Přinášíme příběh třiatřicetiletého Petra s lehčím postižením, který se dojemně snaží žít jako ostatní. Prozradí tajné přání: být ženatý.

Petr je dospělý člověk, na kterém na první pohled žádné postižení neuvidíte. Jeho rodiče mají velmi slušné vzdělání a společenské postavení. Jenže porod neproběhl ideálně. Petr strávil nějaký čas v inkubátoru, diagnóza by asi zněla: lehčí mentální postižení.

Postižení si přejí obyčejný život: jít na procházku, zahrát si s přáteli nějakou hru... (Foto: Jindřich Kodíček)

Díky péči rodiny viděl kus světa, vzdělával se a má různé zájmy. Kdyby neexistovalo chráněné bydlení, musel by zřejmě dodnes, a to ve svých třiatřiceti letech, žít s rodiči. A kdo z nás chce celý život prožít v dětském pokojíčku u maminky a tatínka? Velká část osob s různými druhy postižení prožije život v ústavech, a nedostanou ani na výběr.

ČTĚTE TAKÉ:

Máte ho ráda. Ale co si počít s jeho divnou rodinou?

VÁŠ PŘÍBĚH: Třídní sraz zničil dlouholeté manželství

Petr patří k těm šťastnějším, o které se rodiče postarali a zároveň jim umožnili se osamostatnit. Vydělávat si, mít kamarády, normální vztahy... Napadlo vás někdy, že ten běžně vypadající člověk, se kterým se mačkáte ráno cestou do práce v autobuse a kterého ta tlačenice štve stejně jako vás, mohl místo toho čekat ve stereotypním bezčasí ústavu, až jeho invalidní důchod přejde pomalu ve starobní?

Petr (vlevo) je na fotografování zvyklý, ukazuje foto z cyklu Krajina člověka, je tam též vlevo... (Foto: Jindřich Kodíček)

A přitom sny a plány těchto lidí nemají od těch našich příliš daleko. Jde jen o úplně obyčejný život. Jít na procházku, zahrát si s přáteli nějakou hru...

Rozhovor s Petrem Matyskou:

Když čteme některé rozhovory se známými osobnostmi, řekneme si občas, že jejich život umí být vlastně docela obyčejný – často říkají, že čas tráví nejraději s rodinou, na dovolené se rádi skryjí na zahradu své chalupy a plejí záhony.

Ve volném čase hrají s přáteli tenis, chodí na procházky se psem. Tím se pro nás stávají bližšími a přestávají být nedotknutelnými ikonami z televize. Čím obyčejnější věci dělají, tím nám jsou sympatičtější.

Přitom jsou mezi námi lidé, kteří nás právě tím, že mají úplně obyčejné zájmy a práci, velice překvapí. Jsou to lidé s mentálním postižením. V tomto rozhovoru nahlédneme do "neprominentního“ světa: zeptáme se pana Petra Matysky, obyvatele jednoho z chráněných bytů občanského sdružení Pohoda, na jeho obyčejný život.

Začneme představením – představ se nám, prosím.

Dobrý den, jmenuju se Petr Matyska. Je mi 33 let. Svobodný. Bezdětný. Už jsem strejda.

Kdyby neexistovalo chráněné bydlení, musel by Petr dodnes bydlet s rodiči. (Foto: Jindřich Kodíček)

Vím, že chodíš do práce. Baví tě to, nebo bys raději dělal něco jiného? Máš nějaké jiné pracovní zkušenosti?

V roce 1996 jsem pracoval v Michelských pekárnách. Měsíc. Bylo to náročný. Tahal jsem pytle. Byl jsem moc unavenej. Bylo tam vedro. Teď chodím do Drutěvy, střídavě mě to baví. Byla mi nabídnuta práce sociální pracovnicí v pekárnách, rozmýšlím si, jestli ji vezmu – asi jo.

Přemýšlíš někdy o tom, co bys chtěl dál dělat? Plánuješ třeba rodinu?

Ano, přemýšlím. Asi často… Asi jo – nějakou přítelkyni mít. Seženu ji na diskotéce nebo v práci. Pak budem řešit bydlení, finance, a pak děti, no.

Máš nějaké koníčky? Co děláš, když máš volno?

Dívám se na televizi, uklízím, spím a jím. Procházky. Hudba.

Petr s kamarádkou Jarkou, i ona žije v takzvaném chráněném bytě. (Foto: Jindřich Kodíček)

Slyšela jsem, že jsi dřív dělal snad i balet, proč jsi s tím skončil?

Už si to nepamatuju. Tam jsem se seznámil s Blankou (další obyvatelka bytu), to je pravda. Skončil jsem, protože to bylo časově náročný.

Co nemáš rád? Je něco, co ti vadí u ostatních lidí?

Fazole. Úklid. Koupání. U ostatních lidí mi vadí, když mi nadávají, jsou agresivní.

Vůbec nevyčníváš z davu, kdybych tě neznala a viděla v metru, řekla bych si, že jsi běžný občan cestující do práce. Přesto žiješ v bytě, kde ti pomáhá asistent. Proč?

Nemám kde jinde bydlet, leda u rodičů – s nima se někdy nepohodnu. Sám v bytě bych nezvládal financování, potřebuju pomoc s úřadama, vařením. Potřebuju asistenta, aby mi pomáhal v běžných situacích.

Jak ses v Pohodě vlastně objevil? Vím, že v chráněném bydlení jsi už hodně dlouho, skoro od začátku, ale kde jsi žil předtím a co jsi dělal, vůbec netuším.

Žil jsem s rodiči. Studoval. Byl jsem v zahraničí. Byl jsem už dospělej a chtěl jsem od rodičů. Tak jsem chodil na pohovory do Eset-help občanského sdružení a ti mi nabídli Pohodu. Jsem tu od 22. května 2002.

Kde bys žil, kdyby neexistovaly chráněné byty?

No... asi… s rodičema nebo v ústavu.

A nakonec – jaké je tvoje největší třeba i skoro tajné přání?

Ježíšmarjá... No… Být ženatý, mít rodinu, bydlení a jezdit do zahraničí.

(Foto: Jindřich Kodíček)