Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Kdyby realita odpovídala scénářům romantických filmů, mohly bychom se trumfovat historkami o tom, jak nás naši milovaní žádali o ruku. Stojí ale váš příběh skutečně za vyprávění?

Žádost o ruku jako z pohádky... nebo hororu? A jaký je váš příběh?

Žádost o ruku
zdroj: Thinkstockphotos Žádost o ruku
aktualizováno 26.03.2016, 00:27 | 26.03.2016, 00:27 | doma.cz

Kdyby realita odpovídala scénářům romantických filmů, mohly bychom se trumfovat historkami o tom, jak nás naši milovaní žádali o ruku. Stojí ale váš příběh skutečně za vyprávění?

Na pláži za šumění vln, v adventním čase pod zavěšeným jmelím, nebo v oblíbené restauraci v den vašeho výročí. Nebo snad v posteli pro divoké milostní jízdě? Máme pro vás příběhy několika žen a dokonce i jednoho muže, jak romantické námluvy vypadaly u nich. Nebojte se podělit i o svůj příběh.


V polovině příběhu...
Marek je mým idolem už od malička, vždycky se mi hodně líbil a v pubertě jsem spolu začali chodit. I přes pár rozchodů, jsme se vždy nakonec dali dohromady a všechny naše začátky jsme absolvovali společně. První milování, maturitní zkouška, první práce, první podnájem, první auto, apod. Jednou jsme šli u nás v Rožnově pod Radhoštěm do kina. To tedy nebylo poprvé, ale to, co se stalo, ano. Šli jsme na romantický film, což Marek musel na oko hodně zkousnout, aby tam se mnou šel a pořád si ze mě dělal srandu, že jsou ženy až moc přecitlivělé. V polovině filmu se vypnula projekce, přestala hrát hudba, rozsvítilo se a na plátně se objevilo jen „Chceš být mojí ženou?“. Vůbec jsem to nechápala, ale řekla jsem Markovi do ucha, to by bylo pěkné, kdyby teď někdo požádal někoho o ruku. Po asi pěti sekundách naskočila koláž fotografií, které se rychle střídaly za sebou, asi u desáté už mi to začalo docházet. Ty fotografie byly naše! Podívala jsem se na Marka nechápavě – on pokleknul a řekl tu větu. Chceš být mojí ženou? V tu chvíli začal pan silák plakat a já jako citlivka ještě víc. I přes to, jak se nám oběma klepaly ruce, lidé koukali a tleskali, se mu podařilo mi navléci prstýnek. I když na špatnou ruku, to jsem nebrala v potaz. Chtěla jsem ho jen objímat a už nikdy ho nepustit. Druhý slunečný den, jsem se ho u snídaně zeptala, jak to udělal, že byl celou dobu tak v klidu? Marek do té doby byl flegmatický a měl to jakoby na háku. Přiznal mi, že využil agenturu, aby to celé zařídila. On jen dodal fotografie a konal dle jejich pokynů.


Náš tip: Chcete také připravit originální žádost o ruku či vyznání lásky pro svou drahou polovičku? V ČR se na to specializuje například agentura mujznamy.cz.

 

Žádost o ruku
(Foto: oficiální zdroj)


Vrácení se na místo činu
Petr. Tradiční české jméno, avšak jméno přítele s netradičními nápady. S Petrem jsem již 12 let v manželském svazku, což není nic zvláštního – jako to, jakým způsobem mne požádal o ruku. Každá žena si přeje, aby žádost o její ruku proběhla co nejromantičtěji, zároveň nejoriginálněji a samozřejmě ve správném rozpoložení, načasování na tom nejskvělejším místě a tak podobně. Moc to mužům nezávidím. Nemají to vůbec jednoduché a tlak na toto téma je z okolí velký, zejména potom, když jim oznámíte, že jste se zasnoubili. První otázka každého je: A jak to provedl? Jaké to bylo? Co jsi cítila?
Když začnu od začátku. Musím přiznat, že naše setkání bylo celkem ojedinělé samo o sobě. Myslím, že osud opravdu chtěl, abychom spolu žili. Nevěřím moc na náhody, ale tohle mne jen utvrdilo. V květnu jsem se vydala se svým volejbalovým týmem na zápas do Liberce, byla to sobota. Petr v Liberci studoval vysokou školu, resp. Technickou univerzitu. Během dne se na náš zápas v Liberci přišlo podívat do sta lidí, nehrála jsem žádnou ligu, a tak to byli obvykle spíše rodinní příslušníci.
Jsem zvědavá, mám ráda poznávání nových měst, lidí a jejich zvyků, a to i jen v národním měřítku a tak často mezi podáními pozoruji lidi, kteří se na zápas přišli podívat. Najednou jsem zahlédla Petra. Seděl vzpřímeně, široká ramena, tmavovlasý a s ďolíčky ve tvářích. Celý zápas jsem se stále dívala jeho směrem, zda si mě všimne. Nemohla jsem se soustředit, byl nádherný. Zápas skončil, my měly s holkama pauzu, a tak jsme se šly najíst do nedaleké restaurace. Petra jsem od té doby neviděla. Až na... Osudové setkání v Českém Těšíně. Místo, kde jsem předtím nikdy nebyla, on tedy také ne. Jela jsem se tam podívat s kamarádkami. Byla to první zastávka před třídenním výletem do Polska. Večer, potom co jsme se tam ubytovaly, jsme šly s kamarádkami do blízké vinárny. Byla menší, pouze stáčené víno, ale příjemná. V polovině večera se to stalo. Do dveří se s úsměvem vřítil Petr a rovnou šel za jedním párem, stůl vedle nás. To je on! Zvolaly všechny receptory v hlavě a veškeré synapse se soustředily již pouze jedním směrem – na den, kdy jsem ho viděla poprvé. Hned jsem věděla, že je to on, jeho ďolíčky byly okouzlující a nezapomenutelné. Po pár minutách mě zpozoroval, a po dalších asi dvaceti minutách, kdy jsem si dávala už třetí „dvoudecku“ na kuráž, že ho oslovím já, nás sám oslovil, zda si nechceme přisednout. Jak se večer vyvíjel, asi nemusím popisovat, ale bylo to prostě nádherné. Jako americký sen. Prohodili jsme si čísla a začali se scházet, častěji a častěji. Poznávání se bylo milé. Dva a půl roku víkendového dojíždění do Liberce bylo úmorné, a tak jsem si řekli, že pojedeme na Slovensko na menší dovolenou. Asi hodinu před dojezdem mi došlo, že Petr míří jinam. Překvapil mě, že nám zarezervoval stejný penzion, kde jsme byly s holkama ubytované a že zavzpomínáme. Večer, když jsme šli na večeři o čtyřech chodech, kdy poslední byl dezert, se to stalo! Při asi třech čtvrtinách snědeného dortu jsem si všimla, že na dně talířku je něco vepsáno – byl tam osobitý rým zakončený slovy "vezmeš si mě, Moniko?" Po přečtení nahlas si Petr pokleknul, číšník začal hrát na housle a najednou na mě svítil - zásnubní prstýnek. Já se postavila, klepaly se mi nohy, ale musela jsem povědět Ano. Spustily se mi slzy a já se jen uculovala dojetím. Petr mi prstýnek nasadil, objímal a řekl, pojď, něco ti ukážu. Restaurace byla v prvním patře a já koukala na vzkaz. Petr řekl: „Kdyby sis nevšimla vzkazu vyrytého na talířku, který jsem nechal vyrobit, měl jsem plán B, že tě vyvedu na balkon této restaurace a uvidíš to tam“. Ve sněhu bylo poctivě vyšlapáno „Vezmeš si mě?“ Nenechal nic náhodě. Úžasné. Jsem mu moc vděčná, že to vzal tak zodpovědně.

 

Nevěsta
(Foto: Profimedia)


Na plese
Rád bych poradil všem mužům, kteří mají doma extrovertní typ ženy, která je ráda, když je středem pozornosti. Já takovou mám. Klárku jsem poznal před pěti lety. Možná šesti. Teď nevím. Jak to tak bývá, už se otázky dětí a společné rodiny omílaly tak často, že jsem si říkal, že fakt musím něco udělat, nebo se se mnou Klárka rozejde. Mé Klárce je 29 let a už se cítila připravena stát se matkou. Já ji trošku podezřívám, že už ji to nebavilo ani v práci. Jednou jsem přemýšlel, jak to tedy udělat tak, aby si má přítelkyně užila velkého obdivu mnoha lidí kolem, když ji budu žádat o ruku. To mi přišlo lepší, než hned plodit děti. Takhle by to asi mělo být. Tak jsem začal uvažovat, jak dostat co nejvíce našich přátel na nějaké společné místo. To však nebylo vůbec jednoduché. Nevěděl jsem jak. A kdy? Každý má přece svůj program a vždy se to někomu nehodí. Nakonec mě ale napadla výborná věc. Klárka chodila do taneční školy a tanec miluje. Kdyby mohla, utancovala by se k smrti. Není to snad to nejlepší pro žádost o ruku? Vytvořil jsem jednoduchou webovou prezentaci, jsem programátor, takže to nebylo vůbec těžké. Pozval jsem přes Facebook všechny naše společné přátele na ples k nám na vesnici, kde jsme oba vyrůstali. Přes tuto webovou aplikaci se mi přihlásilo 8 párů, jedna její kamarádka a dva moji kamarádi single. Prozradil jsem jí, že jsem pozval naše přátele, že to bude skvělé zahájení lyžařské sezóny, s částí z nich jsme totiž jeli dva týdne poté do rakouských Alp na lyže. Nic nemohla tušit. Přes web dostávali také informace, jak bude akce probíhat, kdy a kde mají být a jaký je tam hlavně záměr. Všichni přislíbili, že jí to neprozradí, což bylo super. A plán? Jednoho svého kamaráda, který mi šel poté i za svědka, jsem oslovil s tím, že mi musí trošku pomoci. Ochotně souhlasil. Tento ples byl klasický, stejný jako všechny předešlé plesy. Náramně jsme se bavili, jen já byl o dost nervóznější. Ve 21 hodin přesně jsem odešel jakože na toaletu, láska čekala u stolu s přáteli. Já však zatím běžel ke kapele, naprosto nepozorovaně a řekl jim, ať zahrají tu naši. Přesně věděli, i s nimi bylo vše domluvené. Začali hrát naši oblíbenou píseň, můj kamarád vyzval Klárku k tanci, šli spolu do prostřed tanečního prostoru, tam ji nasměroval, aby se dívala na pódium a v tu chvíli jsem s mikrofonem přiskočil, hudba přestala hrát a já se přede všemi hrdě zeptal: „Vezmeš si mě?“. Lidi začali tleskat, já měl srdeční tep už dávno za hranicí srdeční zástavy a Klárka si schovala obličej do dlaní. "Co se děje, Klárko." Řekla nesměle: "Vezmu!" Jen se jí klepal tak hlas, že jsem to musel zopakovat všem přihlížejícím statečným hlasem Vezme! Obrovský aplaus, jako kdybych vyhrál hokej v Naganu. Plakala a děkovala. Byla roztomilá. Tolik roztomilá. Dnes jsme již manželé a rádi na to vzpomínáme.

 

ČTĚTE TAKÉ:

Žádost o ruku neproběhne vždy ideálně. Skoro nikdy
Svatba po česku: Kolik stojí a na čem se nevyplatí šetřit?
Nový trend: falešné zásnubní prstýnky


Na meetingu před šéfem
Jmenuji se Kristýna a pracuji na pozici Online Marketing Specialist. Jednou, když jsem byla v práci, stal se můj den naprosto ojedinělým. Můj přítel Dominik mě požádal o ruku. Vždycky s úsměvem tvrdil, že jsem workoholička a že si mě jednou bude muset vzít u pracovního stolu. Jednoho dne se od rána dělo v práci cosi zvláštního, nikdo se mnou moc nechtěl mluvit, všichni, že toho mají moc a že se mnou nemají čas projednat tu novou PPC strategii, kterou budu muset před vedením obhajovat už za čtyři dny. Ve vzduchu bylo něco zvláštního. Kolem 11 hodiny nám šéf poslal do emailu pozvánku, že se musíme v 17:30 hod. dostavit do velké zasedací místnosti, účast je povinná. Z emailu jsem zjistila, že zval nejen celý marketing, ale i obchodní tým stáhnul ze schůzek. Dokonce byla pozvánka směrována našim technikům a IT specialistům, se kterými mám tak odlišnou pozici, že jsem snad v jedné místnosti s nimi nikdy ani neseděla. Ptala jsem se v kanceláři, nikdo nevěděl, o co jde. Dnes už vím, že to věděli. Když nadešla určená hodina a já trošku nervózní, co se bude dít, s pocitem výpovědi nebo velké restrukturalizace firmy, zašla jsem do našeho meeting roomu a posadila se. Asi v 17:35 začal hovořit šéf o tom, že očekáváme významnou návštěvu. V tom přišla do místnosti strašně divná dáma, pozdravila křiklavým hlasem, otočila se od projektového plátna k nám, poklekla a ve stejnou dobu, kdy všichni byli zděšeni, se zároveň začali silně smát. Tato dáma přímo naproti mně klečící v jedné chvíli, co odhazovala paruku, řekla: "Chceš se stát mým mužem?" V tom jsem okamžitě poznala svého přítele a jeho opětovný žertík. Otázku však myslel vážně. Tedy s tím, stát se jeho ženou. Řekla jsem bez rozmyslu a s rudými tvářemi ano, objali jsme se a chtěla jsem se ihned ztratit. Přítel je vtipálek, ale tohle jsem vážně nečekala. Bylo to nakonec i milé, nejenom velmi originální.

 

A jaký je váš příběh? Podělte se o něj v komentářích.

 
8 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře