Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Exkluzivní příběh z pera Simony Votyové jen na Doma.cz. Kapitola sedmá má název Jsou vzpomínky pravda?

ČTYŘICÍTKA NA KRKU, DRUHÝ NÁDECH: Jsou vzpomínky pravda?

Příběh na pokračování
Příběh na pokračování
aktualizováno 25.07.2018, 08:24 | 25.07.2018, 08:24 | doma.cz / Simona Votyová exkluzivně pro Doma.cz

Exkluzivní příběh z pera Simony Votyové jen na Doma.cz. Kapitola sedmá má název Jsou vzpomínky pravda?

Sledujte s námi napínavý, romantický, i zábavný příběh brzy čtyřicátnice Dariny, hrdinky, se kterou se v příbězích spisovatelky Simony Votyové budete na doma.cz potkávat každé dva týdny. Čeká ji plno životních zvratů a příhod, například seznamka, plastika, výpověď v práci, rozvod, dceřin maturiťák nebo rande. Konec každé kapitoly bude otevřený a vy rozhodnete v anketě pod textem, jak dopadne.

 

PŘEČTĚTE SI MINULOU KAPITOLU!

Nemůžu si přesně vzpomenout, jestli je středa nebo čtvrtek. V neděli jsem se vdávala a hned v pondělí jsme vyrazili se Štěpánem na Mallorku. Letěla jsem poprvé letadlem a strašně jsem se bála. Odříkávala jsem jedinou modlitbu, kterou znám a utěšuje mě odmalička. Andělíčku můj strážníčku.. Štěpán se mi smál a tisknul mi ruku. Sakra, tak kde teď vězí?

 

„Dobře, takže středa jednadvacátého a rok?“ nedá mi doktor pokoj, přestože vidí, že mám příšernou migrénu jako po kocovině. Líbánky jsem si tedy taky představovala jinak. Nejdřív ta zpropadená loď a teď ležím v nemocnici a můj manžel je v trapu. Koneckonců ani svatba nebyla tím vysněným dnem všech nevěst. Máma se opila a začala vyčítat tátovi jeho milenku, i když mi slíbila, že tohle téma nechá spát a pít nebude. Místo toho seděla zhroucená na židli, ruce jí visely dolů jako hadrové panence a fňukala. Musela jsem ji krotit, aby nezačala s hysterickým výstupem, který umí předvést dost bravurně. To by moje distingovaná tchýně zírala. Už takhle všechno pozorovala se rty semknutými do tenké čárky. Máma ovšem nebyla jediná, kdo brečel. I moje kamarádka Kačka mi slzela na rameni, protože se její kluk líbal na záchodě s Májou, což je Štěpánova vnadná sestřenice.

 

„Jaký je rok?“ opakuje lékař a přeruší tok mých vzpomínek na den, který je nazýván nejšťastnější, ale my se Štěpánem byli spíš šťastní, že skončil. Seděli jsme vyčerpaní na schodech před naším bytem a chechtali jsme se únavou a tak trochu i zoufalstvím. Oba jsme si v tom shonu zapomněli klíče od naší pidigarsonky, takže svatební noc jsme dřepěli na chodbě, popíjeli z lahve zvětralé víno a čekali na ráno, abychom mohli zaklepat na sousedku, která má klíče náhradní.

 

u doktora
(Foto: Getty Images)

 

„1998,“ odpovím, abych měla klid. Doktor na mě vyjeveně hledí a pak si píše něco do papírů.
„Ne, jsi o dvacet let úplně jinde. Ale neděs se, to se někdy stává, paměť se ti vrátí brzy. Teď to chce hlavně odpočívat,“ vykládá a posadí se ke mně znovu na postel, jako by to byl můj táta.

 
„No jasně,“ vyprsknu a už mě to vážně přestává bavit. Rozhlížím se po pokoji, jestli někde neuvidím schovaného Štěpána, jak se tlemí, protože tyhle vtípky by mu byly podobné.
Doktor vytáhne z kapsy černou krabičku s malým monitorem a ukazuje mi fotku. Je na ní on, nějaký malý kluk a cizí ženská, která trochu vypadá jako moje máma.
„To jsme fotili v letadle,“ vysvětluje mi. Kroutím hlavou, nechápu nic.

 
„Prosím vás už toho nechte, fakt na tyhle fórky nemám náladu. Jste vůbec doktor? Nebo jste se domluvili se Štěpánem na tomhle divadle? Jako dobrý, pobavili jste se, ale už toho mám akorát plný zuby,“ nadávám a zvedám se z postele. Rozhodně tu nebudu už ani minutu. Příšerná bolest hlavy mě ovšem knockautuje zpátky do bílých peřin.
„Máš amnézii, to se zakrátko spraví, teď hlavně spi, přijdu se na tebe zase podívat,“ oznámí mi a odejde. Zůstanu v pokoji sama a čekám, kdy konečně Štěpán vyskočí a zakřičí: „To jsem tě dostal, co?“ Jenže se nestane vůbec nic. Nastalé ticho je snad ještě horší než když mi v hlavě dunělo.

 

Když se probudím, jsem stále v nemocničním pokoji a sama. Hlava už tolik nebolí a okamžitě spustí lavinu otázek, co se to vlastně děje. Rozhodnu se, že odtud okamžitě vypadnu. Opatrně vstanu, šourám se k umyvadlu a opláchnu si obličej studenou vodou. Podívám se do zrcadla a vyjeknu hrůzou. Tohle přeci nejsem já. Co mi to provedli? Je možné, že jsem se dostala do spárů šíleného psychopata? Nejspíš na mě dělají pokusy. A Štěpána určitě zabili. Musím okamžitě běžet na policii, napadá mě jediné. Jenže nohy impulzy z mozku ignorují a stojí dál před zrcadlem. A tak zírám na tu postarší ženu a s hrůzou v ní začínám poznávat samu sebe. Přeci není možné, že by uteklo dvacet let jen tak a já si nepamatovala vůbec nic.

 

„Máš dospělou dceru a nejspíš bychom jí mohli zavolat. Třeba by za tebou přiletěla,“ vykládá mi doktor. Já mám dceru? Vždycky jsme chtěli holčičku. Dali bychom jí jméno Anička po mojí babičce.
„Jmenuje se Lucie,“ vypráví doktor dál. Lucie? Takže si to Štěpán prosadil, přestože věděl, že se mi tohle jméno vůbec nelíbí. Čím mě asi přesvědčil?
„Chceš jí tedy zavolat?“
„Ne, určitě ne. Co bych jí řekla? Ahoj Lucie, vůbec si na tebe nepamatuju? Nevím, jak vypadáš, co děláš? Studuješ nebo už chodíš do práce? Prozraď mi prosím tě, jak jsem tě vychovávala, jaká jsem byla máma, co jsme spolu dělaly? A proč mám dítě jenom jedno? Chtěla jsem aspoň dvě..,“ hystericky se rozbrečím a nejsem k utišení. Tohle se může stát jenom mně. Doktor mě rozpačitě pohladí po vlasech a uklidňuje mě:

 

šok
(Foto: Getty Images)


„Paměť se ti vrátí co nevidět, všechno bude v pořádku..“
„Jo? A co bude v pořádku? Že si vzpomenu, jak jsem stará, a že se rozvádím? To přece nemůže bejt vůbec pravda, vždyť jsme se tak milovali.. Možná jsem si vymýšlela, když jsem vám to říkala..,“ vzlykám.
„Možná ano, kdo ví..“
„Tak já chci zavolat Štěpánovi!“ rozhodnu se a utřu si slzy. Doktor mi podává krabičku, což mi už stačil vysvětlit, že to je můj telefon a ukáže mi, jak najít číslo mého muže. Nad vymoženostmi nové doby se vůbec nepozastavuju, mám dost starostí sama se sebou. Po několikátém vyzvánění konečně uslyším Štěpánův rozpačitý hlas.

 
„Ahoj, no určitě voláš kvůli těm penězům, že jo? Promiň, moc se omlouvám, dám to všechno do kupy, neboj.“
„O žádný peníze mi nejde,“ skoro křičím, „ale přijeď za mnou! Musíš za mnou přijet, jinak se asi pomátnu.“ A pak už jenom zase vzlykám. Doktor mi vezme opatrně mobil z ruky a slyším ho, jak Štěpánovi vysvětluje situaci. Po chvíli zavěsí a jemně mě pohladí po předloktí.

 
„Přijede?“ ptám se s nadějí.
„Rád by, ale prý nemá na letenku..,“ odpoví doktor dost potichu, jakoby se snad styděl za to, co mi sděluje. Vstane a zadívá se oknem ven. Poprvé si všimnu, že mám výhled přímo na vysokou horu. To by se Štěpánovi líbilo, hory má rád, je první co mě napadne. Třeba je už rád nemá, je druhé, co mě napadne. Třeba už nemá rád ani mě..

 

 „Za tebou bych šel i na kraj světa a překonal všechny překážky, porval bych se i s Chuckem Norrisem,“ vzpomenu si na Štěpánova slova. Slova, která vyřkl v jiné době a už neplatí. Přeju si konečně na všechno vzpomenout, protože jinak mi zřejmě pukne srdce. V mém věku nejspíš můžu dostat už i infarkt.

 

 „V mobilu máš plno fotek, možná ti něco připomenou,“ podává mi doktor zase telefon a tak zírám na displej a obrázky, které mi mají připomenout život, na který jsem zapomněla.

 

Anketa
Jak to bude s Darinou pokračovat dál?
 

 

Více o autorce se dozvíte na jejím webu, facebooku a instagramu. Přečtěte si i o jejím úspěšném románu Provařená.

 
0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře