Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Smutný příběh čtenářky Terezy je opravdu plný emocí.

VÁŠ PŘÍBĚH: Život za život

Trápení
zdroj: Thinkstockphotos Trápení
aktualizováno 08.03.2017, 00:32 | 08.03.2017, 00:32 | doma.cz / čtenářka

Smutný příběh čtenářky Terezy je opravdu plný emocí.

"V květnu roku 2008 přišla ta nejsmutnější zpráva, která může rodinu potkat. Mému otci zjistili, že má rakovinu v takovém rozsahu, že ho již nemohou operovat. Byla to strašná rána a ani nejhoršímu nepříteli bych nepřála, aby si prožil ty následující měsíce, které jsme museli prožívat my. V tu dobu mi bylo sedmnáct let a byla jsem těhotná. Nechtěla jsem doma nic říct, protože v tu dobu by o osudu mého dítěte rozhodovali moji rodiče. A to jsem nechtěla. Naštěstí mám o sedmnáct let starší sestru, které říkám úplně všechno, takže ona jediná o mém těhotenství věděla. Zachovala se naprosto úžasně, přijela po mých osmnáctých narozeninách, což bylo v červenci, a rodičům o mém těhotenství řekla. Prvotní šok vystřídala radost z toho, že tatínek snad stihne své první vnouče.


Tatínkovi udělali v nemocnici vývod, a tím to pro doktory skončilo. Pokud nepočítám chemoterapie, které prý byly zbytečné. Každý měsíc to bylo horší a horší. Člověk se vám mění před očima, hubne a rozumově se z něj stává dítě. Vy víte a vidíte, že vám milovaná osoba umírá a stejně s tím nemůžete nic udělat.

 


Takhle rychle mi půl rok snad nikdy neutekl. První tři měsíce to byl pořád ten náš táta, sice s vývodem a bez šancí, ale byl tu, jenomže pak to šlo z kopce. Každý měsíc se z něj stával někdo jiný. Ze 100 kilového chlapa, který třináct let zachraňoval lidem životy jako profesionální hasič v Liberci, který byl sportovec tělem i duší a každému vždy pomohl a všechny měl rád, se stávala doslova troska.


Ze začátku, když si zvládl sám vyměnit vývod, se to šlo ještě zvládnout. Chodil na procházky, prožíval se mnou těhotenství, hrál se mnou karty a naučil mě luštit křížovky. Zároveň to byly poslední okamžiky, kdy ještě vnímal svět kolem sebe. Už v září jsem začala pociťovat ty strašné změny. Sedíte naproti němu a vidíte, jak je celý pohublý. Najednou si říkáte, jak ještě dlouho bude trvat tohle trápení. Pak se musíte zvednout a odejít plakat někam jinam, aby vás neviděl a dělat, že se nic neděje. Také mi často říkal, že se těší na to, až bude vozit kočárek jako pyšný dědeček se svou vnučkou. A já věděla, že to už nestihne. Bylo to nejhorší období v životě.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Čekám dítě se švagrem. Jsem na dně!
VÁŠ PŘÍBĚH: Jak mi Facebook změnil život
VÁŠ PŘÍBĚH: Vánoce ve třech: Můj manžel, milenka a já


Každý den, když se vzbudil, jsem viděla, jak zase zhubl a byl víc a víc žlutý a najednou i starý. Stále jezdil na chemoterapie a stále si myslel, že mu to pomáhá. Od listopadu už sotva chodil a my to zvládali čím dál hůř. Ačkoliv jsem byla v osmém měsíci těhotenství, tak jsem musela dělat vše za tátu. Bylo pro mě hrozně těžké se o něj starat, ale byl to můj táta a on se o mě také staral. Jednou se zavřel do koupelny a byl tam asi půl hodiny. Nechtěl nám říct, co se děje. Máma mu za hodinu doslova vynadala, ať okamžitě řekne, co se děje. Řekl, že si už dlouho nemůže dojít na malou. Okamžitě jsme zavolali sanitku a ta ho odvezla do nemocnice. Vrátil se asi za tři hodiny s cévkou a s tím, že mu doktor řekl, že za týden mu cévku vyndají. Za týden jsme tedy volali doktorovi a on nám řekl, že mu cévku nevyndá, a že si máme vyzvednout potřeby na výměnu. Také nám řekl, že se máme rozhodnout, zda tatínka přeci jenom nedáme do nemocnice. Máma si o tom chtěla se mnou promluvit, ale nakonec jsme uznaly, že tady je debata zbytečná, a že si ho prostě doma necháme. Doktor nám oznámil, že máme čekat konec.


Bylo 16. prosince a já se šla projít. Přišla jsem domů, udělala jsem oběd a šla si lehnout, v sedmnáct hodin mě máma vzbudila a dělala si ze mě srandu, ať jdu sousedovi pomoct s uhlím. Pak jsem vstala a praskla mi voda. Táta mi stihl popřát hodně štěstí a říct mi, ať se držím. Porodila jsem zdravou holčičku. Po třech dnech, když jsem se vrátila z porodnice domů, jsem šla hned za taťkou. Vnučku si pochoval a byl šťastný. Pak se vše opět zhoršilo. Najednou už nechtěl ode mě oloupat ani mandarinku a já z toho byla tak nešťastná. Také jsem si uvědomovala, že se musím starat jak o něj, tak i o miminko.

 


Přišel prosinec a nejhorší Vánoce v mém životě. Žádný stromeček, žádná sváteční večeře, seděli jsme s taťkou na gauči a on měl rozemletý řízek a brambory a já byla smutná. Vedle něj ležela v zavinovačce moje dcera, o které už ani nevěděl. Nám všem jen tekly slzy a neustále jsme museli odcházet. Od Vánoc se snižovaly dávky jídla a taťka neustále zvracel. Lékaři mu vysadili veškeré léky a dali nám pouze náplasti s obsahem morfia na utlumení bolesti. Celé noci jsme ho museli hlídat, protože po náplastech byl tak omámený, že bloumal v noci po domě a my se báli, aby třeba nespadl ze schodů. Střídali jsme se u něj celé dny a stále jsme mu dávali najevo, že ho milujeme.

 

ČTĚTE NA OSTATNÍCH MAGAZÍNECH:

Dojemný příběh: Díky Patrikovi se zbité stařence změnil život!
VAŠE PŘÍBĚHY: Viděla jsem svoji kamarádku umřít!
VAŠE PŘÍBĚHY: Potrat mi vzal chuť žít


Devátého ledna jsme si všimli, že zvláštně spí. Bylo asi devět hodin ráno, venku bylo krásně slunečno a všude sníh. Zkoušeli jsme tatínka probudit, ale už se nám to nepovedlo. Žil, ale vzbudit už ho nešlo. Zavolali jsme sanitku a do jejího příjezdu ho prosili, ať se vzbudí, že ho milujeme. Dávali jsme mu pusinky a cítili, jak se snaží pohnout rty, a viděli jsme, jak mu teče slza. Přijela sanitka a tatínka odvezla. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděla. Pak už nám jen večer zavolali, že kolem dvaadvacáté hodiny zemřel.
Zhroutil se mi cely svět a já přišla o jediného člověka, kterého jsem kdy milovala. Tolik bych mu toho chtěla říct a za všechno mu poděkovat.


Celé šílenství vygradovalo, když jsme se rozešli s přítelem. Měla jsem deprese, které se za pět let ve mně nastřádaly. Dokonce jsem si sáhla na život. Spolykala jsem prášky a zapila je alkoholem. Pamatuji si jenom výplach žaludku. Nyní už jsem doma, beru antidepresiva a další léky, po týdnu mám chodit na otupující injekce, abych fungovala. Čeká mě dlouhá trnitá cesta. Snad budu jednou v pořádku.
MILUJI TĚ, TÁTO!"

 

Napište nám svůj příběh
Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?



Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.

0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

h4nn4h 13:37 09.03.2017
Tak přesně toto právě prožívám i já, bohužel s rychlostí progrese se ale taťka vnoučka zřejmě nedočká, nebo jak je psáno, už ho nebude vnímat. Máme měsíc do porodu a tátu už si nechali v hospici, kde mu píchají morfin. Závidím všem, kteří mohli se svými blízkými alespoň komunikovat. Táťkovi (rakovina mandle) ochrnuli hlasivky a rostoucí nádor způsobuje i další trable se smysly - hůře slyší, nevidí, a polykací reflex ztratil také před pár měsíci. No, alespoň vím, kdo na toho našeho malého drobka bude dávat pozor. :-(