Jak se žije s dyslexií, o tom ví své naše čtenářka Alena Kupčíková. Přesto dokázala napsat slabikář.

Dyslektikem se narodíte a také umřete. Jsem ročník 1976, narodila jsem se jako hyperaktivní. Jsem výtvarný umělec s doktorátem a jsem dyslektik a dysgrafik. Píši to tak záměrně, protože dyslexie, dysgrafie, dysortografie - prostě býti DYS je ještě dnes považováno za handicap hlupáků.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Všichni moji partneři odešli kvůli synovi

VÁŠ PŘÍBĚH: Unesli nám malou, vyrůstá bez matky

Ale handicap DYS nemá vliv na inteligenci. Již v mateřské školce jsem byla poslána na vyšetření k psychologovi, dnes už vím, že to bylo kvůli hyperaktivitě, jiné problémy nebyly ještě evidovány. Nejzajímavější moment nastal v první třídě. Zajímavý z pohledu vnímání, méně však z hlediska praktického života, tj. psaní a čtení.

Ze vzpomínek každý čerpáme a žijeme z některých i celý život. V první třídě asi po třech měsících se odehrál příběh kolem písmenka H ve slabikáři. H ve slabikáři zastupoval Hurvínek, jak se houpe na houpacím koni. Celá třída měla číst text pod houpacím Hurvínkem. Četla jsem text pod obrázkem houpajícího se Hurvínka. Pamatuji se, že jsem nerozeznávala písmenka.

Je neuvěřitelné, že dyslektička a dysgrafička dokázala napsat slabikář. (Foto: Oficiální zdroj)

Tehdy jsem s nikým nemohla hovořit o tom, že vnímám slova jako celek, jako nějaké geometrické tvary, nerozlišovala jsem písmena. Nereagovala jsem na zvuk, ale na obraz či tvar těchto písmen. Nechtěla jsem se nechat zahanbit. Slyšela jsem text od spolužáků, kteří to četli stále dokola, a znala tak přibližný obsah.

Ale dyslektik má i odlišné sluchové vnímání, takže jsem to říkala špatně znovu a znovu. Četla jsem text z nějakých podivných tvarů a přitom jsem zpaměti říkala to, co jsem předtím slyšela. Domnívala jsem se, že takto je to správně, pokaždé stejně, až jsem rozesmála celou třídu. Méně se smála učitelka. Já zůstala po škole a musela jsem opisovat větu pod Hurvínkem stokrát, aniž bych vlastně tušila, proč.

Měla jsem číst obdélník, který vypadá jako okno, a čtverec, a popisovat tyto tvary, které vidím v písmenkách. Po zkušenosti, kdy jsem musela zůstat po škole, jsem o tom už nikdy s nikým nemluvila, snažila jsem se to naučit a to odlišné vnímání využívat dál ve studiu. Velký problém nastal až v páté třídě, kde začaly diktáty a kde již byl patrný problém s pamětí, s automatizací, koncentrací. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli náhodou "nevidím“ v písmenkách něco jiného, když je nejsem schopna správně přečíst a napsat.

Čtyřletá Alenka (vlevo) ve školce. (Foto: Oficiální zdroj)

Předpokládám, že dyslexie je v naší rodině dědičná - přes moji babičku z matčiny strany. Má matka často říká, že je dyslektikem jen proto, že její otec má německé předky a ona pochází z Jižní Moravy a že vyrůstala v chaosu jazyků. Dědeček, její otec, rozhodně dyslektikem nebyl, stavěl velké přehrady a neustále četl, mluvil několika jazyky. Moje babička dyslektikem pravděpodobně byla, moc nečetla, psala dopisy velice dlouho.

Sestra mé matky je také dyslektik. Kromě mne získali dyslexii i mí dva bratři a také neteř. Rodiče nikdy nevytvářeli tlak, že bychom mohli mít problémy se psaním, čtením, protože, a to považuji za velice důležité, byli vyrovnaní lidé. Rozhodně nás neterorizovali požadavky nějakých extra výkonů. Možná i proto, že má matka sama ani ty chyby neviděla. Školním přípravám se však věnovala hlavně ona.

Matka přitom v dětství vynikala ve škole. Měla samé jedničky a výjimečně dvojku, ale jak sama říká, učila se dvacet čtyři hodin denně, téměř vše zpaměti. Otec nás vychoval k velké hrdosti. Psal neustále nějaké zprávy o zemědělství, počítal zvěř v lese a nikdy se nespletl. Měl výbornou orientační schopnost, paměť. Dnes se ho již, bohužel, nemohu zeptat, jak vnímal nás jako děti, které neovládají tak dobře slovo a písmo.

Pamatuji se ale, že to svým způsobem nechápal nebo ani nechtěl nikdy pochopit. Nechápal, že se ho pořád ptám, znovu a znovu na stejné názvy rostlin (dyslektici mohou mít špatnou paměť). Když při opravě mého sešitu viděl opakovaně slovo "kyno“, vždy jen kroutil hlavou. Tím, že byl velice vytížen, si asi ani nechtěl připustit, že jeho všechny tři děti trpí handicapem.

Už v mateřské školce musela Alenka k psychologovi. (Foto: Oficiální zdroj)

Stačilo mu, že jsme vynikali v jiných disciplínách, například ve střelbě (kterou jsem absolvovala i já, dívka), kresbě, hře na hudební nástroje. Po základní škole, kde jsem začala projevovat zájem o výtvarné umění, jsem se rozhodla, že budu výtvarný umělec. Nastoupila jsem na výtvarnou střední školu a poté, aniž bych ji dodělala ( tenkrát to ještě šlo) mě přijali na vysokou školu - AVU. Studovala jsem i v Paříží a v Jihoafrické republice.

Jak funguje slabikář

Na AVU jsem nastoupila hned po magisterském studiu, kde jsem požádala o možnost dělat doktorát (Ph.D.) na téma multimediální interaktivní slabikář a testy pro možné odhalení dyslektické poruchy a prevenci pro děti od čtyř let. Můj projekt je o velkém osobním prožitku, trval šest let a byl opravdu velice náročný.

Slabikář funguje přesně na principu vnímání dyslektického dítěte. Na principu tvaru, to znamená, že písmenko H nepředstavuje holuba, husu, ale třeba tvarem koleje. Zvuk je až druhotný: takto vypadá písmenko H a slyšíš ho ve slově Husa.

V testech se snažím odhalit první možné příznaky, kdy by rodiče mohli rozpoznat počáteční problémy, které by dítě mohlo mít v budoucnu se psaním a čtením. Rodiče by pak začali s dítětem pracovat, aniž by museli znát odborná specifika. Označit dyslektické dítě již v předškolním věku není možné. Můžeme však identifikovat problém, který tomuto handicapu předchází.

Dnes z výsledků a výzkumů mohu tvrdit, že slabikář a testy jsou pro všechny děti, protože když se dítě narodí, vidí nejdříve tvar, a ne jeho název. Což je přirozené pro všechny děti, ať dyslektické, nebo nedyslektické. Můj život je příkladem toho, že když se narodíte do správně rodiny, kde vás milují, lze handicap využit ve svůj prospěch. Bohužel společnost ještě není připravená, aby využila tento DYS handicap a jeho přednosti ve svůj prospěch.

Tento příběh nám poslala čtenářka Alena Kupčíková. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu: redakce@doma.cz.