Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Exkluzivní příběh z pera Simony Votyové jen na Doma.cz. Kapitola šestá má název Ztráta paměti.

ČTYŘICÍTKA NA KRKU, DRUHÝ NÁDECH: Ztráta paměti

Příběh na pokračování
Příběh na pokračování
aktualizováno 11.07.2018, 11:42 | 11.07.2018, 09:18 | / Simona Votyová exkluzivně pro Doma.cz

Exkluzivní příběh z pera Simony Votyové jen na Doma.cz. Kapitola šestá má název Ztráta paměti.

Sledujte s námi napínavý, romantický, i zábavný příběh brzy čtyřicátnice Dariny, hrdinky, se kterou se v příbězích spisovatelky Simony Votyové budete na doma.cz potkávat každé dva týdny. Čeká ji plno životních zvratů a příhod, například seznamka, plastika, výpověď v práci, rozvod, dceřin maturiťák nebo rande. Konec každé kapitoly bude otevřený a vy rozhodnete v anketě pod textem, jak dopadne.

 

PŘEČTĚTE SI MINULOU KAPITOLU!

 

Příběh šestý: Ztráta paměti

 

Sama. Týden jsem naprosto sama. S nikým se nebavím, nikoho kromě turistů nepotkávám a nikomu neberu telefony, ani neodepisuju na smsky. Jenom Lucince jsem napsala kde jsem, aby si nedělala starosti. Starosti o mne, protože svých má dost. Odepsala: „Tak se měj.“ Aspoň něco.. Protože mě mohla poslat taky někam.

 

Nejdřív mi hlavou kolovalo milion otázek. Proč se můj život ubírá jinak? Proč nejsem šťastná? Jak to udělat, abych šťastná byla a lidi kolem mě taky? Pak se mi začaly rýsovat různé scénáře mého dalšího žití. Připadala jsem si jako zaseknutý počítač, kterému na displeji běhá shluk písmen stále dokola. Nejradši bych zmáčkla enter a byl by klid. Island to udělal za mě. Když vidíte, jak země dýchá i soptí, jak se dokáže zčistajasna rozzlobit a vzápětí uklidnit, když sledujete za oknem malého penzionu sílu vichřice, a máte pocit, že vás odnese i s vašimi představami do vesmíru, který tady dokáže být modrozelený a vlnit se, pak pochopíte, že se vaše myšlenky zastavily s vámi a jenom nechávají plynout čas.


„Manželka se nudila,“ slyším, jak mi vysvětloval velký Robin a já si uvědomím, že jsem se nenudila snad nikdy. Věčně jsem něco dělala, za něčím se honila, něco sháněla a řešila. Každou pikosekundu jsem se snažila něčím zaplnit. Možná proto, abych si nevšimla, jak moc jsem uvnitř prázdná. Stejně tak jako moje bankovní konto, dojde mi a hodí mě to zpátky z barevného vesmíru pěkně na tvrdou zem.

 

„Neplatíš hypotéku?“ odesílám smsku Štěpánovi, poněvadž banka strhává najednou všechno mně, přestože jsme se s manželem domluvili jinak. Kromě toho z mého účtu někdo vysál i několik dalších záhadných plateb. Vůbec nechápu, jak je to možné a o co jde.

 


„Dostal jsem se do nějakých potíží, promiň. Všechno ti vrátím a vysvětlím, ale teď je to chvíli na tobě,“ čtu a nevěřím své naivitě. V manželství je všechno společné a my ještě rozvedeni nejsme, bleskne mi hlavou. Takže Štěpán má milenku, dům, moje peníze a nejspíš i Lucinku, když já jsem tady. Můj nově nabitý bohorovný klid vzal za své a nejradši bych skočila mezi plující ledové kry, jejichž krásou jsem se ještě před chvílí kochala. A nakonec to udělám.

 

Ve filmu by pro mě skočil statný muž, zachránil mě, odstěhoval by si mě k sobě a žili bychom šťastně až do smrti. Víc o tom nestačím přemýšlet, protože mě tíha nacucaného oblečení táhne ke dnu, je mi šílená zima a do hlavy mě něco praští, takže se najednou svět opravdu zastaví a nevnímám už naprosto nic. Ještě chvilku předtím než mě rána skolí si ale nevybavím celý předchozí život, nýbrž vidím palcové titulky v novinách: „Zabila ji kra.“ Stačím se tomu i zasmát.

 

„Líbánky jsem si představoval teda jinak,“ směje se Štěpán a mně je trapně. Svíjím se nad kbelíkem, vydávám ze sebe neartikulované zvuky a pořád zvracím. Můj manžel mi drží vlasy a otírá čelo i pusu mokrým hadrem.
„Já ti říkala, že mám na lodi vždycky mořskou nemoc,“ huhlám mezi jednotlivými nádechy a stydím se. Štěpán kolem mě poletuje a pořád se omlouvá, že mě sem vytáhnul.
„Vynahradíme si to. Příští výlet vymyslíš ty. Půjdu s tebou kam budeš chtít,“ slibuje a září takovým oslňujícím světlem, až musím přivírat oči. Nebo to je východ slunce? Silou vůle oči otevřu. Proti mně stojí zdravotní sestra s miniaturní baterkou, svítí mi pod víčka a spustí na mě plynnou angličtinou. Rozhlédnu se po nemocničním pokoji, vůbec si nepamatuju, jak jsem se sem dostala. Rozhodně ale vím, že na žádnou loď už nikdy nevstoupím.

 


„Co jsi to proboha vyváděla?“ promluví na mě najednou doktor. Jeho otázce ani způsobu chování nerozumím. Proč mi tyká? Vypadám sice mladší, ale určitě ne na čtrnáct. Zírám na jeho pihovatý obličej, který mi je povědomý, ale než si stačím uvědomit, odkud ho znám, v hlavě mi prudce píchne a bolest se rozjede snad v každém mozkovém závitu jako by tam tepali permoníci kladívky.
Doktor mi podává prášky a uklidňuje mě:
„Utrpěla jsi otřes mozku, ale brzy to bude dobré.“
„Upadla jsem na lodi?“ Ale ani se tomu vlastně nedivím.
„Na lodi? Pamatuješ si vůbec, co se ti stalo?“ vyptává se doktor a posadí se na kraj postele, což by podle mě profesionál udělat neměl.
„Asi mi to uklouzlo, jak jsem klečela nad kbelíkem. Houpalo se to tam teda pořádně.“ Doktor jen nadzvedne obočí.
„Víš, kdo jsem?“ Zavrtím hlavou, ve které se rozhodli permoníci nejspíš vybudovat celé město a tepou bez ustání.
„Kde je Štěpán?“ znovu bloudím po pokoji očima a hledám svého manžela. Proč mě tu nechal s lékařem, kterému nejspíš přeskočilo?
„Předpokládám, že je v Čechách,“ odpoví mi šílený doktor a sleduje mě jako nějaké zvíře v ZOO.
„Přeci by beze mě neodjel!“ vykřiknu a začíná se mě zmocňovat panika.
„On s tebou přeci vůbec nepřijel. Letěli jsme spolu v letadle, pamatuješ? Já a můj syn Robin,“ vykládá nesmysly. Skončila jsem snad někde v blázinci? Nebo tu je skrytá kamera? Jestli jo, tak tohle vážně přehnali, začínám soptět.
„Jsme na Islandu,“ slyším, jak mi vysvětluje a vyvalím na něj oči.
„Proč bych byla na Islandu?“ Ani nevím, kde leží. Myslím, že někde u Severního pólu. Hlava mi třeští div se nerozskočí a mně je jasné, že blouzním. Tohle všechno se mi jen zdá a až se probudím, bude vedle mě stát Štěpán a žmoulat mi ruku.

 

 

Anketa
Co se má stát, až se Darina vzbudí?
 

 

Více o autorce se dozvíte na jejím webu, facebooku a instagramu. Přečtěte si i o jejím úspěšném románu Provařená.

 
1 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře