Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Bojuji se schizoafektivní poruchou, což je psychóza, u které se vyskytují jak příznaky schizofrenie, tak příznaky deprese (v mém případě). Doufám, že by můj příběh mohl pomoci třeba někomu, kdo také trp...

VÁŠ PŘÍBĚH: Můj život se SCHIZOFRENIÍ

Psychický problém
zdroj: Thinkstockphotos Psychický problém
aktualizováno 15.06.2017, 00:40 | 15.06.2017, 00:40 | doma.cz / čtenářka

"Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Bojuji se schizoafektivní poruchou, což je psychóza, u které se vyskytují jak příznaky schizofrenie, tak příznaky deprese (v mém případě). Doufám, že by můj příběh mohl pomoci třeba někomu, kdo také trpí některou psychózou, nebo má nějakou jinou psychickou nemoc," napsala nám naše čtenářka Tereza.

Moje dospívání nebylo jednoduché. Ve čtrnácti jsem byla poprvé v léčebně a diagnostikovali mi úzkostně-depresivní poruchu. Když mi bylo šestnáct, spadla jsem pro změnu do anorexie. Tu jsem však překonala a věřím, že už se nikdy nevrátí. V osmnácti letech u mě naplno propukla psychóza. Schizofrenie neznamená, že by se člověku rozdvojila osobnost, jak si mnoho lidí myslí. Je to nemoc, která naruší vaše vnímání, chování, prožívání. Můžete trpět halucinacemi (třeba vidíte věci, které ostatní nevidí, slyšíte různé zvuky, hlasy) a bludy (můžete si například myslet, že vás někdo sleduje, chce vám ublížit...). To, že trpíte schizofrenií nebo jinou psychózou rozhodně nemusí znamenat, že jste agresivní blázen. Schizofrenici mohou být velice laskaví, citliví lidé a nebezpeční můžou být spíš sami době. Jen zřídka jsou tito lidé nebezpeční svému okolí.

 


Byla jsem v maturitním ročníku a toto období pro mě bylo velmi stresující. Hodně jsem se učila, dělala jsem autoškolu, měla jsem problémy s přítelem (teď už bývalým). Na stužkováku jsem se dost opila. Stres a všechno tohle dohromady nejspíš způsobilo, že u mě toto onemocnění propuklo. Jednoho dne jsem přišla do školy a nevěděla jsem, co je za den, kolik je hodin, co máme za hodinu, co mám dělat. Zavolali mojí mamce, ať si pro mě přijde, že mi nějak není dobře. Od toho dne to všechno šlo od desíti k pěti.

 

Napište nám svůj příběh

Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?

Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.


Měla jsem různé halucinace. Například jsem viděla na obloze bílý tank vystřelující kříže. V noci jsem stála na louce a pozorovala plazmatickou duhu, která vypadala jako polární záře. Večer jsem měla pocit, že na kraji mé postele sedí stín nějakého muže a hlídá mě. Bylo toho hodně. Myslela jsem, že dostávám znamení, která mi říkají, že přijde něco jako konec světa. Jednou jsem ve škole opět bláznila, a tak znovu zavolali moji mamku, ať si pro mě přijde. Maminka mě zavezla k paní psycholožce a ta usoudila, že je to se mnou vážné, že potřebuji začít brát léky. Tak jsme šly k paní psychiatričce, která řekla, že trpím psychózou a napsala mi antipsychotika, antidepresiva a léky na uklidnění. Byla jsem tři týdny doma a musela jsem mít klidový režim. Rodiče si střídavě brali volno v práci a hlídali mě.


Po třech týdnech jsem se rozhodla, že chci znovu do školy, nechtěla jsem zameškávat, chtěla jsem se učit s ostatními. Jenže ve škole mi bylo zle, celá jsem se klepala. Šla jsem na toalety a vyloupala jsem si do dlaně asi deset tabletek na uklidnění a k tomu ještě i nějaká antipsychotika. Spolykala jsem to, a pak šla normálně do hodiny. Usnula jsem. Opět volali mojí mamce. Ta přijela do školy a v aktovce našla léky. Došlo jí, že jsem si jich vzala moc. Byla jsem prý úplně bledá a nešlo mě probudit. Zavolala záchranku. V nemocnici mi vypumpovali žaludek. To si naštěstí nepamatuju, ale příjemné to asi nebylo. Pak mě dali na jednotku intenzivní péče. Probudila jsem se někdy v noci a zjistila, že jsem v nemocnici. Došlo mi, že jsem udělala něco hrozného.

 


O pár dní později už jsem byla na cestě do psychiatrické nemocnice. Nasadili mi jiné léky, strávila jsem tam pět týdnů. Byla jsem ještě na dětském oddělení, byly tam fajn holky, rozuměla jsem si s nimi, byly tam skvělé doktorky a psycholožka, moc hodné sestřičky a učitelky, které mi hodně pomohly s přípravou na maturitu. Takže jsem nakonec všechno dohnala a maturitu zvládla. Dostala jsem se na vysokou školu do Prahy a těšila se na nový život a nové zážitky. Jenže přišla další rána. Asi po měsíci v Praze jsem začala mít silné úzkosti a bála jsem se, že mě někdo sleduje a že se něco zlého stane. Seděla jsem na schodech před krizovým centrem a brečela. Promluvila si se mnou jedna moc milá doktorka, trochu se mi ulevilo. Volala jsem si s rodiči a ti chtěli, ať přijedu okamžitě domů. A tak jsem jela. O půlnoci jsem se dostala domů a další den ráno jsem šla za svou paní psychiatričkou, která mě poslala znovu na psychiatrii, tentokrát už na oddělení pro dospělé.

 


Bylo mi tak zle a tolik jsem brečela, že mi v léčebně píchali injekce na uklidnění a taky jsem brala dost léků. První dny jsem probrečela a prospala. Ale zlepšovalo se to. Bludné myšlenky mě opustily a já se začala zklidňovat. Dostala jsem se na oddělení, kde byly moc fajn sestřičky a skvělý doktor a terapeutky. Měli jsme dobrý program, zajímavé skupinové terapie, chodili jsme do tělocvičny, našla jsem si tam spřízněné duše, s kterými jsem si ráda povídala, chodila na horkou čokoládu. I tak jsem každý týden brečela, že už chci, aby mě pustili domů. Byly totiž Vánoce a těžce jsem nesla, že nemůžu být o vánočních prázdninách doma s rodinou. Na Štědrý den jsem sice doma byla, ale Nový rok jsem musela oslavit na psychiatrii.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Moje šéfová je NOTORIČKA
VÁŠ PŘÍBĚH: Z romantického chlapa NÁSILNÍKEM
VÁŠ PŘÍBĚH: Sexuální zneužívání mě dohnalo k sebepoškozování


Na začátku ledna jsem se dočkala propuštění. Ještě pořád bojuji s úzkostmi, ale díky správně nastaveným lékům se to pořád pomalu zlepšuje. Momentálně navštěvuji denní psychiatrickou kliniku, kde máme dopoledne program – relaxace, procházky, skupinové terapie, vaření, tvoření… a odpoledne jedeme domů. Chystám se znovu na vysokou školu a doufám, že to tentokrát vyjde. Pokud to nezvládnu, nejspíš budu muset být v invalidním důchodu. Ale snažím se myslet pozitivně a užívat si života. Jsem nesmírně vděčná své rodině a nejlepší kamarádce, že v nich mám takovou oporu. Vždycky mě podporovali a pomáhali mi. Velkou motivací v léčbě pro mě byl i můj pejsek.


Doufám, že pokud si můj příběh přečte někdo, kdo trpí něčím podobným, dodá mu to odvahu s nemocí bojovat. Protože tahle nemoc jde zkrotit a dá se s ní žít. Přeju hodně štěstí a síly.

3 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Jiri Laska 20:54 11.07.2017
Zajimavy pribeh ja se narodil rodicum kteri maji oba dva schizofrenii vice informaci na mem webu www.jirilaska.cz