Ruža z Moravy vzpomíná na své prarodiče, které obdivuje: byli pracovití, stateční a vychovali tři děti.

Dne 24. prosince 1882 v 18 hodin večer se narodil Janovi a Anně v Malolánech u Pardubic chlapec, dali mu jméno Emanuel. Ke čtyřem dcerám vytoužený kluk. Na statek k nejstarší dceři se přiženil jiný muž, a tak nejmladší chlapec by se měl stát podle přání rodičů knězem. Eman však byl spíš realista, navíc velice manuálně šikovný, tak s trochou peněz odešel z domova v necelých 18 letech na Moravu. Tam se u jednoho stoláře vyučil řemeslu a nakonec se i oženil a zůstal.

V malé vesničce přilepené k městu Zábřeh na Moravě žila rodina, která měla 5 dcer: Marii,Terezii, Kristýnu, Annu a Julii. Bydleli v té nejmenší chaloupce, která je v současné době pěkně opravená a žijí v ní potomci jedné z dcer.

Víte, jak to chodilo, děvčata by se měla co nejlépe vdát. Nejstarší se podařilo vzít si obchodníka, Julie zemřela poměrně mladá, Anna si vzala muže, který jí poměrně brzy zemřel, měli jen jednoho syna. Na vesnické zábavě se Terezka a Kristýna seznámily se dvěma učni řemesla stolářského.
 

Eman byl postavy střední, tmavých vlasů, světlých očí, ostřejších rysů, Terezka byla o tři měsíce starší, menší postavy, blondýnka s modrýma očima, výborná tanečnice. Eman byl sice řemeslník, ale rodičům se zdálo, že jejich dceru neuživí.
 

Chodili spolu téměř 6 let, pak to vyřešili tou prastarou metodou. Čest dívky zachránil sňatek. Oběma jim bylo 24 let, když se v září 1906 vzali a počátkem dubna 1907 se jim narodil syn Jaroslav. Pak to šlo již jedno za druhým. Roku 1908 se narodila dcera Julie, ta však brzy zemřela, v roce 1910 další dcera Růžena a v roce 1911 syn Emanuel. Proč to uvádím? Babičce bylo 33 let, měli rozestavěný dům, dluhy , tři děti a dědeček musel narukovat do první světové války.

PSALI JSME:

O mé milované paní učitelce

Byla jsem v dětském domově - jak se to přihodilo?

Z dětského domova: pokračování nebo začátek?

Byl až v Itálii, také v zajetí v Rusku, a babička musela mezitím pracovat a pečovat o děti. Byla zaměstnaná u Brassa v textilní továrně, nejstarší syn hlídal nejmladšího, dcera byla u tety, která neměla své děti, tak pomáhala, kde se dalo. Ještě dodám, že babiččina sestra Kristýna si vzala Emanova kamaráda , také stoláře, takže se stali nakonec kamarádi příbuznými.
 

Po návratu z války dostavěli dům, dědeček si pronajal dílnu nedaleko domu a vybudoval prosperující stolářství. Vychovali děti, ve firmě děda vyučil několik dobrých řemeslníků - stolářů a po znárodnění firmy v roce 1948 zůstal jako vedoucí dílny - mistr nadále ve firmě. Jak mu bylo, když celé, na tehdejší dobu moderní vybavení dílny mu už nepatřilo, nedostal za něj ani korunu, a musel ještě napracovávat léta na důchod, který si platil už před II. světovou válkou, jsem se ho nikdy nezeptala.

Dědeček s babičkou spolu byli 61 let, dědeček zemřel v 85 letech a babička ho o dva roky přežila. Bylo jí bez něj smutno. Jejich manželství bylo spokojené. Takové klasické: otec se staral o živobytí, matka pak již pracovala jen doma, na zahradách, na menším poli. Když jsem u nich po smrti rodičů žila, neslyšela jsem , že by se zvláště hádali, no v mládí prý byla babička dost žárlivá, asi měla trošku důvod. I ve stáří byla spíše ona ubrblaná, ale dědečka měla moc ráda. To víte, řemeslníci jednali s lidmi, museli být milí, a to jí zřejmě vadilo.

Jejich potomci zažili již více neklidu a příhod, jak v životě manželském, tak společenském. O tom ale možná jindy.