Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Přečtěte si příběh paní Petry, která trpěla leukémií.

VÁŠ PŘÍBĚH: Bála jsem se, že neuvidím vyrůstat dcerku

vitamin, c - 7
zdroj: Thinkstockphotos vitamin, c - 7
aktualizováno 08.02.2018, 09:32 | 08.02.2018, 09:32 | doma.cz

Přečtěte si příběh paní Petry, která trpěla leukémií.

Jako milující manželka a máma od dlouho vytoužené novorozené dcerky jsem se dlouho ambulantně léčila s úbytkem krevních destiček. Po dvou letech neúspěšné léčby jsem se dozvěděla krutou pravdu – trpím leukémií. Tak začalo nejhorší období mého života. "Černo, umřu, to je konec, co bude s dcerkou?“ To bylo první, co mě - jako čekatelku na dárce kostní dřeně, napadalo. Co bude dál? To už jsem nebyla ani schopna vnímat, že jedinou šancí na uzdravení nebo vůbec přežití je právě transplantace. Doporučení lékařů mi musel manžel až následně doma převyprávět.



Naštěstí se rychle objevil dárce, a to dokonce se stoprocentní shodou. Jaroslav se i s přítelkyní nechal otestovat na dárcovství poté, co leukémií onemocněla jeho známá. S ní bohužel shodu neměl, v Českém národním registru dárců ale zůstal. Po asi dvou letech mu zazvonil telefon s dotazem, zda jeho ochota poskytnout kostní dřeň stále trvá. Jaroslav okamžitě souhlasil.

 

Napište nám svůj příběh

Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?

 

Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.


Po půl roce od diagnózy proběhla transplantace. Pro Jaroslava šlo o ambulantní zákrok s minimálními riziky, kdy mu z pánve pomocí jehly odebrali kus kostní dřeně. Za 3 dny už dle vlastních slov „s bolestí jen jako kdyby spadl na ledě na zadek“ hrál bowling. Naopak pro mě přišlo období nejistoty a obrovského fyzického i psychického tlaku. Neodmítne mé tělo darovanou dřeň, uzdravím se, obejmu ještě dcerku? Jen to mi běhalo hlavou každý den po dobu snad tří měsíců. Nejhorší bylo, že ke mně rodina vůbec nemohla, museli stát za sklem, maximálně jsme si mohli zavolat. K tomu jsem zhubla na 35 kilogramů, přišla o vlasy a zeslábla tak, že jsem nemohla už ani zvednout telefon nebo se najíst. Dnes jsem zdravotně v pořádku, nečekám však, že bych se z nemoci psychicky někdy dostala úplně. Stále se děsím toho, že se mi nemoc někdy vrátí, a vyděsí mě každá modřina, která je častým znakem tohoto onemocnění. Přesto všechno je dnes dceři Vendulce 13 let a mě zná jen díky Jaroslavově pomoci.


ČTĚTE TAKÉ:
VÁŠ PŘÍBĚH: S rakovinou už nebojuji
VÁŠ PŘÍBĚH: Moje máma mě psychicky deptá! Vydržím to?
VÁŠ PŘÍBĚH: Jaký je život pěstounky?


Hned po prvním zlepšení jsem si přála osobně poděkovat Jaroslavovi za záchranu života, registr je ale zcela anonymní, proto nebylo toto přání možné splnit okamžitě. Bylo nám tedy alespoň umožněno posílat si dopisy, postupně jsme si mohli sdělit i jméno a zaslat fotografie. To ale nestačilo, chtěla jsem svému dárci poděkovat za uzdravení z očí do očí. A tak jsme se po téměř sedmi letech od vyléčení konečně setkali. Pro pocit vděku, který jsem cítila, jsem nemohla nalézt slova. Stejně tak Jaroslav říká, že pocit naplnění, který v něm záchrana života vyvolala, prostě nelze vyjádřit, obzvlášť poté co mě poznal. Dnes máme až takřka sourozenecký vztah, naše rodiny se spolu stýkají, pravidelně si voláme a navzájem se obdivujeme za to, čím jsme si prošli.

2 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře