První příspěvek naší nové blogerky Ruženky - s krátkým U!

Jednou odpoledne mě volali do místnosti, která v dětském domově sloužila jako návštěvní místnost. Překvapilo mne to, protože tady jsem vlastně nikdy, za celé dva a půl roku, nebyla. Nikdo mě nenavštívil. Proto jsem celá rozdychtěná radostně utíkala. Domnívala jsem se, že za mnou konečně přijela maminka. Byla tam však teta, kterou jsem si trochu pamatovala z jedné návštěvy u nás doma. Bála jsem se jí jako dítě, protože měla pichlavé, zkoumavé světlemodré oči, po svém otci uzký, orlí nos. Byla tatínkova sestra a říkala jsem jí - tajně - přísná teta.

V tu chvíli mi to ale bylo jedno a byla jsem plná naděje, že mě zaveze k mamince. Objala jsem ji rukama i nohama. Prohlédla si mne od hlavy k patě. Ústavní plátěné šatičky a tenisky, vlastně jarmilky , jak se tomu říkalo, se jí asi zdály příliš skromné. Byl ale srpen, léto, takže nebylo třeba jiné oblečení. Řekla: Růžo, přijela jsem pro tebe , sbal si věci a hned odejdeme. Mám nocleh v místním hotelu, půjdeš tam se mnou. Brzy ráno vyjíždíme vlakem, tak abychom nezmeškaly.

 
Měla jsem takový menší popundeklový kufřík, stejně byl skoro poloprázdný. Mrkací panenka, jediná, kterou jsem na Vánoce od maminky dostala, ale nikdy mi ji na hraní nedali,prý aby to ostatním dětem nebylo líto, zůstala v domově. Jen maminkou pletené bleděmodré šatičky, vroubkované bílé punčošky, šitý flanelový podvazkový pás s kšandami a gumovými tahouny. Žlutooranžový svetr z ovčí vlny s 2 hnědými veverkami na prsou, který pletla maminka a tmavočervené šatičky, které mi poslala jednou k Vánocům babička, ale byly mi ještě velké. Celé mé bohatství.

Bylo mi líto, že jsem se nemohla rozloučit s paní učitelkou. Odjela ke svému bratrovi a jeho rodině na prázdniny.
Rozloučila jsem se tedy jen s kamarádkami Vlastou, Mílou, ostatními děvčaty a vychovatelkami a odešla. S nadějí, že budu žít zase s maminkou. Tatínek zemřel už dva roky předtím, ale měla jsem ještě bratra, který byl tou dobou u babičky. K rodičům tatínka jsme dojely k večeru. Z Černovic u Tábora do Zábřeha je to trochu dále. Teta si cestou četla nebo dřímala, já jsem koukala z okna a bála se něco tety ptát.

Šly jsme od nádraží, přes most cestou a já jsem se vyptávala, jak je mamince, jestli už je zdravá, proč nepřijela pro mne ona. ,,Uvidíš" říkala jen teta. Na dvoře rodinného domu seděl dědeček, vedle stála babička. Růžo, maminka zemřela, budeš žít u nás". Byl to pro mne takový šok, že jsem strnula a nevypravila ze sebe slovo. Večer, v posteli jsem plakala, jako mnohokrát večer v děcáku. Bylo mi jasné , že můj život nabral jiný směr. Jaký bude? Úplně jinde, mezi dosud mně cizími lidmi?

Tak to byl začátek další etapy mého života...

Více najdete na ruzenka.blog.cz