Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Děti ze své přirozené podstaty nemají potřebu zlobit. Systém jejich těla a psychiky je přirozeně vede k přijetí života v takové formě, v jaké ho potkávají.

Proč děti vlastně zlobí? Známe odpověď i návod, jak je zklidnit

Děti ve školce - 12
zdroj: oficiální zdroj Děti ve školce - 12
aktualizováno 10.11.2014, 15:10 | 10.11.2014, 15:10 | Doma.cz/trm

Děti ze své přirozené podstaty nemají potřebu zlobit. Systém jejich těla a psychiky je přirozeně vede k přijetí života v takové formě, v jaké ho potkávají.

Pokud je dítě milováno, dobře živeno, je mu nasloucháno a umožněno realizovat své tendence jako je například pohyb, potřeba objevovat a orientovat se v prostoru, potřeba pořádku a přesnosti, komunikace, manipulace s předměty, tvoření či možnost opakování zvolených činností, je dítě klidné, milující a spolupracující.

 

V opačném případě se střádá v nervové soustavě těla dítěte napětí, které časem vykrystalizuje ve „zlobení“. Zlobení je stav zoufalého volání o pomoc a přání uspokojení některé z výše uvedených tendencí. Má vždy určitý, byť i neuvědomělý, účel. Dospělí tento účel mohou jednoduše rozpoznat z vlastních pocitů. Na každé takové chování je třeba reagovat jiným způsobem. Ze všech způsobů je tím nejdůležitějším NASLOUCHÁNÍ.

 

Děti ve školce - 3
(Foto: oficiální zdroj)

 

"Ve své praxi jsem se setkala se čtyřmi základními kořeny zlobení," přibližuje problematiku Klára Markuciová, pedagožka a ředitelka mezinárodní školky a jesliček Nestlingue.

 

1.UPOUTÁNÍ POZORNOSTI
Potřeba být vidět je člověku vrozená. Je to jedna ze základních lidských potřeb, která se váže k pocitu „někam patřit, být přijat, mít hodnotu“. Děti rádi poutají pozornost rodičů či svého okolí něčím pozitivním. Pokud však nejsou viděny, začnou projevovat opačnou polaritu. Ta se může projevovat např. šaškováním, vyrušováním, strháváním pozornosti.
POCITY DOSPĚLÉHO: rozladění, nelibost, podráždění  
BĚŽNÁ REAKCE: napomínání, přesvědčování, přemlouvání  
REAKCE DÍTĚTE: dočasně přestane zlobit, ale brzy to zkusí znova  
ÚČINNÁ REAKCE:
- ukázat dítěti, že může získat pozornost něčím užitečným, prospěšným či
vhodným
- všímáme si jeho dobrého chování a verbalizujeme ho
- zlobení buď přehlížíme nebo na ně reagujeme jinak než dítě očekává
např. nazveme celou věc pravými jmény: „Možná, že bys teď potřeboval,
abych ti věnovala pozornost...“.
- vedení k vlastnímu sebehodnocení a snížení potřeby být ohodnocen
druhým. Např. dítě řekne „Je to hezké?“. Odpověď dospělého „Co myslíš?“

 

POZOR!
Dítě, které si vynucuje pozornost jako odměnu třeba i za něco pozitivního, je třeba oceňovat a všímat si ho většinou v čase, kdy to nečeká.

 

Děti ve školce - 6
(Foto: oficiální zdroj)

 

2. ZÍSKÁNÍ MOCI
Moc si chce získat dítě, které chce, aby bylo stále „po jeho“ a odmítá vnější autoritu. Takové dítě se nachází ve stavu mimo své přirozené hranice. Ztratilo orientaci ve svém místě na světě a přestalo vnímat svojí pozici dítěte. Přebírá pozici dospělého a má díky tomu pocit, že má nějakou hodnotu. Děti získávají moc buď vnější agresí, např. vztekáním či pasivitou, např. “nikdo mě nedonutí, abych to udělal.“
POCITY DOSPĚLÉHO: pocit ohrožení vlastní pozice, hněv
BĚŽNÁ REAKCE: tresty, zákazy, příkazy, vyhrožování nebo vzdání se moci
situaci vyřešit
REAKCE DÍTĚTE: vzdor, vzdorná poslušnost (dítě udělá co se řekne, ale ani o kousek navíc či jiným způsobem), dočasně přestane zlobit a pak pokračuje s vyšší intenzitou, pokud dítě boj o moc prohrává, může v něm vyvstat touha pomstít se
ÚČINNÁ REAKCE: ovládnout se, nerozzlobit se, vyhnout se konfliktu
nebojovat o moc. Tím se oslabuje přesvědčení dítěte, že získat moc a mít moc je důležité a že se od toho odvozuje jeho hodnota. Ukážeme dítěti možnosti, jak využívat svého vlivu pozitivně, např. požádáme ho o pomoc a poté mu poskytneme pozitivní zpětnou vazbu.

 

 

Děti ve školce - 8
(Foto: oficiální zdroj)

 

ČTĚTE TAKÉ:

Proč dětem nedávat sladké limonády?
Pomoc, náš prvňáček se ještě pořád počůrává!
10 důvodů, proč roste agresivita u dětí. Váš názor?

 

3. PROJEVY BEZMOCNOSTI ČI NESCHOPNOSTI

Dítě, které svým chováním dává najevo vlastní nešikovnost či neschopnost, je dítě s extrémními pocity nejistoty, vlastní bezcennosti a nedůležitosti. Vzdalo se naděje, že může být v něčem úspěšné.
POCITY DOSPĚLÉHO: ztráta odvahy, zoufalství, pocit bezmoci
BĚŽNÁ REAKCE: jen to zkus, vždyť je to lehké; musíš se víc snažit; ukaž já ti pomůžu
REAKCE DÍTĚTE: pasivita nebo žádná reakce
ÚČINNÁ REAKCE: soucit „Možná bys teď nejradši nechal všechno plavat a měl klid..“, je vhodné zdržet se jakékoliv kritiky a soustředit se na úspěchy. Důležité je nevzdávat se a
oceňovat maličkosti, např. „přenesla jsi váhu na správnou nohu“, nabídka možnosti výběru „Začneš červenou nebo zelenou barvou.“

 

 

4. REALIZACE NEOVLÁDNUTÉ TOUHY

Dítě má pocit, že si svojí hodnotu získá tím, že bude vyžadovat naplňování svých tužeb. Myslí si, že ho nikdo nemá rád, nosí v sobě pocit ublížení a díky této bolesti je pro něj těžké cítit lásku. Lásku vnímá skrze hmatatelné získávání toho, co si vyžádá.
POCITY DOSPĚLÉHO: odpor, nevole
BĚŽNÁ REAKCE: uplatnit svou moc, trestat: „ne nedostaneš to“
REAKCE DÍTĚTE: další požadavky, stupňování předešlého chování a hledání nových cest pro realizaci naplnění své touhy
ÚČINNÁ REAKCE: ovládnout se, projevit péči, ohledy a dobrou vůli pro vyslyšení potřeby dítěte, netrestat a neoplácet odporem,
vcítivá komunikace a vymezení hranic:
„Musíš být asi hodně naštvaný, když tohle děláš.“
„Tak tohle chceš... budu o tom chvilku přemýšlet.“
„Takové chování se mi opravdu nelíbí.“ vytvořit pravidla pro možnosti naplnění přání v budoucnu.

 

 
0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

ruzenka 14:17 11.11.2014
Z vlastní zkušenosti vím, že dítěti se musíte věnovat i ve chvílích, kdy třeba spěcháte. Prostě ho zapojit do činnosti, kterou sami děláte . Pokud si chce hrát samo, tak být nablízku s poznámkou, kdyby potřeboval s něčím poradit. Nejhorší pocit jsem měla u lidí, kteří táhnou dítě za ruku, spěchají a maximálně na ně křiknou, ať se neloudá.: I po cestě do školky či školy jsem si se syny povídala, dělali jsme různě dlouhé a šikmé kroky. Možná jsem vypadali jako vyšinutí, ale dělali jsme to většinou tam, kde nebylo moc chodců. Jinak jsem jim povídala, co kde je, kde se co prodáv á, popisovala kulturní památky a pod. Neměli prostě čas na zlobení. Šlo to bez křiku a napomínání.