Marta Ondráčková, kterou znáte ze Snídaně s Novou, bude psát pro náš magazín další sérii článků, tentokrát na téma: sny, sex, muži...

Při obědě si k mému stolu, kde dlím píšící, popíjející a kouřící, přisedly dvě dámy středního věku. Schytala jsem několik kritických pohledů odsuzujících můj zlozvyk několikrát denně si kazit plíce a výmluvně komentujících skleničku bílého po mé pravé ruce v jednu hodinu odpoledne. Tím ovšem celá zábava teprve začala.

PSALI JSME:

SNY, SEX A MUŽI: Druhá šance

SNY, SEX A MUŽI: Zprava dobrý, zleva vztahy

Poslušně jsem típla nedokouřenou cigaretu, když dámám přinesli cmundu a vytržena ze svých stereotypních vábniček tvořících mi ideální podmínky k soustředění jsem vyslechla erudovaný výklad o tyčových mixérech. Rozebrání vztahů „těch mladých odvedle“. A na závěr rozbor důvodů vedoucích k pálení žáhy. Omyl, ještě přibyly oblíbené choroby a schopnost lékařů. Měla jsem pocit, že je jim osmdesát.

Ne proto, že já se svými kamarádkami řeším spíš vibrátory, když už se bavíme o nějaké domácí technice tyčovitého formátu. Pokud rozebíráme vztahy, tak pouze ty svoje. A pálení žáhy se u nás potkává s horším stavem a to kocovinou. Nemluvě o schopnostech lékařů, u kterých hodnotíme v první řadě kvality lidské, popřípadě chlapské, je-li k tomu možnost. Ale proto, že mi vyrazilo dech, že žena v určité fázi svého rozvoje může zakrnět a přestat býti ženou.

I já mívám housera

Začne být matkou, sousedkou a člověkem pomalu se sunoucím k hodinám strávených v čekárnách rozličných zdravotních zařízení. Ano, právě teď budu v duchu i nahlas nařčena z povrchnosti a primitivismu. Z toho, že si nevážím matek a pohrdám tradičními lidskými hodnotami. K tomu nemám úctu k stáří. Upřímně, zase tak mladá nejsem. I ten houser mě občas chytne. Ale vroucně doufám, že jsem pořád natolik ženská, že mi na páteři bude častěji ležet chlap.

Ženy si totiž dost často stěžují na nepozornost svých mužů. Na to, že jim koukají po jiných, případně za nimi prchají. No pánové, já se vám ani nedivím. Tohle mít doma, po dvaceti letech vztahu, taky bych v sobě nenašla odvahu k romantickým projevům ze strachu, že dostanu zbrusu novou pánvičkou s nepřilnavým povrchem.

Je nám geneticky dáno v určitém věku zakrnět a přestat si uvědomovat, že to, čím jsme, tedy ženami, je na jednu stranu fakt, ale na druhou stranu neustálá vnitřní práce? Tudíž by nám mělo být už v kolébce vetknuto, že si máme užít života a lásek jen dočasně, protože přijde chvíle, kdy už ani k jednomu nebudeme použitelné.

Nejsme pštrosice. Jsme vlčice!

Samozřejmě, že s věkem přijdou povinnosti, rodina, nezájem o práci, ale nemělo by to být přímo úměrné s nezájmem o sebe! To, že splníme úlohy, které nám byly dány, nesouvisí s odevzdáním statusu ženy. Přitom ho evidentně odkládáme unavené dalšími boji o místo na slunci. A zrovna to je čas, kdy můžeme dávat světu na odiv, co jsme dokázaly. Zplodily život. Obstály ve zkouškách, ze kterých jsme vyšly ověnčeny zkušenostmi a občas i vítězstvím.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Je mi šedesát a jsem nevěrná!

VÁŠ PŘÍBĚH: Manželovi se líbí muži

Nejsme pštrosice, abychom strkaly hlavy do písku jen proto, že už nám není dvacet, třicet, ani čtyřicet. Ano, můžete říct, že mně se to mluví, kritizuje. Ale mít vedle sebe vlčice s mnoha šrámy jsou zase moje zkušenosti, které vrhají tohle černé světlo na setkání výše zmíněného charakteru. Inspirujme se napříč generacemi. Každá žena má v sobě nemalý kus šelmy. Pojďme tedy společně výt na měsíc, bez ohledu na to, kolik šedin máme v kožichu.

Podívejte se také na osobní facebookový profil Marty Ondráčkové