Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Vypadá to, že mám normální život, ale bohužel tomu tak není. Mám šílenou rodinu i minulost, napsala nám čtenářka Nat.

VÁŠ PŘÍBĚH: Moje máma mě psychicky deptá! Vydržím to?

Smutná dívka
zdroj: Thinkstockphotos Smutná dívka
aktualizováno 26.10.2017, 00:40 | 26.10.2017, 00:40 | doma.cz / čtenářka

"Vypadá to, že mám normální život, ale bohužel tomu tak není. Mám šílenou rodinu i minulost," napsala nám čtenářka Nat.

Já vlastně ani nevím, jak začít. Asi úplně od začátku, jinak vůbec nic nepochopíte. Ze začátku jsem měla naprosto úžasnou rodinu. Jednu sestřičku, maminku a tatínka. Sice jsem byla nemanželské dítě, ale to mi nevadilo. Taky, že jsem ve svém věku ani nechápala, co to znamená.

 


Jenže pak přišlo divné období. Tatínek začal pít a kouřit, a já s maminkou jsme se od něj odstěhovaly. Akorát jsem ho musela občas navštěvovat. Maminka mi před pár měsíci řekla, že vždy, když mi k němu zavolala, jak se mám, tak jsem plakala do mobilu a chtěla domů. Jí samotné to prý rvalo srdce, ale můj nový tatínek ji utěšoval.

 

Napište nám svůj příběh
Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?

 

Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.


Nakonec jsem se s ním přestala vídat a všechno bylo pár let v pořádku. Zvykla jsem si na svého nového tatínka, kterému jsem říkala strýc. Až asi po roce, co jsme s ním žili, jsem se odhodlala mu říkat tati. Můj nevlastní tatínek měl syna z prvního manželství, se kterým jsem si ze začátku nerozuměla, pak jsem ho měla ráda. Byl to jako začarovaný kruh. Maminka kladla velký důraz na výchovu. Jelikož jsme nikdy neměli moc peněz, tak jsem jedla především rohlíky a moc hraček jsem tedy neměla. Mamka byla hrozně výbušná a občas se naštvala a vyházela mi hračky z okna. Řekla bych, že právě v tomto období jsem se začala mamky bát. Tak jsem pomalu rostla.

 

Začala základka a já měla pořád dobré známky. I ve čtvrté třídě jsem plakala, když jsem dostala dvojku. Byla jsem zvyklá na jedničky. Tohle období ale taky zmizelo. Naštěstí. Připadá mi, že po sobě občas chci hodně. Maminka zřejmě taky. Říká: „To je v klidu. Nechci, abys měla pořád dobré známky,“ ale jakmile jsem přišla s první trojkou, tak mě seřvala, vyslechla a poslala učit. Ještě teď nechápu, proč mě pořád sekýruje. Já se snažím ze všech sil, jednou za školní rok dostanu trojku a mamka mě seřve. Jsem nejlepší ze třídy, ale jí to prostě nestačí, nebo co…

 

 

A teď přišla puberta. Za dva měsíce mi bude čtrnáct a prostě mám pubertu, no… Nikdy v životě jsem svojí mamince neřekla ne. Nikdy, ale teď s tím začínám. Nebo se aspoň snažím. Ona je výbušná a hrozně děsivá. Netýrá mě nebo tak něco, ale psychicky mě deptá. Ne, že bych byla závislá na PC, ale ráda na něm bývám, protože tam mám filmy a píšu si s kamarádkami. Jenže mojí mamince to hrozně vadí, i když si všechno udělám do školy a tak podobně. Doma jsem tudíž většinou zavřená ve svém pokoji nebo sedím u PC a s nikým nemluvím. Bojím se říct, co si myslím, protože se bojím, že mi něco zakáže.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Nešťastná láska mě ubíjí!
VÁŠ PŘÍBĚH: Zamkl dveře a pomiloval mě v kabinetu aneb Můj vztah s učitelem
VÁŠ PŘÍBĚH: Ve vzduchu visí výhružka... prý bych se měla bát


Vždy jsem byla hodně hlučné dítě a teď? Teď jsem se uzavřela do sebe a moc nemluvím, i když všichni říkají, že to není pravda. Já to vidím jinak. Před pár dny jsem byla venku a napadlo mě, že vlastně nemám žádnou nejlepší kamarádku. Možná až na dvě, jenže jedna je padesát kilometrů daleko a ta druhá… tam si nejsem jistá. Měla jsem hodně nejlepších kamarádek, ale teď jsem si tak nějak uvědomila, že přátelství je od toho, abychom se zajímali o druhé, což v jejich případě nejde. Ony se nezajímají o mě a já se chci zajímat o ně, ale když si pořád stěžují na to samé, tak to prostě nevydržím a bouchnu jako načasovaná bomba. Nefunguje to, ale nemám sílu jim to říct. Nerada říkám lidem upřímně, co si myslím.


Vím, že je to poněkud chaotické, ale snad jste to někdo pochopil a možná se v tomto i našel. Nějaké poučení nakonec: „Nechtějte být sami, je to příšerný stav, ve které máte krůček k psychické labilitě.“ Kdo to řekl? Já… A věřte v lepší zítřky. Já v ně sice zrovna moc nevěřím, ale komu to vadí? Nikomu. Proto jsem většinou ve svém fiktivním světě, který zahrnuje hromady knih a čokoládu do ruky

0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře