Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Přečtěte si životní příběh naší čtenářky Anety.

VÁŠ PŘÍBĚH: Šla jsem si pro nové brýle, místo toho jsem si odnesla diagnózu ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA

Léky
zdroj: Thinkstockphotos Léky
aktualizováno 09.11.2017, 00:45 | 09.11.2017, 00:45 | doma.cz / čtenářka

Přečtěte si životní příběh naší čtenářky Anety.

Vždycky jsem měla uvnitř hlavy svůj svět. Jiný svět. Lepší. Někdo by řekl, že je to příznak schizofrenie, či že jsem prostě jen vyšinutá. A možná to tak skutečně je. Přeci jen blázni věří, že jsou skutečně zdravými jedinci. Naši se rozvedli, když mi bylo šest let. Tenkrát jsem byla snad v tom nejhorším možném věku, kdy prostě nechápete, proč se najednou dva lidi nemají rádi. Samozřejmě časem už to vnímáte jinak a nepřijde vám to jako konec světa. Zvláště pak, když váš svět je tak krásný, jako byl ten můj. Už od malička ve mně rodiče rozvíjeli představivost díky pohádkám, které mně a mému staršímu sourozenci předčítali. Pohádky mám vlastně ráda do teď. I když je mi 20 let. Nestydím se za to. Jsou to příběhy, ve kterých je možné cokoliv, hrdina se nikdy nevzdá a nakonec vše skončí dobře. A proč si to neužívat alespoň na papíře a v televizi, když v realitě je toho tak pomálu. Čtení knih se tedy pro mě stalo fenoménem už od raného dětství. Byly to jediné chvíle, kdy má mysl mohla utéct daleko pryč. Kdy jsem se mohla ztratit v jiném světě. Do teď je to pro mě má nejmilejší činnost, a kdyby mě někdo chtěl zavřít na zbytek života do knihovny se všemi mými milovanými knižními postavami, zulíbala bych mu ruce.

 

Napište nám svůj příběh
Prožila jste něco zajímavého?
Vydal by váš život na knihu nebo film?
Prožíváte trápení a potřebujete se vypovídat a o své starosti se podělit?
Nevíte si rady a možná by vám pomohl nestranný názor - třeba našich čtenářek?

 

Napište nám svůj příběh a pošlete ho na redakce@doma.cz. Ty nejzajímavější příběhy píše sám život, nebuďte na ně sama.

 

Ale ne, zas takový fanatik nejsem. Ani nejsem žádný introvert nebo samotářský člověk, co sedí pouze se svými knihami a okolní svět je mu lhostejný. Mám ráda lidi. A také jsem docela společenský tvor. Bez přátel a bez rodiny bych tu dnes nejspíše ani nebyla. Nedokážu si představit život bez lidí, které tolik miluji. To oni mě podrželi, když bylo nejhůř a vím, že tu při mně budou stát i nadále. Byla jsem šťastná, opravdu ano. Měla jsem konečně nového přítele. Chodili jsme spolu skoro půl roku a já byla bezhlavě zamilovaná. Byla jsem tak šťastná. Navíc se blížil můj maturitní ples a já věděla, že to bude můj velký den. Která holka by se netěšila na jediný den v životě, kdy může jít za princeznu, no ne? Jako jedna z hlavních organizátorek plesu jsem toho měla hodně na starosti a ještě s mou povahou „co si neuděláš sám, to nemáš“ jsem musela kontrolovat všechny ostatní, jestli vše probíhá podle plánu. Organizování mám v krvi. Už jen díky mé fantazii jsem věděla, jak by náš ples měl vypadat, aby byl dokonalý.

 

 

Zbývaly dva dny do plesu a poprvé se mi to stalo. Párkrát za den jsem viděla dvojitě. Nepřikládala jsem tomu vůbec žádný význam, ještě jsem se smála, že je to, jako bych byla opilá. Den před plesem už to ale nebylo jen občas. Seděla jsem v druhé lavici a snažila se přečíst nápis na školní tabuli. Nepřečetla. Vše bylo dvojitý. A najednou i rozmazaný. To když se mi oči zalily slzami. „Budu slepá!“ byla první myšlenka, která mi bleskla hlavou a která mě k smrti vyděsila. Utekla jsem s pláčem ze třídy. Ze školy jsem šla přímo k očnímu. Tam se mi dočasně ulevilo. Když mi naměřil půl a čtvrt dioptrie a řekl, že potřebuji brýle, vše ze mě spadlo. „Nebudu slepá! Jen potřebuji blbý brýle!“ Letěly mi hlavou splašené myšlenky.
S úlevou jsem to volala rodičům. Těm se to ale nějak nezdálo. Šla jsem za svým bráchou, který od rozvodu našich žije s tátou, aby mi půjčil peníze na brýle. Když jsem mu vyprávěla o svém dvojitém vidění, koukal na mě, jako bych spadla z višně, když si myslím, že to spraví brýle. Začal projíždět internet a krom mozkové mrtvice a dalších nepříliš skvělých diagnóz se tam objevila roztroušená skleróza. Nechápu, jak jsem to do té doby mohla nevědět, ale můj bratr ji má. Už nejspíše tři roky má roztroušenou sklerózu a jen díky tomu, že žijeme odděleně, jsem o tom ani nevěděla. Jistě, pamatuji si, kdy věčně lítal po nemocnicích s nehybnou rukou, ale myslela jsem tenkrát, že se to vyléčilo. Až teď, když mně začalo hrozit, že ji budu mít také, mi o své nemoci řekl vše.

 

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Nešťastná láska mě ubíjí!
VÁŠ PŘÍBĚH: Ve vzduchu visí výhružka... prý bych se měla bát
VÁŠ PŘÍBĚH: Matka mě tloukla a prarodiče celému násilí pouze přihlíželi


V den svého maturitního plesu, místo zběsilých příprav sálu, jsem šla k doktorovi. Byla jsem velmi vyděšená a tenkrát mi doktor moc pomohl ujištěním, že to ještě nemusí nic znamenat. Že to může být z nervů a samo to odezní tak rychle, jako to přišlo. Nevím, zda tenkrát věděl, že to asi nebude můj případ a snažil se mě jen povzbudit, nebo v to sám doufal, každopádně mě pro jistotu poslal na neurologické vyšetření.
A den, který pro mě měl být jedinečný, princeznovský a krásný, se proměnil v noční můru. U kadeřnice jsem se rozbrečela, že ani nevidím, jaký mám vlastně účes. Doma přišel další záchvat bezmoci, když jsem se nedokázala nalíčit a nejhorší byl snad samotný ples. Když si jdete pro šerpu a kytičku, má to být něco, na co člověk nezapomíná. Já na to také nikdy nezapomenu, protože jsem neviděla ani na půl metru před sebe a mou jedinou starostí bylo neupadnout. Naštěstí pak už to bylo mnohem lepší. Nejen proto, že už jsem se tak vehementně nemusela soustředit na chůzi, nejen díky malému alkoholovému opojení, ale hlavně díky přátelům a rodině, kteří mi z toho nakonec přeci jen udělali ten tolik krásný večer, který jsem chtěla. Díky nim, i když jich tam bylo díky mému dvojitému vidění víc než obvykle, a i přes veškeré nepříjemné věci ten den, jsem dokázala zažít krásný večer, na který budu ráda vzpomínat.

 

 

Druhý den však přišlo zase peklo. Slzy mi zase tekly proudem, když jsem viděla všechny ty fotky z maturitního večírku, které jsem si měla uchovat jako vzpomínku na ten jedinečný den, na kterých jsem ale pidlooká. Ano jinak se to nedá nazvat. Jedno oko mi ohavně šilhalo téměř na všech fotkách. Přišla jsem si jako netvor. A navíc, co když mi to zůstane? Není moc věcí, na které bych na svém těle byla hrdá, ale právě mé krásné velké oči, jednou z nich byly. A teď už nejsou. Další rána byla, když mi dělali lumbální punkci. Ten den jsem se pohádala se svým přítelem. Bylo to strašné. Ležela jsem v nemocnici s tou příšernou bolestí zad a hlavy a čekala, jestli se mi ještě někdy ozve. A pak přišla. Doktorka, velmi sympatická už od pohledu, sedla si ke mně na postel a řekla mi zatím předběžné výsledky z lumbálky. V té době už jsem měla něco načteno o roztroušené skleróze a můj psychický stav nebyl už tak nějaký slavný. S brekem jsem utekla na záchod. Nevydržela bych, kdyby se na mě měl v tu nejhorší chvíli mého života někdo koukat. Chtěla jsem být sama. Sama se svou bolestí, se svým trápením. Se svou nemocí. Samozřejmě ještě nic nebylo jisté do té doby, než jsem šla na magnetickou rezonanci, když i ta vše potvrdila, nastoupila léčba kortikoidy. Ten týden na kapačkách v nemocnici byl příšerný. Plna sebelítosti jsem se utápěla žalem po večerech na pokoji. Jezdili za mnou kamarádi, rodina i přítel, ale ty osamocený večery už mi nikdo vyplnit nedokázal. I díky vedlejším účinkům mé léčby jsem propadala neuvěřitelným depresím. Pocit bezmoci a beznaděje mě sžíral za živa. Nedokázala jsem si představit svůj budoucí život. Najednou vše, co bylo dřív tak jasné a snadné, už nebylo. Rozplynulo se to v jednu velkou černou prázdnotu. Nic v životě najednou už nemělo smysl.

 

 

Deprese trvaly i po návratu z nemocnice. Nikoho jsem nechtěla vidět, chtěla jsem být sama a litovat se. Tenkrát, jen díky mé mamince, jsem se dokázala zase zařadit do běžného života. Zase jsem začala chodit do školy, konec konců jsem měla před maturitou a zase jsem začala žít. Kamarádi věděli, že jsem nějak nemocná, ale krom pár výjimek o mém skutečném stavu nikdo nevěděl. Nepotřebovala jsem lítost druhých. Sama pro sebe jsem jí ale měla dost. I teď, když na mě občas přijdou temné chvilky, se dokážu s notnou dávkou sebedestrukce pěkně politovat. Nejvíce mě snad ubíjí myšlenka na to, že neuvidím vyrůstat své děti. Vím moc dobře, jak se dokáže stav s RS po těhotenství zkomplikovat. A skutečnost, že kamarádova matka se stejnou diagnózou po narození svého druhého dítěte zemřela, mi moc velkou naději nedává. Nikdy jsem nijak netoužila po dítěti, vždycky jsem byla rozumná, věděla jsem, že chci jít studovat na vysokou a dříve než budu mít práci a nějaké zázemí, bych si dítě nedovolila přivést na svět. Ale teď se pro mě situace výrazně změnila. Říkám si, že bych ho chtěla co nejdřív, dokud můj organismus je ještě plný sil a že třeba uvidím jeho první krůčky, že třeba uslyším jeho první slůvko. Že to budu já, kdo ho poprvé povede do školky a do školy. V to, že bych snad viděla jeho maturitní ples, či svatbu, už ani nedoufám. Ale přesto ve mně naděje je. Vím, že to není spravedlivé vůči němu. Přivést ho na svět a opustit ho, ale pro mě je to hlavní důvod proč žít. Zanechat tu po sobě alespoň něco dobrého. Darovat někomu život, výměnou za ten svůj. Ano to je poslání mého života. Ať už bude, jak chce krátký.

 

A tak žiju život jako kdokoliv jiný. Užívám si s kamarády, s přítelem, se kterým jsem už téměř dva roky, a kterého miluji snad ještě více než předtím. Zažil se mnou opravdu ošklivé chvilky, byl u mnoha mých depresí, kdy jsem okolo sebe dokázala jen kopat a on to se mnou stejně vždy vydržel a byl pro mne oporou. Nad tím, zdali bych se ho neměla raději vzdát, dát mu šanci na šťastnější život, jsem přemýšlela a přemýšlím do teď. Naneštěstí jsem stále velký sobec a nedokážu se vzdát jeho lásky. Nedokážu se tímhle světem protloukat bez něj. A doufám, že až to jednou konečně dokážu, bude mít on šťastný život s někým jiným. Jak už sem řekla, bez něj, mých přátel a rodiny bych už tu nejspíš nebyla. Jsou pro mě vším a s vidinou na lepší budoucnost žiju dál. Žiju tak moc, jak jen se to dá.

0 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře