Jmenuji se Michaela F., je mi sedmnáct let a nemocí trichotillomanie trpím již jedenáctým rokem. Že nevíte, co trichotillomanie je? Ani se nedivím, spousta lidí o ní neví zhola nic, také bych o ní raději nevěděla. Ale zajímavým faktem je, že touto nemocí, podle statik psychologů, trpí 1 % populace, což je vcelku vysoké číslo na to, že se o nemoci prakticky neví. Nemoc se řadí do kategorie impulzivních poruch, kterou sdílí například s kleptomanií, gamblerstvím nebo třeba okusováním nehtů. Při této nemoci si postižený vytrhává řasy, obočí, vlasy či ochlupení na různých částech těla. Ale dost teorie, přejděme k příběhu, který napsal sám život.

Vždy jsem byla taková ta zakřiknutá, baculatá Míša, která se nejednou stala terčem posměšků. Ale o tom nyní mluvit nechci. Naprosto přesně si pamatuji den, kdy to všechno začalo. Šla jsem se projít s dívkami z vesnice, tou dobou mi mohlo být tak pět, šest let. A ony mi vyprávěly, že když mi vypadne řasa a já ji hodím za záda, a budu si něco přát, tak se mi to vyplní. Zkusila jsem to. A pak jsem to zkusila ještě několikrát. A následně, když řasy přestávaly vypadávat samy od sebe, tahala jsem za ně stále silněji, dokud mi na očích nezbyly pouze ostrůvky posledních řas, které unikly mým prstům.

(Foto: Thinkstockphotos)

Netrvalo dlouho, a všimli si toho rodiče. Ptali se mě, proč to dělám a já nebyla schopná dělat nic jiného, než s pláčem odpovědět, že nevím. Že to prostě musím dělat. Rodiče si našli informace o nemoci na internetu a začali mi vyhrožovat, že pokud s tím nepřestanu, půjdu do nemocnice. Jako malé dítě do nemocnice jít nechcete, ale dnes si již uvědomuji, že by mi to spíše prospělo. V průběhu dospívání se totiž přidaly také silné deprese, doprovázené pokusem o sebevraždu, což je také kapitola sama o sobě.

Na nějaký čas jsem přestala. A pak, už ani nevím proč, jsem začala s obočím. Říkala jsem si, že obočí je hodně, že nikdo nepozná, když si sem tam trochu vytrhnu. Nakonec to dopadlo tak, že kromě řas jsem přišla i kompletně o obočí. Díky zarůstání obočí se mi tvořily pupínky, které jsem rozškrabávala, tudíž mé nadočnicové oblouky zdobily pouze krvavé strupy. Tenkrát jsem všem tvrdila, že jsem si snažila vytrhat obočí podle časopisu, ale že se mi to moc nepovedlo. Rodiče z toho byli zoufalí, taťka se mě vždy ptal, co si budu malovat, až budu velká. Pravdou je, že make-up mi nyní v podstatě zachraňuje poslední zbytečky krásy, protože zakryje absenci řas a obočí se dá dokreslit vcelku snadno.

Poté jsem opět na nějaký čas přestala, dokud se nepřidaly i vlasy, které se mě vlastně drží doteď. Začalo to ve čtrnácti letech. Své černé vlasy, dosahující poloviny zad, jsem si každé ráno žehlila žehličkou, která způsobovala roztřepení konečků. A já vždy ten nemocný vlas vzala a vyškubla. Jenže, každý si asi dovede představit, kolik těch nemocných vlasů bylo. Netrvalo dlouho a vytvořilo se první lysé kolečko. To se dalo nějaký čas zakrývat okolními vlasy, ale ty samozřejmě zmizely stejně rychle jako ty před nimi. Pamatuji si, jak jsem chodila po pokoji a chomáče vlasů skrývala na dně odpadkového koše. Mamka mě vzala k doktorce, které jsem tvrdila, že mi vlasy vypadaly. Paní doktorka určila diagnózu, že mi vypadaly ze stresu, čehož jsem se s rychlostí geparda chopila a mohla jsem pokračovat v trhání vesele dál. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se ostříhala na krátko a obarvila na červeno. Nesla jsem to opravdu těžce, protože vlasy pro mě byly symbolem ženství (zhruba někdy po ostříhání jsem si uvědomila svou bisexualitu). Ale když na to pohlížím zpětně, vidím, že mi krátké vlasy sluší možná více než dlouhé. 

(Foto: Thinkstockphotos)

A jak jsem na tom nyní? Přiznala jsem rodičům, že si vlasy trhám. Vzali to vcelku sportovně, jenom si stále nedokážou přiznat, že je to nemoc, závislost, které se nezbavím asi do konce života. Pořád si myslí, že je to pouze zlozvyk. Tolikrát jsem se pokoušela přestat, ale selhala jsem pokaždé. Pouze se měnila délka období, po kterou jsem vydržela bez trhání. Tuším, že můj osobní rekord je něco mezi rokem, rokem a půl. Aneb, jak vyřkl Mark Twain: ,,Přestat kouřit je nejsnadnější věc na světě. Já to mohu potvrdit, zkusil jsem to už nejmíň tisíckrát." Již jsem dokonce navštívila psycholožku, ale jsem přesvědčená, že psychiatr by pro mě byl přínosnější, protože medikamenty by vše významně usnadnily. Vlasy, řasy, obočí i ochlupení si stále trhám, ale dělám to tak, aby to nebylo tak patrné, snažím se to regulovat na pár vlasů denně.

ČTĚTE TAKÉ:

VÁŠ PŘÍBĚH: Tajemné síly mě ochránily před autonehodou
VÁŠ PŘÍBĚH: Matka mě tloukla a prarodiče celému násilí pouze přihlíželi
VÁŠ PŘÍBĚH: Setkání s tajemnem! Plačící kočka hlásí smrt!

A jestli někdy přestanu? To je doopravdy těžké říct. I když bych potlačila projevy, nemoc ve mně bude stále zakořeněná, a jako spící bestie bude čekat na slabou chvilku, kdy bude moci znovu zaútočit. Tento moment možná přijde za deset, dvacet let, možná na sklonku života a možná taky nikdy. Mohu pouze doufat, že tomu krvelačnému monstru jednou uprchnu.
Jsem velice vděčná, když mohu alespoň lehce přispět k rozšíření povědomí o této poruše. Moc děkuji za přečtení mého příběhu.