Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Naše čtenářka, která si přeje zůstat v anonymitě, nám zaslala svůj životní příběh. Pokud znáte ortorexii, pak asi už tušíte, co všechno si naše čtenářka již vytrpěla.

VÁŠ PŘÍBĚH: Můj boj s krutou ORTOREXIÍ

Psychický problém
zdroj: Thinkstockphotos Psychický problém
aktualizováno 13.07.2017, 00:56 | 13.07.2017, 00:56 | doma.cz / čtenářka

Naše čtenářka, která si přeje zůstat v anonymitě, nám zaslala svůj životní příběh. Pokud znáte ortorexii, pak asi už tušíte, co všechno si naše čtenářka již vytrpěla.

Ortorexie je stejně jako anorexie poruchou přijmu potravy, která Vám dokáže lehce přerůst přes hlavu a změnit život od základu. Změní se nejen vzhled těla, ale i prožívání a chování. Ortorexie je méně známá psychická a život ohrožující porucha, projevující se patologickou závislostí na zdravém stravování a biologicky čisté stravě, tj. stravě, která není průmyslově ani velkovýrobně zpracována, stravě, která neobsahuje umělá barviva, látky upravující aroma, látky prodlužující trvanlivost, stopy pesticidů, hnojiv a dalších přidaných látek.


A jaký je vůbec rozdíl mezi anorexií a ortorexií? Pro ortorektiky je strava prostředkem ke zdraví, ortorektik svou činnost upírá k cíli být zdravý, kdežto cílem anorektika je být štíhlý. Ortorexie je velmi často vyústí až k anorexii a dalším psychickým poruchám. V dnešní době jsou moderní různé formy alternativních výživových směrů - veganství, výživa podle krevních skupin, makrobiotika, frutariánství, zastánci biopotravin apod.


Chtěla bych se s Vámi tedy podělit o svůj příběh a ukázat, jak změna životního stylu dokáže nebezpečně přerůst přes hlavu, ztratíte nad sebou kontrolu, aniž byste si to uvědomovali. Také si občas říkám, jak mohla potkat právě mě a obrátit život o 180 stupňů. Říkám si, jak jsem to mohla vůbec mohla nechat zajít tak daleko, a jak ubližuji nejen sobě, ale i ostatním. Už to trvá více než 5 let a můj váhový úbytek je stále větší, aniž bych toužila po hubnutí, prostě si nedokážu pomoci, i přesto, že bych si moc přála uzdravit se a být zase normální.

 


Je to jako byste žili dva životy. Druhou částí mého já se stala smrtelná nemoc ortorexie a zdá se být mnohem silnější než já. Ortorexie je vlastně forma sebepoškozování, ale já nechci umřít, naopak, mám mnoho cílů a plánů, které mě při životě drží. Přeji si dostudovat vysokou školu a poté procestovat celý svět. Cestování je to, co mě naplňuje a nyní je i moje motivace – pokud se mi podaří přibrat do plavek, opět poletím k moři na dovolenou. Tyto choroby jako je anorexie, bulimie, či ortorexie postihuje nejčastěji dospívající dívky, kdy se začnou „zakulacovat“ a jsou nespokojeny se svým tělem. Jak to ale tedy začalo u mě, když jsem nikdy tlustá nebyla? (vlastně jsem ani nikdy nedosáhla váhy, kterou bych na svoji výšku měla mít).

Dětství jsem měla krásné, vyrůstala jsem na venkově ještě s mladším bratrem a milujícími rodiči, kteří pro nás udělali, co nám na očích viděli. Často jsme jezdili na výlety a dovolené k moři a do hor. Byla jsem šťastné dítě, což se ale během dospívání změnilo. Ortorexie mě připravila o veškerý společenský život (přátele) a city, už ani nevím, co to znamená radost, neusmívám se, ale dokonce ani neumím plakat. Proč by také tak zesláblé tělo mělo vydávat energii na takové „drobnosti“, jako je vyjadřování citů, že?

 

Napište nám svůj příběh

Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?

 

Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.


Vždy jsem byla klidná a ani jsem si neprošla pubertou, nikdy jsem nepila alkohol a nekouřila, ale k tomu „být perfektní“ jsem měla daleko, a tak jsem se v 16 letech rozhodla změnit dosavadní životní styl, což znamenalo, že jsem se začala více zajímat o alternativní, přírodní medicínu, koření, bylinky (fototerapie). Místo autobusem, začala do školy jezdit na kole a pěšky, přestala sledovat seriály a hrát počítačové hry. Ve škole se ze mě stala jedničkářka. Omezovala nezdravá jídla a zařadila do jídelníčku více ovoce a zeleniny, pila pouze vodu, zelený a bylinkový čaj. Koupila jsem si činky na posilování a krokoměr. Zkoumala jsem, co potraviny obsahují a jak mohou tělu prospívat, nebo naopak ubližovat. Studovala jsem obsah živin, konzervantů, barviv jako posedlá a skladba mého jídelníčku se dosti zredukovala. Určila jsem si „nepovolené potraviny“, kterými jsou například cukr (veškeré cukrovinky jsem přestala jíst ze dne na den), mouka, slané, smažené a průmyslově zpracované potraviny. Když si přeci jenom něco z toho dám, trápí mě výčitky svědomí. Mám ale pevnou vůli a „daří se mi dodržovat moje pravidla ohledně stravování“, vymklo se mi to ale z rukou, ztratila jsem kontrolu nad svým myšlením a má hmotnost klesá a já se necítím dobře fyzicky ani psychicky. Spíše jen přežívám než žiju, nic mě nebaví a nemám žádné zájmy (krom studování potravin). Nedokážu se uvolnit, odreagovat, relaxovat a vypnout, trpím nespavostí a neustále přemýšlím nad jídlem (co si kdy dám a zda je to vhodné).


V sedmnácti letech mě lékařka zařídila hospitalizaci na dětském oddělení pro velký váhový úbytek. Po týdnu mi byla diagnostikovaná mentální anorexie a doporučení přeložení na kliniku pro poruchy příjmu potravy. Nerada bych zameškala ve škole a neměla jsem pocit, že bych se měla léčit. Všem jsem tedy slíbila, že to zvládnu sama a přiberu. Váha však stagnovala, ale já si jídlo nadále ubírala. Vím, že vypadám jako kostra potažená kůží, nelíbím se sama sobě a začínám se izolovat, nemám tolik energie a ztrácím přátele. Dobrý pocit z přijmutí pouze zdravé stravy je ale silnější. Mám radost, když se mi podaří občas zařadit například den bez živočišných potravin, nebo když odjedu pořádný trénink. Stále ale toužím mít ženské křivky – přála bych si mít prsa a zadek. Vystouplé kosti se nelíbí nikomu, trošku se uhodím a hned se mi udělá modřina, bolí mě už i ležení v měkké posteli, natož sezení na nepohodlných židlích ve škole. Je mi neustále zima.


Trpím nespavostí a depresemi. S BMI okolo 14 se mi podařilo odmaturovat a já se dostala na vysokou školu. Ve škole jsem sice úspěšná, ale nic mě netěší. Vše vidím negativně. Psychicky na tom nejsem dobře, nemám žádné přátele, ostatní se za mě dokonce stydí, protože se už i cizí lidé za mnou otáčejí a hned si říkají, že jsem hloupá anorektička, která se bojí, aby náhodou nepřibrala nějaké to deko. Škola mě stresuje, a protože už to trvá dlouho a můj stav se jen horší, objednám se k psychologovi, následuje, psychiatr, který mi nasadil léky na spaní a antidepresiva, ale protože by ortorektik takovéto „chemické oblbováky“ nepozřel, nebrala jsem je.

 


Lidé si říkají, jak tělo vyhublé na kost může fungovat, oblečení na mě visí jako na ramínku, dokonce i dětské tepláky do gumy mi padají. Už se za sebe stydím a do společnosti chodím jen minimálně. Kdo mě uvidí po delší době, zděsí se, že trpím vážnou nemocí, nebo že jim každou chvíli zkolabuji před očima. I rodiče se vždy leknou, když z vysokoškolských kolejí přijedu vždy o něco lehčí. Uvědomuji si, jak jim ubližuji, připadám si jako největší sobec. Často se poslední dobou i s rodiči hádám ohledně jídla a dám si na co já mám chuť. Přeci jsem plnoletá a nemůžou mi rozkazovat, co kdy budu jíst, mám svou hlavu.

Stále ale slibuji, že budu jíst více a mnohem kaloričtější pokrmy. Vždy nade mnou ale ortorexie zvítězí a místo plnohodnotného oběda se opět odbudu jen „lehkou rychlovkou“. Je to začarovaný kruh. Kdy už se mi konečně podaří nemoc překonat a vše se vrátí k normálu? Proč si prostě občas nedám hranolky s tatarkou nebo čokoládu, když mi to dříve tak chutnalo? Jenom jsem si vsugerovala, že je to pro tělo nevhodné a že mi to nechutná?


Když jsem dosáhla BMI 12,5 (zdravá norma se pohybuje v rozmezí 18-25,5) už to i pro mě bylo neúnosné a na tlak a žádost psychiatričky a rodičů jsem se rozhodla o ukončení studia a hospitalizaci na Psychiatrické klinice pro poruchy příjmu potravy v Praze, kde jsem byla zavřená 2 měsíce, nemohla chodit ven, měla zakázaný veškerý pohyb a nutili mě jíst potraviny, které jsem z jídelníčku vyloučila – sušenky, bílé pečivo, knedlíky, omáčky a maso. Byla mi nasazena medikace, ale stále jsem nevěděla, co je to kvalitní spánek a radost ze života. Absolvovali jsme tam pouze různé psychoterapie, relaxace, arteterapii a podobně. Sice se mi za 8 týdnů podařilo přibrat 6 kilogramů, ale bylo to pro mě vážně utrpení a léčbu jsem ukončila. Nejvíce mě frustruje nicnedělání, snažím se být neustále aktivní a mít co možná nejvíce pohybu, i když občas opravdu nemám sílu něco dělat.

 


Po propuštění z kliniky samozřejmě kolotoč začal znovu – opět zmizelo bílé pečivo, sladkosti a smažené pokrmy. Cvičit jsem začala ještě mnohem více. Odstěhovala jsem se od rodičů, našla si práci a přítele, poprvé jsem se zamilovala a byla šťastná. Stravu jsem ale stále zanedbávala a začala se opět cítit psychicky hůře. Z práce už jsem nebyla tak nadšená jako dříve a cítila se unaveně. Kila šla postupně zase dolů. Chtělo to opět nějakou změnu, nevydržím dlouho na jednom místě a nemám ráda stereotyp, odjela jsem do zahraničí, kde jsem zůstala téměř osm měsíců. Tam jsem měla pár přátel a volnější vztah. Chodila jsem do posilovny a na bazén. Poté jsem se ale rozhodla, že si dodělám vysokou školu a vrátím se opět do Čech. Rok vysoké školy mám úspěšně za sebou, ale stálo mě to dost nervů, cítím se osamělá, deprimuje mě, když se musím neustále učit a mám výčitky z nedostatku pohybu. Špatně usínám a brzy se probouzím, jsem vyčerpaná, bez energie.

 

Poslední dobou jsem už tak deprimovaná, že jsem začala brát léky proti úzkosti a na spaní. Každý den si po ránu musím dát kávu, abych vůbec dokázala fungovat. Do fitness deníku si píši veškerou denní aktivitu a večer sleduji krokoměr, kolik kroků jsem ten den nachodila. Pokud je to více než 10000, mám dobrý pocit. Vzhledem k tomu, jak jsem zimomřivá jsem se těšila na letní teploty, ale když už se léto blíží, mám strach vyjít ven jen v tričku a sukni, natož se někde svléknout do plavek. Nemůžu si tedy ani dovolit jet na dovolenou k moři. Jsem zoufalá, nedokážu se svým kritickým stavem hnout a nenechám si poradit ani od ostatních.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Z romantického chlapa NÁSILNÍKEM
VÁŠ PŘÍBĚH: Nemůžu zapomenout na první lásku...už devět let
VÁŠ PŘÍBĚH: Exekuce, blokace účtů a deprese. Vše kvůli nezodpovědnému maželovi!


Snažím se jíst pravidelně pětkrát denně, ale zřejmě je kalorický příjem nedostačující, protože jsem momentálně na BMI 12,5, stejně jako před hospitalizací. Opakovanou hospitalizaci ale už odmítám. Chodím do centra Anabel (společnost pro lidi trpící poruchami přijmu potravy) a k nutriční terapeutce. Naplánujeme spolu jídelníček, ale realizace je pro mě velmi obtížná. Vážně se chci uzdravit, přibrat, bavit se, užívat si a cestovat. Ochutnávat zahraniční kuchyni – místní speciality. Zatím jsem si oblíbila asijskou a italskou, ale teď, když si dám třeba pizzu, druhý hlas v mé hlavě mi to „vyčítá“, že jsem si měla dát spíše zeleninový salát.


Vzhledem k tomu, že jsem bezcitná a uzavřená osoba, si myslím, že je, že jsem si po pěti letech přiznala, že mám vážný problém, který může být velmi blízko smrti a nikdy nebudu moci otěhotnět, protože jsem samozřejmě přestala i menstruovat. Musela jsem využít období, kdy mám potřebu dát najevo jak se může člověk trpící poruchou příjmu potravy cítit, ačkoli chápu, že člověk, který si tím neprošel to zřejmě nikdy nepochopí. Nikomu se o svých problémech nesvěřuji, ale nyní, po dopsání tohoto článku jsem ráda, že jsem to své pocity alespoň na papír vyventilovala. Tímto jsem chtěla jenom varovat před nebezpečím prospěšnosti (do určité míry), nepřála bych nikomu totiž takové stavy prožívat, neexperimentujte tedy se svým zdravím a netrapte se, pokud máte nějaké to kilo navíc.

0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře