Naše blogerka vzpomíná na svou mladičkou paní učitelku, která měla těžký život.

Jmenovala se Ludmila Dvořáková a pocházela z jižních Čech. Když jsem ji poznala, bylo jí kolem dvaceti let a měla docela smutný osud.

Její snoubenec byl v květnu 1945 Němci zabit. Ona z toho onemocněla a rok nemohla učit. Pak šla učit do základní školy v Černovicích,kam chodily i dívky z dětského domova, tedy i já.

Věnovala se učení a dětem svého bratra a již se neprovdala. Byla opravdu milá, citlivá, což jsem ocenila po smrti tatínka. Byla jsem ve třídě jediný polosirotek. Zpívávali jsme před vyučováním různé písničky, mezi nimi Osiřelo dítě. Jednou jsme to měli zpívat, ale já jsem se rozplakala. Děti vysvětlily proč, paní učitelka se omlouvala, že to nevěděla. Pak už tuto píseň úplně vynechala z repertoáru.
 

Když byla jednou v prázdninách procházka, najednou mi vychovatelka řekla, že mám návštěvu, nebyl to nikdo jiný než paní učitelka. Donesla mi sáček bonbonů, o který jsem se samozřejmě rozdělila s děvčaty. Ale ta radost,že mám návštěvu! Jedinou za celou dobu pobytu.

(Foto: profimedia.cz)

PSALI JSME:

Byla jsem v dětském domově - jak se to přihodilo?

Z dětského domova: pokračování nebo začátek?

Jak mě zarmoutilo po letech, kdy mi neodpověděla na vánoční pozdrav a později ani na dopis, a pak jsem dostala dopis od jejího bratra, že našel mou adresu, a tak mi píše o její smrti. Byla prý hodnou sestrou a tetičkou jeho dětem. Zemřela ještě poměrně mladá na rakovinu jater a dost trpěla. Smrt prý pro ni byla vysvobozením.

Proč musí zemřít lidé dobří? A prevíti, kteří ubližují, jsou častokrát nezdolní. Nemohu ještě teď o tom moc mluvit. Dodnes mne mrzí, že jsme se už nesetkaly, pořád to nějak nevycházelo.