlavně se informovat o jeho povaze. Ta je rozhodující. Nám teď zbyla Sarah. Kříženka chrta a pitbulla, kterou jsme vybírali správně: podle povahy. A musím říct, že to je přesně pes pro mě. Je klidná, mírná, miluje děti, jiné psy i zvířata. A co je hlavní? Zoubky umí použít opravdu jen na žrádlo.


Neopakujte mojí chybu.

9 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře