Povodeň byla krutá, odnesla nám všechno, ale přesto jsem díky ní cosi získala - říká čtenářka Denisa.

Zase přišly povodně, dívám se na chudáky lidi, kterým voda vzala všechno: majetek, důstojné podmínky k životu, iluze, naději, knížky, fotky, hračky, a vzpomínám na velkou vodu, která se přehnala přes nás. Stalo se to před osmi lety. Bylo mi osmnáct.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Rozbila jsem si manželství, teď brečím

ŠEST léků na hroutící se vztah

Tak zlou vodu jsme nečekali. Sousedili jsme s potokem, ale nejhorší povodeň, co se tudy přehnala, přišla někdy před druhou válkou. Lidé měli vodu ve sklepích a na zahradách, zachraňovali slepice a psy. Něco podobného se opakovalo na začátku osmdesátých let. Jak říkám, čekali jsme zlou vodu, ale ne tak zlou.

Dál už si pamatuji jen útržky, jako by přišla válka. Mámu, jak pláče. Otce, jak odmítá odejít. Děsivý zvuk, to už nebylo šumění vody, to byl útok. Vzpomínám si, jak se vrátil soused pro papouška, brodil se vodou a volal: "Dal jsem klec na stůl, myslel jsem, že tam je chráněnej, ale teď vidím, že by to nepřežil." A vskutku by to byl pestrý pták nepřežil, voda zalila domy až po střechy.

Tak zlou vodu jsme nečekali. (Foto: profimedia.cz)

Vrátili jsme se do absolutní zkázy. Rozbrečela jsem se až nad zarámovanou fotkou, kde jsem coby malá holčička foukala do narozeninového dortu. Patřila do dětského pokoje, teď ležela na zahradě v bahně. Poblíž se válely zbytky našeho nového altánku. To nejhorší na nás však teprve čekalo, viselo to ve vzduchu jako zatím netušená hrozba.

Brodili jsme se bahnem s kbelíky a hadry z obecního úřadu jako všichni ostatní, před dům nám přistavili kontejner. Čekala jsem, že zavolá můj tehdejší kluk Honza, musel vědět, co se stalo. Jel s kamarády na Slovensko, aby tam lezli po horách. Když jsem mu napsala esemesku o tom, jaká pohroma nás potkala - s tajnou nadějí, že všeho nechá a přijede pomáhat, odepsal, že zdolal horu a teď se kochá nádherným pohledem do krajiny. A ať prý nevěším hlavu, že všechno bude O.K.

Šla jsem vyhodit kabelky plné slizu a za vraty stáli dva dobrovolníci, že nám prý pomohou odklízet to nejhorší bahno. Na tom vyšším jsem mohla oči nechat. Láska na první pohled není můj šálek čaje, ale tohle byla výjimka. Vůbec jsme spolu nemluvili, jen jsme všichni dřeli jako zvířata až do okamžiku, kdy statik rozhodl, že barák se musí zbourat. Dál už si vybavuji zas jen ty útržky nepopsatelného zoufalství. Tehdy mě ten dobrovolník objal a já mu brečela do košile snad hodinu. Pak tiše odešel pomáhat jiným, tady už se jen čekalo na bagr.

Sousedy takové neštěstí nepotkalo, bourat nemuseli. Paní byla v devátém měsíci a porodila plaváčka, psalo se o tom v místních novinách. Později mi vyprávěla, že je povodeň s manželem semkla a že to bylo jediné období jejich partnerského života, kdy drželi spolu. Teď už jsou dávno rozvedení a dům prodali, protože sousedka se z velké vody nikdy nevzpamatovala a představa, že by se to mohlo opakovat, ji donutila vybrat si jiné místo k životu - co nejdál od vody.

I my už jsme jinde. Naši ve městě v paneláku a já v garsonce s tamtím dobrovolníkem. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím a všechno tomu nasvědčovalo. Ale zavolal mi na mobil, to bylo ještě v době, kdy jsme bydleli u strejdy. Vysvětlil, že když při odklízení vyhazoval zničené předměty do kontejneru před naším domem, na mých kabelkách plných slizu našel mokrou a poničenou úřední korespondenci, kde jsem uvedla číslo mobilního telefonu. Asi to byl osud, mělo to tak být. Zřejmě jsem musela jeden domov ztratit, abych našla jiný.

Tento příběh nám poslala čtenářka Denisa. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu: redakce@doma.cz.