Naše čtenářka Irena byla odmala zamilovaná do dvou chlapců. Po letech to vyřešila svérázně: žije s oběma.

Už na základce jsme po sobě pokukovali. Tehdy jsem byla holčička s culíčky, Josef vtipný zrzek v brejličkách a Bohuslav interesantní vysoký tmavovlasý chlapec, který se líbil holkám z naší třídy i z paralelky.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Z nadějného doktora medicíny bezdomovcem

Šli jsme pak všichni tři i na gympl a tam už to začalo být vážné. Bylo třeba si vybrat. Pepa mi hvízdal pod oknem a nosil mi růže z parku, vybrala jsem si tedy Pepu. Bohouš se mi takto prvoplánově nedvořil, ale připadalo mi, že mě sleduje zpovzdálí a možná trochu trpí. Avšak ne tolik, aby nedělal návrhy každé spolužačce, jež projevila zájem. A zájem projevila každá, neboť Bohoušovi to slušelo a myslelo. Stal se z něho inženýr.

A ze mě maminka. Otěhotněla jsem už ve dvaceti a provdala se za štěstím zářícího Pepu, narodila se nám dcera Libuše. Pracovala jsem na zdejším obecním úřadě, Pepa podnikal, Libuše byla krásná zdravá holčička, žili jsme hezký život a postupně si opravovali starý domeček v městečku. Odkázala nám ho Pepova teta. Pepa byl zručný kutil, většinu oprav si dělal sám, pouze ty nejsložitější přenechával řemeslníkům.

Líbili se mi oba dva, bylo těžké se rozhodnout... (Foto: profimedia.cz)

Jediný mráček na jinak bezmračném nebi našeho manželství spočíval v tom, že se mi čas od času stýskalo po Bohoušovi. O tom mráčku nikdo jiný kromě mě samozřejmě nevěděl a ani se dozvědět neměl. Bylo to moje tajemství. Bohouš byl asi daleko a ani jsem nevěděla, zda se oženil. Nic jsem o něm nevěděla. Kde bydlí, s kým žije, nic. Vlastně jen to, že promoval na ČVUT.

Někdy se mi po Bohoušovi stýskalo až k nevydržení. Asi to bylo rouhání, měla jsem být spokojená. Pepa onemocněl cukrovkou a teď už pobírá invalidní důchod, nemoc ho sužuje natolik, že pracovat už nemůže. Moje holčička Libuše odletěla studovat do Ameriky, původně to měl být pouhý semestr, ale nějak se to prodloužilo. Bylo mi smutno. Nemocný manžel, dítě daleko, a že bych se topila v penězích, to nemohu říci.

Ke všemu mi cosi našeptávalo, že Bohouše už nikdy neuvidím. Jednoho dne jsem si řekla, že bych mohla osudu přece jen trochu pomoci, a napsala jsem mu dopis na adresu, kde v dětství bydlel. Mohl tam už dávno žít někdo jiný, ale ve skutečnosti tam stále pobývala Bohoušova maminka, která mu dopis předala. A tak k nám Bohouš přijel na návštěvu.

Byl to snad jeden z nejhezčích dnů mého života. I po více než dvaceti letech mu to neobyčejně slušelo. Seděli jsme venku na naší zahrádce, Pepa, Bohouš a já. Vzpomínali jsme na školní léta a byla to velká psina. Ukázalo se, že Bohouš je podruhé rozvedený a bezdětný. Že bydlí sám v pronajatém bytě ve městě asi padesát kilometrů od našeho městečka. "Jsem opuštěnej jako starej potkan," řekl nám procítěně asi ve tři hodiny ráno asi po třetí lahvi.

"Klidně se sem nastěhuj," řekl mu Pepa. Opravdu to řekl Pepa, já bych to nikdy nevyslovila. A pokračoval: "Barák je velkej, holka asi zůstane v Americe, pokoj pro hosty je prázdnej a když nám za něj dáš nějakou korunu, bude se nám hodit, protože já jsem teďka mrzák s invalidním důchodem."

Bohouš to nebral jako vtip a doopravdy se nastěhoval. Nepříjemné je, že si z nás celé městečko dělá legraci. Když jsme sklízeli krátce poté třešně, já držela vratký žebřík, po němž lezl do koruny stromu Bohouš, zatímco Pepa česal ze země, z dostupných větví, všimla jsem si, že z ulice do zahrady koukají místní lidé s velkým pobavením.

V práci samozřejmě slýchám narážky na to, jak asi vypadá intimní život naší trojice. Vždycky je požádám, aby zanechali takových hovorů, že mi to vadí. Ostatně s manželem žijeme vzhledem k jeho nemoci už delší dobu jako přátelé. S Bohoušem nikoli. Jeho jediná nemoc byla osamělost, což teď už neplatí. Ale co bude, až se vrátí Libuška z Ameriky? Obávám se, že jí toho lidé budou hodně vyprávět. A že mi sdělí, že nepřekročí práh našeho domu, dokud v něm bude ten chlap...

Tento příběh nám poslala čtenářka Irena. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu: redakce@doma.cz.