Před nevěrou si nemůže být nikdo na světě jistý. Když už se přihodí, co si má nebohá manželka počít? Čtenářky doma.cz radí, jak to řešily či jak by to řešily ony...

Strašidlo nevěry obchází kolem manželství odnepaměti. Někdy je možné ho zahnat, jindy se ta věc prostě přihodí, a je na nás, manželkách, abychom se s ní vyrovnaly.

Každá žena, která se v té nezáviděníhodné situaci ocitla, vám potvrdí, že si sáhla na dno. Ale nastal okamžik, kdy bylo nutné ode dna se odrazit a s nevěrníkem zúčtovat.  Poprosili jsme několik našich čtenářek, aby poradily. Ať už byly s nevěrou konfrontovány přímo, nebo o ní naštěstí přemýšlejí v čistě teoretické rovině...

"Bohužel, jste na správné adrese. Patřím k tomu poměrně velkému procentu žen, kterým byl manžel nevěrný - a které se to nešťastnou shodou okolností i dověděly. V mém případě se údajně jednalo o takzvanou jednorázovou nevěru na abiturientském večírku, kdy se můj muž setkal s dávnou gymnaziální láskou a skončili někde v parku."

"Dobrá duše v podobě jeho jiné spolužačky, značně zlomyslné, si dala tu práci domluvit si se mnou schůzku v kavárně, a tam mi to vpálila. Měla jsem na ni skoro stejný vztek jako na manžela, musela to být opravdu zlomyslná povaha. Dala jsem si dva panáky rychle za sebou, nepomohlo to. A to byl teprve začátek, netušila jsem, kolika stupni pekla si ještě budu muset projít."

"Když jsem doma odemykala dveře, byla jsem přesvědčena, že mu sbalím kufry. Jenže ke dveřím už běžela naše tehdy pětiletá Maruška, tatínkův miláček, a já vmžiku pochopila, že to nebude tak jednoduché. Manželovi jsem popsala, kde jsem byla, doslova zezelenal, pochopil, že nemá smysl zapírat. Zapřísahal se, že to bylo jednou a že už se spolu neuvidí. Měsíc jsem mu snad ani neodpovídala na pozdrav. Po roce už to bolelo míň. Nejtěžší bylo snažit se věřit, že když se to stalo jednou, nestane se to podruhé..."

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Jak přežít nevěru? Zhroutil se mi svět

10 největších zabijáků lásky

SEX, SNY A MUŽI: Láska nám zatemňuje mozek!

"Vdaná ještě nejsem, nedávno jsem se rozešla s přítelem, ale důvodem nebyla nevěra - byl to workoholik a opravdu s ním nebylo možné existovat. Neznal víkendy, dovolené, mimopracovní čas, jít do kina nebo zajezdit si na bruslích považoval za hřích a za čas ukradený práci. Řekla jsem si, že tohle nemám zapotřebí, vždyť žijeme jen jednou - a skončila jsem to. Chodili jsme spolu devět měsíců. Jsem přesvědčena, že v případě nevěry bych udělala totéž - a ihned. S nevěrníkem bych žít nechtěla, nikdy už bych mu nedokázala důvěřovat."

"S nevěrou nemám ke své velké radosti žádnou zkušenost. S manželem nás dělí rok od svatby, děti ještě neplánujeme, užíváme si života, mám pocit, že žijeme jeden pro druhého. Můj muž je na mne tak hodný a chová se ke mně tak laskavě, že si ho v roli nevěrníka neumím představit. Ale je mi jasné, že v životě se může stát cokoli, a tak, když nad tím přemýšlím, domnívám se, že bych snad i dokázala odpustit - kdyby to byl úlet. Ale dlouhodobý mimomanželský vztah bych asi nepřekousla."

"Teď se musím trochu hořce pousmát - jsem totiž rozvedená, manžel odešel za jinou. Když jsem zjistila, že je mi nevěrný, potají jsem brečela jako želva, ale před ním jsem se snažila chovat se rozumně a zdůrazňovat, že nechci pálit mosty a aby si dobře rozmyslel, pro kterou z nás se rozhodne, a k té pak šel. Dala jsem mu i čas, netlačila jsem na něj. Můj racionální přístup byl ovšem k ničemu: rozhodl se pro tu druhou. Ona totiž s ním ještě ke všemu čekala dítě: narozdíl ode mne!"

"Nevěru znám jen z románů a časopisů pro ženy. Mám vážnou známost, plánujeme svatbu, kupujeme dům. To, že by mně mohl být nevěrný, si raději ani nepředstavuji. Jsem prudká povaha, nezvládla bych to. Prostě bych ho okamžitě vyhodila - jsem si tím jista."

"Můj tatínek byl takové, řekněme, veselejší povahy, a maminka mu to trpěla po mnoho let. Vzpomínám, jak se naplakala, i když se kvůli mně snažila předstírat, že je všechno v pořádku. Dodnes nechápu, proč to strpěla a proč v tom svazku žila. Vždyť se trápila nonstop, myslím, že by se jí bývalo ulevilo, kdyby požádala o rozvod. Dnes už žijí každý zvlášť, ale to divné soužití trvalo pětadvacet let. Vzala jsem si z toho poučení, že bych to nikdy, nikdy nedopustila!"