Blogerka Ruža se v dětství ocitla v dětském domově.

Narodila jsem se Jožce a Jaroslavovi jako druhé dítě. Po mém narození byla maminka dost slabá a začala mít problémy s plícemi. Bydleli jsme v Bošanech, kde tatínek dělal u fy Baťa. Ta ho v druhé polovině r. 194O poslala do Zruče nad Sázavou, kde dostali přidělený půldomek. Nebyl mi ještě ani rok, bratr měl dva a půl roku a z důvodu maminčiny nemoci si jej vzali na Moravu rodiče otce. Nastala taková kalvárie.

Chvíli u nás byla maminčina sestra Anča ze Slovenska, asi proto, aby pomohla se mnou, potom mě hlídala sousedka - vdova, která si nás celou rodinu dost oblíbila, takže ještě po letech se za mnou zastavila na Moravě a byla zvědavá, jak se mám.

(Foto: profimedia.cz)

Když mi byly 4 roky, byla jsem také v dětském domově v Brandýse nad Labem, kde za mnou jednou v létě rodiče byli, když maminku pustili ze sanatoria, kde se léčila na TBC. Bratr byl ve Zruči nějaký čas - tak v jeho 5 letech,pak odjel opět na Moravu k babičce. Já jsem onemocněla na negativní formu TBC tak jsem musela na 3/4 roku do léčebny v Košumberku.

Tam to bylo celkem dobré, protože nás léčili klidem a jídlem.
V 6 letech mě odvezla maminka do dětského domova v Černovicích u Tábora. Byl to dívčí tábor, který byl až v 60 . letech změněn na t.zv.polepšovnu. Když jsem tam od r 1946 do července 1948 byla, byla v hlavní budově mladší děvčata a v pavilonech pak děvčata tak od 11 let do 18.

Byly tam se mnou dvě dívky prý z Lidic, které tam přišly po válce. Jedna byla pihovatá, zrzavá Liduška, ta menší Květuška blondýnka s modrýma očima - sestřičky. Asi je jejich vzhled zachránil před smrtí. Bohužel ani po pozdějším dotazu v Lidicích nevím, co s nimi bylo, zda se někdo z rodiny našel.
Dostávala jsem jen občas dopisy od maminky, která mi v červenci 1946 sdělila na pohlednici z Jablunkova, že má smutnou zprávu o smrti tatínka. Stále jsem čekala, kdy se uzdraví, že budu moci jet domů. Podotýkám, že za celou dobu t.j. dva a půl roku jsem neměla z domova ani od příbuzných ani jednu návštěvu.

Jinak jsme byly vedeny ke skromnosti, hladem jsme netrpěly , pro mne byla takovou milou osobou slečna učitelka, kterou jsem měla velice ráda a ona snad mě také.Hodně jsem zpívala - takovým tím silným, altovým hlasem, trémou jsem netrpěla.

My jsme tehdy začínali hodinu vyučování vždy ráno písničkou. Učitelka hrála buď na housle nebo na mandolinu. Slíbila mi pak v 8 letech, kdy domovu někdo věnoval klavír a chtěli nadané děti učit hře na klavír, že já to budu určitě a naučí mě prý i na mandolinu.

K tomu však už nedošlo, protože v létě pro mne přijela otcova sestra - pro mě tehdy přísná teta Růža a vzala mě do hotelu a pak jsme druhý den odjely do Zábřeha.

Od té doby jsem si také dopisovala s tou paní učitelkou z Černovic, celá léta. Byla to žena, které věnuji raději jiný článek, abych dokázala, že správný učitel se může zapsat do paměti svých žáků nesmazatelně.

Pokud bych někdy neměla o čem psát, poznatky ze života v domově stojí někdy za to,aby děti,které mají svůj domov věděly, že nikdo nemůže nahradit maminku a tatínka - tedy pokud jsou normální, milující a to moji byli, ale osud jim nepřál.

Další můj osud je v samostatném článku - Pokračování nebo začátek.

Ruža z Moravy