Naše čtenářka netušila, nakolik synova hyperaktivita zkomplikuje jemu i celé rodině život.

O tom, že existuje něco jako porucha pozornosti, hyperaktivita neboli ADHD, jsem netušila až do doby, kdy měl syn nastoupit do první třídy. K zápisu je třeba posudek z pedagogicko-psychologické poradny, kam jsme tedy museli.

ČTĚTE TAKÉ:

Hyperaktivita: kdy je zlobivost normální? RADY, jak to rozpoznat

VÁŠ PŘÍBĚH: Bojím se o syna. Hraje hokej

Zlatí hoši: Je to týrání dětí, říká dětská psycholožka

Vašíkovi, mému dnes osmiletému synovi, bylo doporučeno, aby šel do školy raději o rok později. Vzhledem k tomu, že je narozen na konci léta, není se čemu divit. Jako důvod paní doktorka uvedla poruchu pozornosti. Při odchodu z "ordinace“ jsem dostala letáček nadepsaný velkými písmeny – ADHD – bez jediného doprovodného vysvětlení. V ten moment mně stále ještě nedocházelo, v jak složité situaci se jako matka nacházím.

Vašík s maminkou. (Foto: Oficiální zdroj)

Víceméně jsem to neřešila. Letáček jsem (jako každý podobný propagační materiál) u východu vyhodila. Pak Vašík nastoupil do první třídy základní školy. První tři měsíce to bylo v pohodě, ale to jen proto, že jsem o ničem nevěděla. Vše jsem zjistila až na třídních schůzkách od paní učitelky: "Vašík je velmi nepozorný, neklidný, naprosto nesamostatný a navíc tím vším ruší ostatní děti, které učivo zajímá a vnímají ho, narozdíl od něj. Moc si s ním nevím rady. Nevím, jak bych udržela jeho pozornost.“

Nejdříve jsem vzhledem k věku paní učitelky, je jí necelých 30 let, pochybovala spíše o její profesionalitě, než že bych hledala chybu u syna. Jenže Vašík začal nosit spousty poznámek, stále dokola: Vašík nedává pozor a ruší při hodině.

A nejen od své třídní učitelky, ale i od družinářky a jiných vyučujících. Po dlouhé plejádě poznámek přišla i pozvánka do školy. Sešli jsme se s paní učitelkou, se školní psycholožkou a s ředitelem. Po dlouhém rozhovoru jsem byla požádána, abych s Vašíkem navštívila znovu poradnu, že by rádi nějaký nestranný posudek a názor.

Hyperaktivita je závažný problém, musí se řešit. (Foto: Oficiální zdroj)

Tentokrát jsem dbala na výběr takové poradny, abych pro to konečně udělala maximum. Diagnóza paní doktorky  zněla: ADHD. Tentokrát to však bylo jiné. Už jen to, že jsme se museli k vyšetření dostavit všichni tři – i s manželem, a všichni jsme odpovídali na stovky otázek ohledně rodinných vztahů. Vašík rovněž prošel hloubkovými psychologickými a IQ testy.

Dostali jsme k prostudování nějaké brožury, publikaci o ADHD a spousty informací a rad, jak se k tomu jako rodiče postavit.  V neposlední řadě jsme obdrželi posudek určený škole. Bylo nám doporučeno odebrat Vašíka ze základní školy a dát ho na speciální školu, kde by byl v méně početné třídě s pedagogem, který má specializaci pro vyučování takových dětí.

To pro nás bylo však nemožné, protože takovou školu nemáme v dosahu. Takže jsme se domluvili s třídní učitelkou na individuálním přístupu a přizpůsobení učiva Vašíkovi. Dostal nějaké úlevy v učivu, což ho povzbudilo a motivovalo. Od té doby sice přinesl pár poznámek, ale nedá se to srovnat. Je i znát, že se snaží, že ho začala škola bavit. Ale je to každodenní boj.

Pakliže vám mluvím z duše a tento příběh znáte, je důležité poradit se s odborníkem, protože je nutné tuto poruchu "léčit“ a především řešit. Protože všichni členové rodiny, ve které žije hyperaktivní dítě, by měli vědět, o co jde.

Tento příběh nám poslala čtenářka Anna Dufková. Těšíme se i na ten váš. Piště na adresu: redakce@doma.cz.