Naše čtenářka Daniela je v manželství hluboce nešťastná, nemá však odvahu odejít.

Otěhotněla jsem v prvním ročníku filozofické fakulty. Studovala jsem angličtinu a francouzštinu a byla jsem dobrá, všichni to říkali. Tehdy jsem si ještě věřila a viděla svou budoucnost v růžových barvách. Chtěla jsem být tlumočnicí. Dnes kdyby se mě rodilý Francouz zeptal, kde najde nejbližší poštu, půl hodiny budu přemýšlet, než dám dohromady větu: Běžte rovně na konec této ulice, pak zahněte doprava.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Manžel je chorobně čistotný. Peklo!

VÁŠ PŘÍBĚH: Povodeň vzala dům, ale něco přinesla

Rychle za sebou se nám narodily dcery a nebylo nic smysluplnějšího, než se o ně vzorně starat. V té době jsem byla nejšťastnější a manžela jsem si nesmírně vážila, neboť mi poskytl veškeré podmínky pro to, abych byla horlivou mámou na plný úvazek.

S třemi dcerami mi snad ani nic jiného nezbývalo. Zní to možná jako rezignace, ale já byla tehdy spokojená jako ještě nikdy. Smála jsem se kamarádkám, které si po roce na mateřské dovolené zoufaly a sháněly hlídání, aby neztratily kontakt s lidmi a se zaměstnáním. Ostatně mnohdy bývaly jejich stěžejní motivací peníze. Litovala jsem je. Jako manželka šéfa prosperující firmy jsem byla, jak se hezky říká, za vodou.

Už mu nevěřím. (Foto: profimedia.cz)

Jen jsem se občas ptala sama sebe, zdali jsem ve zlaté kleci neztratila kontakt s realitou. Péče o dcery mě zcela pohlcovala, i když jsem si občas s povzdechem vzpomněla, jaká jsem bývávala úspěšná studentka a jak zářivou budoucnost mi předpovídali rodiče i učitelé.

Na to jsem si vždy vzápětí odpověděla, že holky a můj bezvadný muž bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Manžel dbal na to, aby mě nic od péče o děti neodvádělo, a tak zajistil pomocnici v domácnosti. Vše ostatní vzal na sebe, čímž mě odřízl od reality zcela. Neumím řídit auto, cokoli vyřídit v bance je úkol nad mé síly, neumím poslat e-mail či vybrat peníze z bankomatu. Nikdy jsem nechodila do práce. Moji slábnoucí sebedůvěru by možná vyléčila rodinná pohoda, ale ta skončila. Navždy.

Stalo se to, když se opila moje nejlepší kamarádka. Občas jsme chodívaly do vinárny, byly to hezké večery, ale ona to tentokráte přehnala s alkoholem a vypadala, že ji něco zatraceně hryže. Myslela jsem, že má nějaké trápení, a když jsem se jí zeptala, rozbrečela se a řekla: "Moje trápení jsi ty!" Nerozuměla jsem. Začala mi to vysvětloval a po každé větě se mi hroutil a hroutil svět, až se zhroutil zcela. Také kamarádka brečela čím dál víc, říkala, že si připadá příšerně, ale že mi to prostě už musela říct. Že to v sobě dusila celá léta, avšak vzhledem k tomu, že jsem byla permanentně těhotná, nikdy se mluvit neodhodlala.

Téměř jsem si přála, aby řekla, že má milenku. Jednu. V současné době. Ale bylo jasné, že náš rozhovor směřuje jinam: měl milenky odedávna, střídal je jako ponožky. U nich ve firmě, kde pracovala i má kamarádka, to věděli všichni včetně vrátného. Kamarádka (známe se od školky) za ním dokonce šla a žádala ho, aby mi to řekl sám. Což neudělal.

Doma se mi pak zapřísahal, že s tím ihned skončí. Že mě jedinou má doopravdy rád a dcery (devítiletá, osmiletá a šestiletá) jsou pro něj vším. Brala jsem silné uklidňující léky a snažila se přesvědčit samu sebe, že mu věřím. Asi tak měsíc byl pozorný a milý, chodil domů z práce neobvykle brzy, letěli jsme na prodloužený víkend do Paříže. Krátce poté, co jsme se vrátili, nechal mobil bezstarostně pohozený na stole a zmizel do sprchy. Pípla esemeska. Já nikdy esemeskovat neuměla, vždycky jsem jen volala nebo přijímala hovory, nic víc. Teď jsem se o to začala zajímat a sestra mi to vysvětlila. A tak jsem objevila zprávu následujícího znění: Včera jsi byl jako sopka, chci tě zas a do zítřka to nevydržím.

A s takovým člověkem mám tři malé dcery.

Tento příběh nám poslala čtenářka Daniela. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu: redakce@doma.cz.