Naše čtenářka Lenka Šorelová nám pod vlivem dokumentu Zlatí hoši, který ji šokoval, poskytla svůj příběh.

Náš syn začal s hokejem v pěti letech. Původně ho vzal manžel podívat se na trénink malých kluků - přípravky - na tehdy ještě nezastřešený zimní stadion u nás doma, v Neratovicích. Když trenér viděl, že mají malého diváka, šel se zeptat manžela, zdali by syn nechtěl trénovat s nimi.

PSALI JSME:

"Zlatí hoši" vyvolali bouři

Menší kluby, jakým ten v Neratovicích byl, měly vždycky nouzi o hráče a několikrát hrozilo, že vůbec nebudou moci soutěžit, protože nebudou mít dostatečný počet potřebných hráčů. Tyto starosti neměly a nemají velké pražské kluby, kde si z hokejových adeptů mohou vybírat. Proto také v Neratovicích hrálo i několik Pražáků, kteří buď nebyli spokojeni s vedením hokeje na pražských stadionech, nebo tam hrálo takové množství hráčů, že neměli příliš šancí si zahrát, a proto raději volili menší kluby, kde měli jistotu, že si zahrají v každém zápase.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Pronásleduje mě bývalý manžel

VÁŠ PŘÍBĚH: Lucince jsou 4 roky. Je to zázrak

Syn měl sice trochu problémy, protože nebyl až tak průbojný a dravý, taky potřebnou rychlost neměl, proto byl první roky většinou na pozici obránce než útočníka. Naše rodina hokeji propadla vlastně hned od začátku. Máme ještě dvě starší dcery, a i ty s námi na zápasy chodily a fandily. Když jsme jeli hrát k soupeři a klub nám dal k dispozici autobus, vždycky jsme se smáli, protože většina autobusu byla zaplněná rodiči a vzadu bylo těch pár malých špuntů. S maminkami jsme se střídaly, na každý zápas vždycky některá z nás něco sladkého pro kluky upekla.

Děti tráví na trénincích a zápasech veškerý volný čas. (Foto: Nova.cz)

Na tyhle první roky teď vzpomínáme opravdu s nostalgií, protože kluci byli rádi, že se drží na nohou a o nějakých brutálních útocích nebo podrazech neměli ani ponětí. Přesto, že to byl takový dětský hokej, všichni jsme ho brali vážně a se vší vážností jsme fandili. Vozili jsme s sebou trubky, dcery nám vyrobily z krepového papíru bambule v barvách klubu.

Už v té době jsme měli ve skupině velice nadaného kluka, jmenoval se Kamil. Několik let hrál s námi, ale bylo jasné, že ten kluk má rozhodně na víc, nikdo na něj neměl. Byl šikovný, rychlý, jediný, který dával nejvíc gólů. Nebylo divu, že se rodiče rozhodli pokusit se ho umístit do pražské Sparty. Vydržel tam dvě sezony. Nejenže si rodiče nemohli dovolit samozřejmé "dotace“ klubu v řádech desítek tisíc ročně, ale hlavně spoluhráči kluka absolutně nepřijali mezi sebe.

Přestože byl šikovnější než leckterý z nich, to, že je "vidlák z Neratovic“ mu předhazovali na každém tréninku. To, že tam vydržel celé dvě sezony, bylo obdivuhodné. Pak se sice vrátil zpátky k nám, ale nakonec přišla puberta a jeho zájem o hokej byl tentam, jako ostatně u většiny kluků v tomhle věku.

Docusoap Zlatí hoši, který uvedla Nova, vyvolal bouřlivé debaty. (Foto: TV Nova)

Řadu let jsme v Neratovicích byli závislí na tom, jaké bude v zimě a v den tréninku nebo zápasu počasí, protože stadion nebyl zastřešen. Město Neratovice ale dostalo finanční dotaci od státu a my konečně mohli hrát pod střechou. Netušili jsme však, že si komfortu nebudeme užívat dlouho. Bohužel, všechno je o penězích. Stadion měla v pronájmu soukromá firma, která o jeho provoz přestala mít zájem a město Neratovice zájem nemělo už vůbec.

Ctěné zastupitelstvo na jednom ze svých zasedání rozhodlo, že stadion za korunu pronajme. Výběrové řízení sice vyhrála firma, která i nadále hokej v Neratovicích provozuje, ale samozřejmě komerční. Pronajímá stadion pražským klubům, mimo jiné také Spartě. O provozování žákovského hokeje od přípravky až po juniory neměl nový nájemce zájem, a tak jsme byli po skončení jedné sezony postaveni před rozhodnutí, kam s kluky, pokud s hokejem nechceme skončit úplně. Někteří kluci z Neratovic odešli do Kralup, Letňan, Černošic, a pár kluků včetně našeho syna začalo hostovat u HC Mělník. Tam se naopak sešli hráči nejen z Prahy, ale i z Benátek nad Jizerou nebo Mladé Boleslavi.

Pro naši rodinu to nebylo tak hrozné, Mělník je od Neratovic vzdálen 15 km, ale štval nás fakt, že v místě, pět minut od bydliště, máme nově zrekonstruovaný zimní stadion s veškerým zázemím, a přesto syn musí dojíždět jinam. Autobusové spojení do Mělníka není z Neratovic právě ideální, takže rodiče byli většinou nuceni vzít auto a děti na trénink odvézt. Naštěstí syn i ostatní kluci si na nové spoluhráče zvykli hodně rychle. Nadšeni byli i z nového trenéra.

Hokej už dávno není jen pouhá hra. (Foto: tn.cz)

Když už jsem narazila na osobu trenéra, musím říct, že si nepamatuji, že by nastala situace, kdy by trenér vysloveně popouzel kluky proti soupeři. Samozřejmě že je vždycky motivoval k výhře, ale ať v Neratovicích, tak v Mělníku vždy kladli důraz na hru fair-play. Netvrdím, že naši kluci vždycky hrají "čistou“ hru, že nikdy nefaulují nebo nemají tendenci se porvat. Nechci z nich dělat žádné svatoušky, kterými nejsou.

Měli jsme jednoho hráče, který vysloveně vyhledával pěstní souboje a někdy je i sám vyvolával, ale když nepomohlo několikeré napomenutí od trenéra, musel z klubu odejít. Dokážu pochopit, že úměrně se zvyšujícím se věkem roste rivalita a hlavně chuť se poprat. Ale člověk by řekl, že právě proto, aby rivalita nepřesáhla určité meze, máme pravidla a také rozhodčí na ledě, kteří by měli dohlížet na to, aby ta pravidla byla dodržována.

Mladá Boleslav MUSÍ vyhrát

Ze zkušenosti vím, že pokud rozhodčí hned na začátku zápasu dají jasně najevo, že každý zákrok bude potrestán vyloučením hráče, kluci vědí, že nemohou dopustit, aby neustále oslabovali mužstvo tím, že budou vylučováni na trestnou lavici. Pokud však hráči vidí, že rozhodčí fauly přehlížejí, dovolí si daleko víc, a pak už se opravdu jenom modlíme, aby zápas neskončil nějakým zraněním.

Ze začátku jsme nikdy nehráli s významnějšími kluby. Vzpomínám si ale na jeden mimořádný zápas, který nám domluvili trenéři, když bylo synovi asi osm let. Jeli jsme tenkrát na přátelský zápas do Mladé Boleslavi. Musím říct, že to byl jeden z nejhorších zážitků, které jsme jako rodiče zažili.

Nejenže jsme mladoboleslavským odhalili "černocha“, tedy hráče, který hrál vyšší třídu ve skupině. Oni se však necítili provinile, naopak. Rodiče i děti na nás řvali, neuvěřitelně sprostě nám nadávali. Jejich trenér potom tajně našemu trenérovi prozradil, že většina rodičů mladoboleslavský klub sponzoruje, ale s tou podmínkou, že klub, tedy jejich dětičky, bude vyhrávat. Prohry prostě byly vyloučené. Proto trenér dělal všechno pro to, aby klub vyhrával. Hráči už v tomto věku byli  agresivní a zákeřní. My "z Vidlákova“ jsme opravdu jenom zírali a vím, že jsme po druhé třetině prosili trenéra, ať zápas ukončí, než nám ty naše kluky pobijí.

Surovosti a vymývání mozků

Každou sezonu se najde nějaký obávaný klub, se kterým se nám opravdu špatně hraje. Podobná situace byla v Letňanech, v Berouně, v Rakovníku, a tuto sezonu to vypadá, že nejobávanějším týmem bude Kladno, se kterým jsme ještě neměli "tu čest“. Víme, že tyto kluby jsou na prvních příčkách tabulek, jsme si vždycky vědomí toho, že si k nim jedeme pro prohru, ale proč to má být výprask? Velice naše kluky obdivuji, že vůbec mají chuť pokračovat v této "zálibě“ zvané hokej.

Když jsem viděla pořad „Zlatí hoši“, bylo mi to všechno jasné. Věděli jsme, že tihle kluci jsou v hokeji vedení jinak, měli jsme s nimi zkušenosti, přesto jsme byli šokováni. Děti za to v podstatě vůbec nemůžou. Pokud jim je od pěti let takovýmto způsobem "vymýván“ mozek, ani jinak reagovat nemohou. A je úplně jedno, jestli jde o hráče Slávie, Sparty, Kobry, Nikolajky nebo jiného (a nejen pražského!) klubu. Věřím, že v pořadu "Zlatí hoši“ nejde o to, kritizovat konkrétní klub, ale situaci v žákovském hokeji vůbec.

Pane prezidente, víte, jak vypadají tréninky a zápasy?

Taky vám naučené pokřiky těch sedmiletých mrňousů připomínaly pokřik Hitlerjungend? Pan prezident ČSLH Tomáš Král je pobouřen, že zrovna v době, kdy oni chtěli udělat hokeji reklamu, aby k tomuto sportu zlákali dnešní mládež,  televize Nova jim udělá takovou čáru přes rozpočet a odvysílá "humus“. Ale humus je právě v žákovském hokeji a bohužel, nejen v žákovském, v téhle kategorii humus rozhodně nekončí, stačí se podívat na zápasy extraligy i na zápasy NHL.

Ráda bych vzkázala panu prezidentovi, aby se ráčil zvednout ze svého prezidentského křesla a jel se podívat inkognito na některý ze žákovských zápasů nebo tréninků. Taky by mě zajímalo, jestli i rozhodčí mají nad sebou nějakou kontrolu, jestli někdo ze svazu namátkově kontroluje, zda i oni se při zápasech řídí pravidly, protože mnohdy to vypadá, že vůbec neví, co to pravidla jsou.

Přestože zástupci ČSLH tvrdí opak, hokej si opravdu nemůže dovolit rodina s nižšími příjmy, byť má sebenadanějšího kluka. Vybavit hráče hokejovou výstrojí ze zásob klubu si mohou dovolit opravdu jen bohaté kluby – v pořadu jsme viděli i další zázemí, které hráči v těchto klubech mají, o tom se klubům z těch "děr“, jak řekl jeden z tatínků v dokumentu, může jenom zdát.

Stojí to desetitisíce

Cenové relace, o kterých v pořadu mluví trenér Čumpelík, jsou opravdu reálné. Pohybujeme se v řádech desítek tisíc korun, které nás synův "koníček“ stojí.  Syn je alergik (jako ostatně každé druhé dítě v dnešní době) a v dětství se u něj začalo projevovat astma. Pobyt ve studeném a vlhkém prostředí po dobu několika hodin prakticky denně mu dělal vysloveně dobře, a možná že právě díky hokeji se u něj astma zatím plně neprojevilo. Ale máme obavy, aby zájem syna o tento sport neopadl právě pro stupňující se brutalitu a agresivitu protihráčů. Syn sice pěstní souboje zrovna nevyhledává, avšak faulovaného spoluhráče se vždycky zastane.

Bohužel, hokej v dnešní době už není sport a už vůbec ne hra. Je to boj, boj rodičů a trenérů, boj, který za ně musí vyhrát jejich děti, ať chtějí nebo ne. Když už ČSLH chce dělat revoluci v žákovském hokeji, ať začne už u malých dětí s ujišťováním, že jde jen o hru a o nic než hru. Stejně jako to dělala maminka malého modrookého Slávisty Bárty v pořadu Zlatí hoši, asi jediná rozumná bytost v celé té bandě slávistických šílenců. Pane prezidente Králi, ten "humus“ je bohužel tvrdá realita dnešního žákovského hokeje.

Tento příběh nám poskytla čtenářka Lenka Šorelová. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu: redakce@doma.cz.