Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Smutný příběh čtenářky Radky vás dojme.

VÁŠ PŘÍBĚH: Matka mě tloukla a prarodiče celému násilí pouze přihlíželi

Smutek
zdroj: Thinkstockphotos Smutek
aktualizováno 23.03.2017, 00:11 | 23.03.2017, 00:11 | doma.cz / čtenářka

Smutný příběh čtenářky Radky vás dojme.

Můj život nikdy nebyl ideální, moje matka nebyla milující žena. Naopak byla zlá a bezcitná. Jak už to tak bývá u domácího násilí, vždy se tohle peklo odehrávalo za zavřenými dveřmi našeho bytu. Na veřejnosti si vždy dala záležet na tom, aby se prezentovala jako milující manželka a matka. Její kamarádky neměly nikdy ani tušení, co je za netvora. I kdyby to věděly, myslíte si, že by to jejich pohled na ni změnilo? Když se to netýká přímo jejich životů, tak to neřeší. Jenže spravedlnosti se v dnešní době člověk těžko dovolá. Já však udělám vše, co bude v mých silách, aby za všechno to zlo byla potrestána.

 

Žijeme v rodinném domě, ve spodním patře žijí prarodiče - rodiče mé matky, v horním patře jsem vždy žila já se svými rodiči a bratrem. Už od dětství si pamatuji každodenní hádky, křik, nenávist a vulgarismy, kdy má matka nadávala mému otci. Rozhodně se nebála používat silné vulgarismy. Vyhazovala ho z domu, mnohdy jsem byla svědkem, kdy se chovala dosti nevhodně k cizím chlapům a flirtovala s nimi i před mým otcem. Můj táta byl psychicky na dně. Vzpomínám si, že neustále brečel, opíjel se a mluvil o sebevraždě kvůli matce, která ho denně neustále psychicky týrala. Tohle byl každodenní rituál, který se stal běžnou součástí mého života. Vánoce, ani žádné jiné svátky neprobíhaly poklidně. Vyrůstala jsem v neustálém křiku a hněvu. Nic jiného jsem neznala.

 


Později se matka začala ošklivě chovat i ke mně. K mému otci se stále nechovala hezky, avšak od jisté chvíle se soustředila především na mě. Začalo to okolo mých třinácti let, kdy mi začala vulgárně nadávat. Byl to jako blesk z čistého nebe. Křičela po mně, že nic nedokážu, že jsem odporná a mám více vrásek než ona. Také, že mě nenávidí a měla mě jako dítě hodit do popelnice. Dokonce mi řekla, že nejsem její dítě! Když jsem dostala od tety červené tričko, červenou totiž na mně nesnesla, křičela, že jsem k**** a mám jít rovnou do nevěstince. Nesměla jsem si ani sepnout ofinu, která mi padala do očí. Nekupovala mi oblečení, vše jsem dostala obnošené nebo mi dala věci, které se jí nelíbily a vůbec ji nezajímalo, že chodím ošklivě oblečená, a že se mi to oblečení nelíbí. Když jsem začala nosit brýle, vybrala mi ty nejošklivější. Když mi prarodiče koupili kontaktní čočky, řvala, že mi je vyškrábe z očí a že si mám okamžitě vzít brýle. Nedovolila mi, abych se jakkoliv upravila nebo dokonce namalovala. Blond melír, který jsem si jednou nechala udělat, mi rvala doslova z vlasů a ječela, že mi tu hlavu oholí. Nemohla jsem chodit ven za kamarádkami. Když měla výjimečně dobrou náladu, mohla jsem jít alespoň na zahradu, ale musela jsem s sebou vzít bratra.

 

Doma mě zamykala a nemohla jsem jet ani na školní výlet, na který jsem se těšila. Klíč jsem však našla a prarodiče mě ráno odvezli ke škole. Vše proběhlo rychle a ve stresu, aby mě matka nechytla. Když jsem měla hlad a chtěla si uvařit jídlo, řvala po mně, že jsem si na něj nevydělala. Přitom jsem chodila na základní školu! Babička mi tajně připravovala svačiny do rukávů od bundy. Měla jsem věčně zabavený mobil a MP3, nemohla jsem si pustit ani rádio, ani televizi, která byla věčně odpojená. Internet byl také odpojený. Nemohla jsem nic dělat. Má náplň dne bylo uklízení, starání se o bratra nebo sezení v pokoji a koukání do bílé zdi. Jednoho dne jsem se pokusila o sebevraždu, spolykala jsem hrst prášků, které jsem náhodně vybrala v lékárničce.

 

 

Zvracela jsem bílou pěnu. Otec mě chtěl odvést do nemocnice, křičel po matce, že jsem se chtěla zabít kvůli ní. Ona se mi vysmála do obličeje, že je škoda, že se mi to nepovedlo! Neustále mě fackovala, škrábala do krve, jednou jsem měla šrám přes celý obličej a musela ve škole říct, že mě škrábnul králík. Prarodiče po celou dobu věděli o všem, co se zde děje. Nikdy nic neudělali, neboť jediná jejich starost byla ta, aby se to nedozvěděli ostatní lidi , protože pro ně byla ostuda říct, že jejich vlastní dcera týrá své dítě! V šestnácti letech, kdy jsem byla psychicky totálně na dně, se prarodiče rozhodli, že si mě vezmou k sobě.

 

Když jsem začala žít u prarodičů, byla jsem nešťastná z toho všeho, co jsem zažila, a tak jsem chodila na akce a opíjela se do němoty. Vyváděla jsem a žila nezodpovědně. Byla jsem tak nešťastná, že pro mě byl alkohol jediné východisko. Místo toho, aby se mnou prarodiče mluvili nebo mi pomohli, mi děda neustále sprostě nadával a vyhazoval mě z bytu! Brzy jsem pochopila, že moje matka je přesná kopie svých rodičů! Babička se vždy starala o drby ve vesnici. Co se děje v její rodině ji nezajímalo. Na střední škole jsem se kvůli celé situaci v rodině psychicky zhroutila. Situaci jsem musela řešit se školní psycholožkou. Na její radu jsem k nám poslala i sociální pracovnici, ta však neřešila psychické týrání, ale pouze materiální stránku, která byla v pořádku.

 

 

Pak nastal den, kdy se prarodiče rozhodli, že na mě přepíšou barák. Tenhle prokletý barák, ve kterém se odehrálo tolik zla! Udělali to proto, že matka řekla, že jakmile bude barák její, vyhodí mě na ulici! Přitom děda mě vyhazoval neustále, takže to v podstatě vyšlo podobně. Matka se z toho málem zhroutila. Vždy byla majetnická a ztráta domu pro ni byla nepředstavitelná rána. Zničený život její dcery ji přitom nechával chladnou.
Když jsem poznala svého manžela, žila jsem v Opavě. Přesvědčil mě, že se mám vrátit, protože mluvil s dědou, který prý vyhazov z domu nemyslel vážně. Teď to vnímám jako největší chybu v mém životě. Matka mi pár dní po nastěhování vletěla do pokoje a začala mně i mému manželovi nadávat. Tehdy ji musel vyhodit z mého pokoje děda, protože nechtěla odejít!

 

Když se rodiče konečně odstěhovali, my se nastěhovali do horního patra. Myslela jsem si, že bude konečně klid, ale to byl omyl. Narodil se nám syn. Prarodič začali mojí výchovu shazovat a začali Daniela vychovávat podle svého. Když jim Ondra řekl, že se nám nelíbí, když Daniela neustále nosí a rozmazlují ho, hned se urazili. Můj manžel mi říkal, že si mám uvědomit, že to oni vychovali matku a matka je jejím dílem, je to jejich věrná kopie! Že to oni jsou zde nejstarší a veškeré zlo, nenávist a hádky tady zavedli oni! Matka je jen odrazem jejich „ výchovy“. Pochopila jsem to.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Čekám dítě se švagrem. Jsem na dně!
VÁŠ PŘÍBĚH: Hrůzné znásilnění nezůstalo bez následků!
VÁŠ PŘÍBĚH: Nejkrutější zkouška našeho manželství...


Když jsem si uvědomila, jaká traumata si nesu z dětství, jaké noční děsy mě každou noc provázejí, jak jsem výbušná, protože jsem v tom vyrůstala. Rozhodla jsem se to řešit s psychologem, protože vím,že mám doživotní trauma, a jak se na mně dětství podepsalo.

 


Následně jsem se rozhodla, přestat s nimi komunikovat a požádala je, aby mého syna neoslovovali a neobtěžovali. Jsem přece jeho matka a mám na to právo! Oni tady veškeré peklo zavedli a místo toho, aby se polepšili, tak v tom pekle ještě nadále pokračují! Chci jenom ochránit mé děti! Už zničili tolik životů a já nechci, aby zničili i životy mých dětí! Proto jsme se s manželem rozhodli, že si vezmeme hypotéku a odstěhujeme se daleko od mé matky i jejich rodičů, kteří o tom všem ví a rozhodli se ji bránit. A proč? Protože jsou pyšní a nepřiznají si, že si takovým nechutným způsobem vychovali vlastní dceru! A můj otec? Na půdě si věší oprátku, ale od matky neodejde. Se vším se mi svěřil můj bratr, který to s ním nemá jednoduché. Já nemám tady v domě žádná práva, prarodiče jako věcné břemeno a mohou užívat celý dům po zbytek života. Já nemám právo zakazovat jim jakoukoliv návštěvu. Takže jim nesmím zakázat ani návštěvu své psychopatické matky. Nehodlám riskovat a vystavovat svoji rodinu nebezpečí. Doufám, že se už brzy odstěhujeme.


Rodinu si člověk nevybírá, ale nikdy nepochopím, proč moji prarodiče i otec brání tak zlého člověka. Můžu je však jen politovat, život máme každý jen jeden a oni si ho dobrovolně nechali zničit takovou bezcitnou osobou. Mohli jsme tady s prarodiči žít hezký život a oni se mohli těšit ze svých pravnoučat, ale díky tomu, že se zachovali takhle, zůstanou tady v tomhle domě na stáří sami.

- - -

Napište nám svůj příběh
Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?


Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.

1 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Flora 19:38 23.03.2017
Konečně někdo statečný popsal i moje vlastní zkušenosti a zážitky se sadistickou matkou psychopatkou. Všichni nezúčastnění si zacpávají uši a blábolí o "mamince". Kdo nevstoupil, neuvěří.