Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Exkluzivní příběh z pera Simony Votyové jen na Doma.cz. Kapitola čtvrtá má název Kocovina.

ČTYŘICÍTKA NA KRKU, DRUHÝ NÁDECH: Pravda

Příběh na pokračování
Příběh na pokračování
aktualizováno 13.06.2018, 00:17 | 13.06.2018, 00:17 | / Simona Votyová exkluzivně pro Doma.cz

Exkluzivní příběh z pera Simony Votyové jen na Doma.cz. Kapitola čtvrtá má název Kocovina.

Sledujte s námi napínavý, romantický, i zábavný příběh brzy čtyřicátnice Dariny, hrdinky, se kterou se v příbězích spisovatelky Simony Votyové budete na doma.cz potkávat každé dva týdny. Čeká ji plno životních zvratů a příhod, například seznamka, plastika, výpověď v práci, rozvod, dceřin maturiťák nebo rande. Konec každé kapitoly bude otevřený a vy rozhodnete v anketě pod textem, jak dopadne.

 

PŘEČTĚTE SI MINULOU KAPITOLU!

 

Příběh čtvrtý: Pravda

 

Na stole mi přistane hromada papírů, na kterých jsou červeně zakroužkované fotky. Už mám všeho akorát tak dost. Vstanu a jdu za šéfovou.
„Co se ti zas nelíbí?“ vyjedu na ni bez pozdravu a zaklepání. Dost ji to překvapí, protože mě považuje za splachovací ťuňťu, kterou jsem do této doby byla. Jenže zjišťuju, že všechno se žene jiným směrem, než jsem si představovala a to se mi přestává líbit. Jsem rozhodnutá začít jinak.
Zase..
Ale tentokrát s pravdou. Ať se někomu líbí nebo ne. Nenechám se vláčet životem jako kus hadru.
„Tyhle fotky vyměň,“ ukáže šéfová na červená kolečka tlustým prstem.
„To jsem pochopila, ale proč? Přeci jsme to konzultovaly a schválila jsi to. Kdybys řekla rovnou, že se ti to nelíbí, vybrala bych jiné fotky, navíc časopis jde do tisku už zítra,“ snažím se mluvit klidně, ale mám co dělat, abych nevybuchla.
„Tady vypadá Langmajer moc staře, když to budem retušovat, nebude vypadat přirozeně,“ ukazuje na hercovy vrásky úměrné jeho věku.
„To tam chceš dávat fotky, kde je o deset let mladší?“
„Přesně tak,“ zahledí se do monitoru a dělá, že tu už nejsem. Ovšem já tu jsem pořád.
„Je to hloupost a dělat to nebudu. Proč bychom měli balamutit lidi, že vypadá jinak?“ hodím jí papíry na klávesnici.
„Co si to dovoluješ? Je to tvoje práce, a když ti to říkám, tak to tak bude,“ vyjede a její zdánlivý klid bere za své.
„Končím. Nemám zapotřebí plnit nesmyslné příkazy, které se mění podle tvojí nálady,“ nečekám na její reakci, poněvadž moc dobře vím, že bude křičet jako pokaždé, když se jí něco nelíbí. Vyjdu ze dveří jako hrdinka a s úsměvem vítěze kráčím ke svému stolu, kde si začnu balit svoje věci. Šéfová vyletí jako střela a ječí. Já se jen culím a mlčím. Celá redakce časopisu, kde jsem jako grafička pracovala deset let nás pozoruje. A většina mi závidí, že odsud konečně můžu vypadnout.
A nadechnout se.

 

„Tak to bychom měli,“ mnu si ruce, když sedím na vyšehradských hradbách a zírám dolů jako Šemík. Ráda bych se cítila volná jako pták, jenže se mi do hlavy vtírají myšlenky, že si možná práci už jen tak nenajdu a nebudu mít z čeho platit složenky. Kdybych nejednala unáhleně, mohla jsem dostat alespoň odstupné. Na druhou stranu vím, že můj pohár trpělivosti s neustálými absurdními požadavky šéfové už přetekl. Udělala jsem dobře. Rozhodnu se na to alespoň chvíli nemyslet a nastavím svoji tvář sluníčku. Pohoda trvá jen pár minut, protože mě probere vibrování mobilu. Píše mi Milan. A to mi připomene Radka. Dneska to musím vyřešit všechno!

 

Radek na mě čeká před diskotékou, jak jsem mu nadiktovala. V ruce svírá dva kelímky kávy a tváří se jako neviňátko.
„Nechceš si jít popovídat nejdřív někam do klidu?“ ptá se a srká z obou kelímků. Zajímalo by mě, jestli jeden koupil nejdřív pro mě a pak si to rozmyslel nebo si rovnou objednal pro sebe hned dva.
„Není se o čem bavit. Buď budeš frajer a zajdeš teď za Luckou a všechno jí přiznáš nebo tam půjdu já. Rozhodně jí nechci lhát a především si nepřeju, aby ses s ní dál stýkal. Zaslouží si hodnýho kluka!“ vyjedu na něj.
„Zbláznila ses? Mám k ní přijít a říct jí, že jsem spal s její mámou, a proto se s ní rozcházím? Víš jak ji to sebere?“ To samozřejmě vím. Ale tutlat to před ní, mi přijde ještě horší varianta.

 


„Neměl jsi jí zahýbat. Teď poneseš následky,“ jsem neoblomná, ale najednou už nejsem tak přesvědčená, že bolestivá pravda je správné řešení. Následky poneseme všichni. A především ona.
„Udělal jsem to jen jednou. S tebou. A kdybych věděl, že jsi její máma, nikdy bych do toho nešel! Když o tom pomlčíme, nic se nedozví a bude to v cajku,“ přesvědčuje mě, vztekle mačká kelímky od kávy a hází je na zem.
„Udělat správnou věc někdy bolí,“ slyším samu sebe.
„Jsi nějakej guru nebo co? Možná, že tobě se uleví, ale jí to ublíží, to chceš?“ začne skoro křičet, až se na nás ohlížejí lidi.
„Dávám ti šanci, abys jí to řekl první. Jinak to udělám já,“ nedám se přesvědčit, přestože v koutku duše vím, že má nejspíš pravdu.
„Jestli to uděláš, bude tě nenávidět! Já jí rozhodně nic říkat nebudu!“ zasyčí mi přímo do obličeje a je vidět, že by mi nejradši jednu natáhnul. Možná by mě i zabil, kdyby mohl. Tajemství by pak zůstalo na věky skryto. Otočím se k němu zády a vcházím do podniku, kde moje dcera tančí u tyče a v srdci má kluka, který spal se mnou. Jdu odhodlaná udělat správnou věc, přitom vím, že mé nejmilovanější osobě na světě vrazím do srdce kudlu.

 

Dívám se, jak se Lucinka vlní v kleci v krátkém tričku a šortkách, které zahalují maximálně deset centimetrů kůže. Muži po ní hladově zírají a já bych je nejradši seřvala, ať všichni táhnou domů.
„Co tady děláš?“ diví se, když má konečně pauzu a sleze dolů.
„Slečno, můžu vás pozvat na drink?“ lepí se na ní hned nějaký chlápek, rozhodně starší než já. Slušně ho odbyde a vleče mě do šatny.
„Stalo se něco?“ posadí se proti mně a utírá si zpocené vlasy ručníkem.
„Stalo,“ nadechnu se a pak jí všechno vyklopím. Když domluvím, jenom tiše sedí a zírá do prázdna. Chci ji obejmout, ale odstrčí mě.
„Prosím tě, teď už jdi pryč,“ podívá se na mě unavenýma očima. Kdyby začala nadávat, bylo by to rozhodně lepší než němé výčitky.
„Lucinko, promiň,“ ještě se jí omluvím, pohladím ji po mokrých vlasech a odejdu.

 

Ploužím se ulicemi noční Prahou a opět nevím, co mám dělat. Nejspíš jsem úplně všechno zkazila. Sednu si na lavičku a dívám se do třpytící se Vltavy. Nejradši bych utekla a všechny starosti nechala za sebou. Jednoduše bych zabalila celý svůj dosavadní život a zkusila štěstí jinde. Postavila bych se pěkně na startovní čáru. Jediné, co mě tu drželo, byla Lucinka. Teď je ale dospělá a asi mě bude nějakou chvíli nenávidět. Není tu nikdo, komu bych chyběla. Zmizet je zbabělství nebo nová šance? A nejsem na tak obrovské změny přeci jen už stará?

 

Anketa
Co má Darina udělat?
 

 

Více o autorce se dozvíte na jejím webu, facebooku a instagramu. Přečtěte si i o jejím úspěšném románu Provařená.

 
0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře