VÝZVA: Napište nám i vy svůj LETNÍ PŘÍBĚH (adresa: soutez@doma.cz). Pisatelé uveřejněných příběhů budou odměněni vychytávkami značky Tescoma.

O vodácích jsem před svojí první jízdou na řece spíš hodně slyšela, než že bych nějaké znala. Ale představa pobytu na řece a splavení nějakého klidnějšího toku mi nebyla proti mysli. Měla jsem jet se svým přítelem, kterého jsem znala už čtyři měsíce. Byla to taková první delší společná dovolená.

Vyrazili jsme s partou jeho kamarádů, znali jsme se od vidění vlastně skoro všichni, pro polovinu z nás to byla první "voda“. Bylo nám mezi 18 a 25 lety, až na našeho lodivoda. Tomu bylo kolem pětatřiceti, řeku znal jak své boty a měl nám pomoci v nesnázích, kdyby se nějaké objevily.

Říkali mu Dědek

Lidi, co jezdili už dřív, se s ním radostně přivítali, zbytek se představil. Říkali mu Dědek, prý kvůli "pokročilému“ věku. Na základně jsme postavili stany, přitáhli dřevo na oheň a pak jsme skočili pro pivko ke stánku. Večer ubíhal při seznamovacím klábosení a plánování sjezdu, postupně jsme se vytráceli do stanů a čekali na další den.

Do vypůjčených lodí jsme nalezli tak, jak jsme byli spárovaní. Většinou kluk s holkou, co se spolu znali nebo chodili, v jedné lodi dva nerozluční kamarádi, v další dvě sestry, které si přijely užít vodu a možná někoho sbalit. Jen lodivod jel sám a v přední části lodi vezl nějaký proviant.

Někdy jel vedle nás, jindy si pospíšil před lodě nebo je uzavíral. Podle toho, jak bylo potřeba. Jeho rady byly vážně neocenitelné, poradil kudy jet a čemu se vyhnout, kde zabrat, kdy se nechat unášet proudem a jak se v lodi domluvit. U každého jezu rozhodoval, jestli se bude sjíždět, spouštět nebo přenášet, případně kdo na to podle něj má a pro koho je to nebezpečné.

(Foto: profimedia.cz)

NECHTE SE INSPIROVAT DALŠÍMI LETNÍMI PŘÍBĚHY:

VÁŠ PŘÍBĚH: Jak jsem se k smrti zamilovala do souseda

VÁŠ PŘÍBĚH: Chodím s klukem své dcery

VÁŠ PŘÍBĚH: Nechci chodit s rybářem. Ani s včelařem

Někomu se dařilo lépe a někomu hůř. Já a Tomáš jsme patřili spíš k té druhé skupině. Pádlovat jsem moc neuměla, ale snažila jsem se. Tomášovi to podle mě na kormidle nešlo, kličkovali jsme po řece ze strany na stranu a zaostávali za dalšími loděmi.

Dědek u nás byl častěji a snažil se radit a popohánět. Tomášovi to nevyhovovalo, nejdřív brblal, že je špatná loď, pak házel všechno na mě. Prý jsem hrozně slabá a nevydržím dlouho v záběru, nehlásím šutry ve vodě a on se jim pak musí vyhýbat na poslední chvíli a brzdit. Docela se mě to dotklo, ale nechtěla jsem se hádat.

Lil do sebe pivo za pivem

Čím víc mi něco vyčítal, tím méně jsem to chtěla komentovat. Řekla jsem si, že to dusno snad večer přejde a další den by mohlo být lépe. Na novém tábořišti jsme postavili stany a skočili do hospůdky. Všichni byli v pohodě, jen Tomáš koukal jako čert. Na poznámky ostatních o pomalé jízdě a kličkování na řece reagoval hrozně podrážděně.

Lil do sebe pivo za pivem, i když na to nebyl moc zvyklý, nebo jsem ho tak ještě nikdy neviděla. Místo zábavy na mne padla pěkná depka. Protože Tomáš sotva stál na nohou, odvlekla jsem ho do stanu a starala jsem se, aby mu bylo líp.

Ráno bylo horší než předchozí den. Sluníčko peklo už od doby, kdy jsme spustili lodě, Tomáš měl kocovinu a jeho kormidlování bylo ještě horší než dřív. S bolavou hlavou a rozhoupaným žaludkem toho příliš nedokázal. Dědek přirazil k naší lodi a řekl mu, ať se vystřídáme na kormidle. Prý pojede vedle nás a bude nás hlídat. Ale Tomáš s tím nesouhlasil a začala mírná hádka.

Vysvětloval, že je to jeho loď, já jsem jeho holka a jen on bude rozhodovat, kdo co bude dělat. Dědek se trochu trpce usmál a pak řekl věty, které mi ještě po letech zní v uších: "Víš, kamaráde, řeka je jako život a loď jako vztah. Je jen na tobě, koho si do ní vezmeš. Ale když už ho nabereš, musíte táhnout za jeden provaz. Když budete dělat každý něco jiného, tak se brzy vyklopíte nebo nikam pořádně nedojedete. Zatím to vypadá, že se moc neshodnete. Tak se snaž nějak to zlepšit, nebo z té lodi vystup.“

(Foto: profimedia.cz)

Ponorková nemoc

Pak odrazil od boku lodi a jel k ostatním. Dusno v naší lodi by se dalo krájet. Tomáš zůstal na kormidle a víc komandoval než pádloval. Přes pár jezů jsme přenesli loď společně, na dalších nám pomáhali ostatní. Brzy odpoledne Dědek změnil plán. Prý máme dost času, slunce pere jako blázen, tak dnešní etapu zkrátíme. Půlka lidí to přijala s radostí, půlka s nepochopením. Jen já tušila, že je to kvůli Tomášovi, který by další kilometry nezvládl.

V podvečer jsme zase vyrazili na večeři a pivko. Všichni, až na Tomáše. Začal trucovat, že mu někdo mluví do života a prý se nepřipojí. Seděla jsem tedy s ostatními, ale cítila jsem se trochu odstrčená. Dědek přišel o něco později. Přisedl ke stolu a hodnotil celý den. Všechno bylo fajn, nikdo se nevyklopil, nikdo neutopil, zatím jen jedna ponorková nemoc, ale snad se to zlepší. Bylo mi jasné, že mluví o naší lodi. A ostatním taky.

Návrat na základnu proběhl v pohodě, všichni zalezli do stanů. Já taky. A hned jsem z něj zase vypadla. Tomáš zapíjel žal samostatně a hodně to přehnal. Spát šel možná chvíli před námi, ale svět se s ním točil o něco rychleji a pozvracel všechny naše věci. Vytáhla jsem ho ven na trávu, stan jsem nechala vyvětrat a věci jsem zkoušela vyprat v umývárně.

Spi v mém stanu

Rozvěsila jsem je na šňůru mezi stromy a zůstala jsem spát venku. Probudil mne lehký déšť kolem třetí ráno. Vyprané prádlo jsem stačila přikrýt igelitem, Tomáše jsem dostrkala do stanu, ale prostě jsem tam nemohla vlézt za ním. Zabalila jsem se do pláštěnky a šla jsem si sednout k lodím.

Zanedlouho přišel Dědek. Prý zkontrolovat uvázané lodě a stav vody, když začalo pršet. Vyprávěl mi o tom, že voda je zrádná. Řadu vztahů dokáže stmelit a řadu rozbije. A pak mne poslal spát do svého stanu, že to potřebuju víc než on. A zůstal se svojí celtou u lodí, prý je jen okoukne a pak se někde schová.

Ráno mne probudil nějaký povyk, Tomáš se vzbudil ve stanu sám, měl strach, že se mi něco stalo, a ptal se ostatních, jestli mne neviděli. Vylezla jsem z Dědkova stanu a snažila jsem se vysvětlit, proč jsem jinde. Nepustil mne vůbec ke slovu. Nadával mi, že jsem se brzy ukázala jako děvka, že hned vlezu jinému třeba do postele, když mne nikdo nedrží zkrátka.

První žárlivá scéna v mém životě

Byla to první velká žárlivá scéna v mém životě. Tohle si ke mně nikdo předtím nedovolil. A navíc úplně neprávem. Za chvilku přišel od vody Dědek a vysvětlil, že sice spím v jeho stanu, ale sama. Jemu že do našich problémů nic není, ale jestli se chce Tomáš dál chovat jako idiot, tak by měl dál raději jet sám, protože se jenom ztrapňuje a zdržuje ostatní. Pak rozhodl, že vyrazíme až odpoledne, protože v dešti se jezdí špatně.

(Foto: profimedia.cz)

Tomáš zůstal stát jako socha. Pak se na mne podíval a zeptal se, proč se ho vůbec nezastanu. Překousla jsem to, že mne před chvíli označil za děvku, a dala jsem mu vybrat. Buď se začne chovat jako dřív, přestane do sebe cpát jedno pivo za druhým a nebude mne urážet. Nebo může skončit a jet domů.

A pokud chce, že si promluvíme a pojedu domů s ním, protože ho mám ráda. Čekala jsem nějaký vstřícný krok, ale nedočkala jsem se. Řekl mi, že balí stan a svoje věci a na všechno kašle. I na mne. A že si můžu dělat, co chci. Pak vyházel moje věci ze stanu, nacpal své vybavení i mokré oblečení do svého lodního pytle a odešel.

Nechal mě osudu

Byla jsem vyřízená a nevěděla jsem, co mám dělat. Starám se o chlapa, čistím stan a peru jeho věci, on mi za to ani nepoděkuje, jen nadává. A pak mne klidně nechá někde na vodácké základně a je mu jedno, kde skončím nebo jak se dostanu domů. U stánku jsem si dala kafe a přemýšlela, co dál.

Buď se s někým svezu na další tábořiště, kde je lepší spojení, nebo se odpoledne vydám na stop, dojedu do krajského města a odtud vlakem domů. Tak neslavný konec první "vodní“ výpravy jsem nečekala. Potom přišel Dědek a navrhl, že bude jednodušší, když odpoledne pojedu v lodi s ním. Na další základně se můžu rozhodnout, co dál.

Jenže počasí všechny plány trochu zhatilo. Drobný déšť odpoledne nepřestal, ale zesílil. A tak jsme všichni zůstali trčet na místě naší hádky. Na stop jsem vyrazila později večer, po hodině marného mávání na auta jsem se šla najíst do hospody, a pak jsem chtěla pokračovat. Celá promočená jsem dosedla ke stolům, kde seděla naše vodácká parta. Dala jsem grog, pak druhý a bylo mi trochu líp.

Promiň, nechci tě budit...

"Nedopadlo to podle představ, co?“ zeptal se Dědek z protější židle. "Ale teď večer už ti nikdo nezastaví,“ dodal. Pak mi nabídl, že mohu znovu přespat v jeho stanu. Jen jsem kývla hlavou a poděkovala. S uplakanýma očima a pod uplakanou oblohou jsem se šourala na vodáckou základnu. Zalezla jsem do stanu, vlezla do lehce promočeného spacáku a snažila se usnout. Hlavou se mi honily nadávky na Tomáše a nemohla jsem zabrat.

Myšlenky narušil zvuk zipu na stanu asi za dvě hodiny. "Promiň, nechci tě budit. Jen si vezmu spacák a celtu a můžeš spát dál,“ řekl Dědek. Zeptala jsem se, kde chce být on. Vysvětlil mi, že se domluvil se stánkařem a až zavře, přespí u něj. Prý se znají dlouho a není to problém.

(Foto: profimedia.cz)

Zdálo se mi to hrozně hloupé. "Hele, je to tvůj stan, tak snad můžeš spát tady,“ řekla jsem mu. "Navíc tu nechci být sama.“ Chvíli se zdráhal a nakonec vlezl dovnitř. Svlékl ze sebe oblečení, zalezl do spacáku a zanedlouho se zdálo, že už neví o světě. Já jsem se pořád převalovala a bylo mi čím dál hůř. Na dešti jsem byla moc dlouho a nějak jsem nastydla. Začala jsem se klepat jako ratlík a drkotat zuby.

Jak se léčí zimnice

"Jsi v pořádku?“ ozvalo se potichu vedle mne. "Moc ne, asi mám zimnici," špitla jsem. Pak mi Dědek řekl, že se za chvíli vrátí, a zmizel ze stanu. Objevil se za deset minut s hrnkem horkého čaje a dvěma prášky. Říkal, že se mu teď klíče od stánku kamaráda náramně hodily. Sedla jsem si, pomalu srkala čaj, spolykala prášky a byla jsem ráda, že se ke mně někdo chová normálně.

"Co pomáhá na zimnici?“ zeptala jsem se našeho lodivoda ve tmě. "Přitisknout se k někomu a využít jeho teplo,“ odpověděl bez zaváhání. "To jako vážně? Já myslela, že jsou to jenom takový povídačky a je to jen ve filmu.“ A on mi vysvětlil, že když jsou lidi u sebe, tak se navzájem víc zahřejí.

"Tak já bych si vlezla k tobě do spacáku.“ Řekla jsem to bez většího přemýšlení a sama jsem byla překvapená, kam se poděla moje stydlivost. "Tomu ani nemůžu uvěřit. Ale co bych neudělal pro záchranu zdraví,“ odvětil Dědek a já slyšela jen zvuk zipu jeho spacího pytle. Začala jsem se k němu soukat nohama napřed a hned mne zastavil.

Otcovská pusa do vlasů

"Děláš si srandu? Ty ležíš v mokrých teplácích ve spacáku a divíš se, že jsi nastydlá? Shoď to dolů, a jestli máš i mokrý triko, tak si vezmi nějaký suchý.“ Pak dodal, že nejlepší přenos tepla funguje bez látky, ale to už by na mne určitě bylo moc. Bylo to moc. Ale co. Byla tma, a když jsem zjistila, že leží ve spacáku jen v trenkách, nechala jsem si jen kalhotky.

(Foto: profimedia.cz)

Přitáhl druhý spacák, přikryl nás a popřál mi dobrou noc. Pak mi dal takovou otcovskou pusu do vlasů. A já usnula jako špalek. Ráno jsem se probudila ve stanu sama. Poznala jsem, že už neprší, hodila na sebe pár věcí a vyrazila ven. Svého spolunocležníka jsem našla u vody. "Jak je?“ zeptal se se zájmem. "Líp než včera,“ odpověděla jsem popravdě. "Tak fajn. Balíme věci a vyrazíme na dalších pár kilometrů. Můžeš s námi nebo na ten stop,“ dodal.

"Já se ještě svezu s tebou a uvidím, jo?“ rozhodla jsem. A tak jsem se s ním svezla na další tábořiště. Cestou jsme probrali dosavadní život, jeho i moje vztahy, omyly, předsevzetí a tajná přání. Na břehu mi nějak bylo líto, že bych měla skončit a neslyšet jeho další vyprávění. Potom jsme se dohodli ještě na jedné společné noci. Tentokrát bez zimnice, ale znovu v jednom spacáku.

Můj lodivod

Zjistila jsem, že na kempování jsem možná trochu nešikovná, ale jeden stan dokážu postavit během několika sekund. Ten na jeho trenýrkách. A přesvědčila jsem se, že i v těsném spacáku mohou dvě těla splynout v jedno. Stačí když je loďka trochu otevřená a kormidelník ví, kudy vede ta nejlepší cesta. Zbytek naší vodácké výpravy jsem strávila s lodivodem. Nikdy bych nevěřila, že na tak malém prostoru jako je stan se dá dokázat tolik věcí.

Ale všechno jednou končí. Před posledním rozedněním mi řekl, že to pro něj byla zatím nejlepší voda, kterou kdy vedl. Ale všechno bral jako flirt. Nechtěl mi nic slibovat ani mi komplikovat život, protože je výrazně starší. Já jsem s tím nesouhlasila, chtěla jsem ho ještě někdy vidět. Slíbil, že si můžeme psát nebo volat.

Ale v době před internetem, facebookem a před mobilními telefony se člověk snadno stal nedosažitelným. Flirt zůstal jen krásným flirtem. Vzpomínám na něj i po mnoha letech, kdykoliv jedu kolem nějaké známé vodácké základny.