Naši čtenářku Jaroslavu děsí podivné exmanželovo chování. Má strach, co bude dál.

Po rozvodu jsem si oddechla. Kamarádky mě strašily, jaký prý je rozvod stresující, na to jsem vždycky odpovídala: "Proti tomu, jaké bylo manželství, byl rozvod procházka růžovým sadem." Nijak jsem nepřeháněla. Rozvod proběhl v relativním klidu.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Lucince jsou 4 roky. Je to zázrak

VÁŠ PŘÍBĚH: Manžel má milenky. Jsem bezradná

Jednalo se totiž o takzvaný nesporný rozvod neboli rozvod dohodou. Pokud se totiž rozvádějící se manželé dokáží domluvit ohledně majetku a dětí a pokud nejméně půl roku žijí odděleně, rozvod se neodehraje jako horor, v jehož průběhu na sebe obě zúčastněné strany ječí na veřejnosti a v soukromí se perou o hrnce a koberce, nic takového. Náš rozvod byl klidný. Jen jsem nevěděla, že je to zlověstné ticho před bouří.

Zůstal mi dvoupokojový byt v paneláku, exmanželovi auto, ohledně jedenáctileté dcery jsme se domluvili, že ji vždy po předchozí dohodě může vidět kdykoli, případně vzít si ji občas na víkend či na dovolenou. Chovali jsme se jako dva rozumní lidé. Vlastně jsem se divila, že se to vůbec povedlo. Manžel byl svým založením cholerik a despota, navíc mě už několik let podváděl se svou asistentkou. Žít se s ním nedalo, rozvést se s ním bylo jednoduché.

Ticho před bouří

Následovalo několik poklidných měsíců, zklidnila se i naše dcera Ivanka. S otcem se vídali, já jejího otce naštěstí nevídala vůbec, a to mi neuvěřitelně prospívalo. Pak mi začal volat. Tak mile se mnou hovořil naposledy před svatbou. Bylo to až děsivé. Volal často. Říkal, že si až teď uvědomil, jak velice mu na mně a na rodině záleží. A že by se rád vrátil. "Snad není pozdě," říkal. "Rád bych to všechno napravil."

Začínám si připadat jako v hororu... (Foto: profimedia.cz)

Vysvětlila jsem mu, že je to vyloučeno, že naše manželství je minulost a jak si vážím toho, že jsme se rozešli důstojně a bez scén. Volal i přesto, často několikrát denně. Před Ivankou mluvil o svém návratu domů jako o hotové věci, a tak mi Ivanka jednoho dne povídá: "Kdy už se táta konečně nastěhuje?" Málem jsem omdlela. Asi pět dní nato zazvonil, nesl mi k narozeninám velikou kytici, víno, dort a zlatý řetízek. Strávil s námi celý večer. Přála jsem si jediné: aby odešel. Když za ním v devět zapadly dveře, byl to ten nejhezčí dárek k narozeninám.

Mě se nezbavíš

Ale to vše se ještě dalo přežít. Situace se zhoršila, když do děje vstoupil Milan, muž mých snů, o dva roky mladší. Seznámili jsme se přes internet. Milan je klidný mladý muž, žádný cholerik. Chová se pěkně k Ivance i ke mně, je pracovitý, pomáhá mi s domácností a vzhledem k tomu, že se vyučil truhlářem, leccos mi v bytě vylepšil. Milanův příchod bohužel pobouřil a zdeptal mého exmanžela natolik, že se začal chovat jako blázen.

Telefonuje mi každý den několikrát a přemlouvá mě, abych se Milana okamžitě zbavila. Už není milý, většinou do telefonu řve. Ivanku přesvědčuje o tom, že je Milan úchyl. Zvoní na náš byt a vyhrožuje i Milanovi. Vše vyvrcholilo teď v létě. Zní to jako z hororu. Odjeli jsme, Ivanka, Milan a já, na vymodlený týden dovolené do Chorvatska. Vybrali jsme si malé letovisko. Jak já jsem se těšila! Když jsem pak poránu, šťastná jako malá holka, utíkala po rozpálené dlažbě jen v plážových minišatičkách pro čerstvé koblihy ke kávě, zavolal na mě známý hlas.

Ohlédla jsem se a už jsem nedokázala jít dál, nohy mi vrostly do dláždění. Za mnou stál exmanžel. "Mě se jen tak nezbavíš," řekl. "Nejsem balík novin, abys mě mohla jen tak zahodit a zapomenout."

Začínám mít strach.

Tento příběh nám poslala naše čtenářka Jaroslava. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu: redakce@doma.cz.