Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Přečtěte si životní příběh pětapadesátileté Zuzany, která se potýká s metastatickou rakovinou prsu.

VÁŠ PŘÍBĚH: S rakovinou už nebojuji

Rakovina
zdroj: Thinkstockphotos Rakovina
aktualizováno 25.01.2018, 00:07 | 25.01.2018, 00:07 | doma.cz

Přečtěte si životní příběh pětapadesátileté Zuzany, která se potýká s metastatickou rakovinou prsu.

Psal se rok 2005, bylo mi 43 let a těšila jsem se ze všeho nového. Složila jsem bakalářské zkoušky z psychologie na vysoké škole. Potkala jsem úžasného muže a nastoupila jsem jako personalistka ke 4. brigádě rychlého nasazení v domovské posádce Žatec. Po pracovně vypjatém a stresy nabitém půlroku to bylo opět šťastné období.

 

Jsem perfekcionistka a nechtěla jsem polevit. Po období ve funkci velitelky baterie, vojenských cvičení, přípravy na zkoušky, kdy jsem pracovala i 12–14 hodin denně, abych mohla víkendy věnovat dětem, jsem byla zase zpět doma. Na nové funkci jsem byla vyslána na kurz do Prahy. Setkala jsem se zde s kamarádkou, se kterou jsme se společně připravovaly na státnice. Ten den její mamince zjistili rakovinu prsu. Večer jsem si i já nahmatala podezřelou bulku v prsu a diagnóza na sebe nenechala dlouho čekat – rakovina prsu ve stavu agresivního nádoru. Byl to okamžik, který všechno ze dne na den změnil.

 

Hned další týden jsem podstoupila první a za chvíli další operaci, při které mi vzali celý prs. Nejdůležitější byla v tu chvíli podpora mého partnera a vědomí, že moje děti mne ještě potřebují. Pochopení od lidí v mém okolí mi pomohlo překonat prvotní šok. Myslela jsem na to ale snad každou minutu. Měla jsem pocit vnitřního selhání. Teď, když jsem na nové funkci, dostala jsem šanci být zpět doma. A já budu na chemoterapiích! Nebudu moci dělat svou novou práci naplno, připadala jsem si jako dlužník, který nemůže splácet svůj dluh. Můj šéf mi ale řekl: „Zuzano, uzdravte se, počkáme na vás.“ To pomohlo, měla jsem najednou pocit, že někam patřím a že se se mnou počítá.

 

Napište nám svůj příběh
Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?

 

Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.

 

Není tak těžké vyrovnat se s tím, že vám zjistili rakovinu. Není ani tak těžké zvládat samotnou léčbu, jako vyrovnat se s jejími následky. Narkózy, chemoterapie. Okolo sebe mám řadu onkologických pacientek a všechny se snažíme nehledě na naše onemocnění pomáhat druhým. Chceme zachránit celý svět a nechceme výjimky. Zvládneme navařit, uklidit a život pro nás může být v rámci možností dokonalý. Pak se ale ukládáte ke spánku a začnete si vyčítat, co všechno jste nestihla. Nebo řešíte finance a jak zabezpečíte děti. A to není dobře. Nejdřív jsem si nechtěla přiznat, že něco nezvládám. Ale musíte říct DOST, je potřeba na chvíli zastavit. Pomáhá mít se ráda taková, jaká jste. A když přijde chvíle, kdy nezvládáte, je třeba si to přiznat a říct si o pomoc.

 

 

Po chemoterapiích jsem se vrátila do práce. Dostudovala jsem jednooborovou psychologii a působila jako vojskový psycholog. Svoji diagnózu jsem před vojáky netajila. Hodně jsem četla, hlavně o osudech lidí, kteří zažili něco podobného, jako třeba cyklista Lance Armstrong. Nejdříve jsem s rakovinou bojovala, ale pak si uvědomila, že s tou se přeci bojovat nedá. Je to především o boji se sebou. Je těžké přijmout, že se musíte chovat jinak. Rakovina se mi ale ještě několikrát vrátila a já si uvědomila, že to jediné, co mi pomůže, je přijmout skutečnost takovou, jaká je, a NEBOJOVAT. Když bojujete, máte nepřítele. A když máte rakovinu ve svém těle a bojujete, tak s kým to bojujete? Vlastně bojujete sama se sebou a ubližujete jenom sobě.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Jaký je život pěstounky?
VÁŠ PŘÍBĚH: Moje máma mě psychicky deptá! Vydržím to?
VÁŠ PŘÍBĚH: Ve vzduchu visí výhružka... prý bych se měla bát

 

Zase jsem byla chvíli silná, našla jsem znovu chuť sportovat. Někteří moji přátelé nad tím občas kroutí hlavou, že po tom, čím jsem si prošla, ještě běhám. Ale vždyť lékaři mi nezakázali žít, takže mi nezakázali ani běhat! Po dalším zákroku jsem se dokonce rozhodla zúčastnit se plzeňské RunTour. Chtěla jsem zjistit, jestli to dám. Před závodem jsem tedy šla na pomalý výběh, zda stihnu do 50 minut třeba dojít těch 5 km i pěšky. Cestou jsem potkala pána, který měl na sobě tričko s krátkým rukávem a místo pravé ruky měl jen pahýl. Usmíval se a prošel kolem mě s takovou grácií, že jsem si říkala: „Co řešíš, na co si stěžuješ?“

 

Velmi mi pomohly a pomáhají pacientské organizace. Například Aliance žen s rakovinou prsu a projekt Neviditelné ženy, což jsou metastatické pacientky. Pravidelně se scházíme a vzájemně si pomáháme nejen tím, že si povídáme o svých pocitech a zkušenostech. Ale přicházejí mezi nás i odborníci, kteří by se nám ve svých ordinacích neměli čas věnovat. Řekla bych, že v našich životech by to mělo být trochu jako ve škole: člověk si musí dělat přestávky. Můžeme být smutné, cítit se vnitřně zraněné. Ale ne pořád. A nebát se dát najevo své emoce. Chybou je držet to v sobě. A nejdůležitější je láska, kterou vám dává najevo rodina, přátelé, kolegové.

 


Není to ale jen o pochopení od okolí, dostávám se i do lidsky nepříjemných situací. Najednou se ocitnete v invalidním důchodu. A každý rok pak musíte doktory opakovaně přesvědčovat o svém zdravotním stavu, což je ponižující. Náležitosti ohledně invalidního důchodu jsou z mého pohledu nedůstojné situace. Zejména v tom smyslu, že se musíte obhajovat, jak jste na tom špatně, namísto abyste se mohla podělit o to, v čem se vám daří. V české legislativě jsou takové věci řešené buď nešťastně, nebo vůbec, a to by se mělo změnit. Ráda bych o svém onemocnění napsala knihu. Nyní jsem součástí projektu Srdcerváči a daří se mi své zkušenosti sdílet i mediálně. Má diagnóza není zase až tak ojedinělá a nejsem na to sama. Znovu se objevující metastázy neznamenají konec. Chtěla bych dál šťastně žít se svým manželem. Člověk se musí naučit, že jestliže chce něco nového a nemá to, pak pro to musí udělat něco nového, co ještě neudělal.

 
0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ivoš 22:06 26.01.2018
Zuzko, měl jsem tu čest Vás v Žatci poznat. Po celou dobu působení v Žatci jsem já i kolegové viděli Váš boj s nemocí ale hlavně Váš neskutečný optimismus a velkou píli a sílu. Velice před Vámi smekám a máte můj neskutečný obdiv. Hluboká poklona a velký respekt! Ivoš
Renča 20:29 25.01.2018
Ahoj Zuzko,jsme na stejné lodi.