Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlásit »  |  Registrace »

Ženy dokáží překvapit. Mimo jiné tím, na jaká si troufnou povolání. Představujeme ženy nevšedních profesí. Další uvidíte večer v pořadu Víkend.

Ženy, které se nebojí skákat z oken, letadel či střech...

Kaskadérka Hana Dvorská
zdroj: Oficiální zdroj Kaskadérka Hana Dvorská
aktualizováno 28.04.2011, 12:43 | 26.04.2011, 00:01 | doma.cz/em

Ženy dokáží překvapit. Mimo jiné tím, na jaká si troufnou povolání. Představujeme ženy nevšedních profesí. Další uvidíte večer v pořadu Víkend.

Kaskadérka Hana Dvorská: Nemyslete, že jsme blázni

 

Od šestnácti jsem skákala z letadla. A pak jednou, ale to už je třicet let, bylo u filmu potřeba, aby žena spáchala sebevraždu skokem z okna. Kaskadérská legenda Jarda Tomsa si mě na letišti vybral, abych skočila z druhého patra z okna. Tenkrát jsem se fakt bála, byla jsem zvyklá skákat ze tří, čtyř kilometrů, tohle bylo nízko. Říkala jsem si: To se hned rozplácnu!

 

Ale skočila jsem, zatleskali mi, osmnáct mi bylo, studovala jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu. Tenkrát nebylo tolik akčních filmů, potřebovali mě třeba jen třikrát do roka. Po revoluci sem začaly jezdit cizí produkce, točilo se ve velkém. Zjistili, že čeští kaskadéři jsou dobří kaskadéři, já byla mladá a vycvičená, začala jsem víc točit a spočítala jsem si, co je pro mě výhodnější - učit, nebo točit.

 

Příliš mnoho úrazů!

 

A teď se zase postupně vracím k tomu vyučování. Už jsem stařena a za tu dobu jsem si udělala strašně moc úrazů. Manžel učí na fakultě parašutismus, paragliding, skialpinismus, snowboarding, manžel je zkrátka akčnější než já. Děti jsou dávno dospělé, dřív jsme je tahali po všech sportovních akcích, když bylo potřeba dubla za dítě, hned jsme je použili. Jenom si nemyslete, že jsme blázni...

 

Vše o magazínu Víkend se dozvíte ZDE!

 

PODÍVEJTE SE NA VIDEO O ŽENÁCH V JADERNÝCH ELEKTRÁRNÁCH:

 

 

PSALI JSME:

EXKLUZIVNĚ! HRŮZA v Černobylu po 25 letech

Radioaktivní pouště: tady vládne SMRT 

 

Tak prostě žijeme, sportujeme. Skáču z letadla, jezdím na snowboardu, jezdím na běžkách, na kole a kolečkových bruslích, lezu po skalách, skáču ze skal, ze střech a oken. Samozřejmě se i porvu, někdy mě prohodí sklem, často padám přes auto. Měla jsem několikrát zlomené obě nohy, vykloubené rameno, všechny prsty mám vykloubené, před dvěma lety jsem si strhla vazy v koleně, jsem takovej polomrzák.

 

Dělám jakoby nic a věřím tomu, že se to zlepší. Problémové jsou jednoduché věci, tam se spíše něco stane. V jednom filmu běžím a měl na mě spadnout obrovský černoch. Když na mě padlo sto padesát kilo, vyrazila jsem si dech a natloukla žebra. Nebo jsem jako kněžna v dlouhých šatech skákala z okna hradu. Měla jsem se doplácat k lodičce s rybářem.

 

Ale spodní proud mě odnesl daleko a já v těch šatech nasadila kraula. Pak se to celé muselo stopnout, režisér řekl, že kněžna nemůže plavat kraula... Musíme umět totéž co kluci. Jsme šikovnější než kluci. Nemůžu žít jako žena obecná. Jen nechci mít už žádný úraz, toho se bojím.

 

Kaskadérka Hana Dvorská
Kaskadérka Hana Dvorská s vnučkou Sašenkou. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Posledních několik let je práce stále méně, protože zahraniční produkce už jezdí jinam, dál na východ, velkofilmy typu Narnie, Tripple X, Bídníci, Blade už dlouho do Čech nezavítaly. V českých filmech občas doslova "zaskočím", například za Zuzku Norisovou v seriálu Přešlapy, když byla nabourána autem, nebo za paní Ninu Divíškovou v nové pohádce V peřinách, sem tam točím nějakou tu reklamu. 

 

Boot campy teď frčí

 

Ale musela jsem se rozhodnout, co dál. Protože mám dost zkušeností s vedením tréninku, s prací s lidmi, sama stále tvrdě trénuji, založili jsme s kamarádem ranní cvičení pod názvem "boot camp". Boot campy ted ve světě frčí, je to vlastně napodobenina výcviku amerických vojáků, jenže já to nedělám po vojensku, ale s nadhledem, aby lidi přicházeli i odcházeli do práce s radostí a nabiti pozitivní energií.

 

Toto cvičení totiž probíhá třikrát týdně od 6.45 do 7.45. Vymyslela jsem speciální náplň hodin, úplně pro všechny lidi, kteří chtějí ze sebou něco udělat. Jsou rozděleni do skupin podle výkonnosti a moji instruktoři s nimi cvičí buďto v tělocvičně, nebo chodíme běhat na Petřín. Cvičení probíhá již čtvrtým rokem a mám z toho nesmírnou radost, pořád mě to baví  (www.sportujme.cz).

 

Také dělám instruktorku ve fitku Holmes place, kde vedu hodiny x-biku (podobné spiningu), hodiny TRX - což je posilovací cvičení na speciálně upravených popruzích. A rozběhly se mi tam hodiny outdoor runu - což je opět běhání v přírodě. Běhání mě v poslední době naplňuje nejvíce, je to nejpřirozenější pohyb, a když se chodí běhat v partě lidí, člověk se donutí k něčemu, co by sám takzvaně nedal. A je při tom i zábava.

 

Začala jsem navštěvovat kurzy Les mills - body balance a jestli se to všechno pěkně naučím, stanu se také instruktorkou body ballance. Toto cvičení zahrnuje kousek pilates, kousek jógy, kousek thai-chi, kousek strečinku. I tento druh cvičení je podle mého názoru důležitý pro harmonický rozvoj těla.

 

Dračí lodě

 

Letos jedu za reprezentační senior team na Mistrovství světa v dračích lodích na Floridu. K dračím lodím jsem se dostala zcela náhodou, když jsem měla poraněné koleno a nemohla jsem se hýbat pomocí nohou, tak jsem to zkusila pomocí rukou. Ted už mám za sebou dvoje mistrovství Evropy a jedno mistrovství světa, které bylo v Česku, a vždycky jsem si přivezla nějakou medaili.

 

Restaurace s horolezeckou stěnou Lokal blok, kterou jsme s bratrem před šesti lety otevřeli, neuvěřitelně funguje, je to hlavně zásluhou managementu a zaměstnanců. Lidé lezou, veselí se v restauraci a všichni jsme spokojeni.

 

No a protože už mám dospělé děti (dcera Míša dvacet šest let a syn Martin dvaadvacet) , tak jsem se stala babičkou vnučky Sašenky a z toho mám úplně největší radost. V červnu jí bude rok, už chodí a těším se, jak jí budu předávat všechny své sportovní zkušenosti. Čehož se Míša obává, abych to prý nepřehnala!

 

Jsem stále vdaná za svého prvního muže Jardu, za chvíli to bude třicet let, a zase si ho tedy ještě další rok nechám. Ale to je ode mne taky výkon!

 

Kaskadérka Monika Podzimková: Jsem dámská krejčová!

 

Kaskadérka Monika Podzimková s Lukáškem
Kaskadérka Monika Podzimková s Lukáškem. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Partner dělá kaskadéra už asi sedmnáct let. Přišla jsem se podívat na natáčení a tam mě hned oslovili. Že prý jsem podobná herečce Petě Wilsonové. Kluci mě naučili rvačku a americký koordinátor mě schválil, je to deset let, točila se tu Liga výjimečných se Seanem Connerym a právě Petou Wilsonovou.

 

Connery mě oslovil, ptal se, jak se mám. Krásný chlap, sympatický, není namyšlený, i když by mohl být. Co se týká české produkce, v českém seriálu jsem například padala ze schodů, byly mramorové a docela prudké. Čím rychleji člověk spadne, tím míň to bolí a tím je to lepší pro tělo. Hlídat si hlavu. Hlava na prsa a už se valíte...

 

Monika Podzimková na natáčení filmu Solomon Kane
Monika Podzimková na natáčení filmu Solomon Kane. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Když jsem nad schody stála poprvé s tím, že mám spadnout, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála. Učíme se to na tréninku. Teď už jsou chrániče, dřív se padalo bez chráničů, to bylo horší. Do krabic jsem ještě nepadala, těším se na to. Bojím se vody a v civilním životě se bojím úplně všeho, nejvíc složenek.

 

V roce 2007 jsem hrála v Letopisech Narnie kentaurku, dostala jsem chůdy, učila jsem se na nich chodit a skákat. Také jsem hrála zombici ve filmu Wanted s Angelinou Jolie. Dělám i šerm, gymnastiku a kickbox. Při filmování jsem si neudělala nikdy nic, jen modřiny nebo naraženiny. Nejvíce úrazů si způsobím doma při vytírání. Například jsem si při vytírání rozsekla bok a narazila kostrč.

 

Monika Podzimková na natáčení filmu Letopisy Narnie
Monika Podzimková na natáčení filmu Letopisy Narnie. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Partner je koňák, já dělám spíše reklamy. V reklamě na Oskara jsem skákala do díry na takového silnějšího pána a musela jsem ho líbat. Pán byl prý spokojený a chtěl se se mnou ještě setkat na kafe. Na filmy se teď už dívám jinak, zejména na to prostředí. V Lize výjimečných filmaři postavili Benátky v bývalém ČKD u Černého Mostu. Město vypadalo jako pravé. Teď jsou tam bleší trhy, tenkrát Benátky.

 

Lukášek s tatínkem
Lukášek s tatínkem, také kaskadérem. Čím asi Lukášek bude, až vyroste? (Foto: Oficiální zdroj)

 

V současné době mě potkalo to největší štěstí, jsem mámou půlročního syna. Tatínek kaskadér, maminka kaskadérka... má to nalinkované, nejspíš bude také kaskadér. Až mu bude rok, chci zase začít točit.

 

Obuvnice Eva Peterová: Boty jsem vyráběla už na vysoké

 

Obuvnice Eva Peterová s manželem
Obuvnice Eva Peterová s manželem. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Když jsem byla malá, neměla jsem o svém budoucím povolání žádné konkrétní představy (kromě obvyklých baletek, cirkusaček a zvěrolékařek...), neměla jsem jasno ještě ani na vysoké škole (ergoterapie na LFUK).

 

S mužem jsme si začali zkoušet vyrábět první boty už během vysoké školy (kolem roku 2001), během dalších pěti let jsme vyrobili pár desítek párů pro nás a naše kamarády. Postupně zájem známých a jejich známých narůstal, až jsem se rozhodla tomuto řemeslu se věnovat plně (i vzhledem k tomu, že jsem stále neměla jasnou představu, jaké zaměstnání zvolit). Manžel má jinou práci a s botami mi pomáhá ve volném čase.


Aniž bych se snažila o nějakou reklamu, zákazníci neustále přibývají, práci máme v současné době na minimálně tři měsíce dopředu. Takže se dá říct, že živnost vzkvétá. Snažíme se stále něco vylepšovat.

 

Obuvnická dílna
Obuvnická dílna paní Peterové. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Je pravda, že ruční práce mě odjakživa celkem bavily a baví, ale na žádné další kromě bot mi teď nezbývá čas. Myslím, že jsem byla tak průměrně zručná, jako skoro každý, spíš nadměrně pečlivá, což může být někdy i na škodu.

 

Okolí se mé, pro ženu nepříliš tradiční profesi nijak nediví, rodiče i sourozenci nás podporují, boty nosí a jsou spokojeni. Děti zatím nemáme.

 

Většinou se lidé diví spíš tomu, že se někdo v dnešní době věnuje ručnímu šití bot, jestli je to žena nebo muž, to už je celkem vedlejší. Občas se také diví mému stisku ruky. Ševcovské řemeslo je historicky mužské jako všechna ostatní řemesla, ženy prostě byly výhradně hospodyně v domácnosti, a to už dnes tak úplně neplatí, že…

 

Trochu mě mrzí, že je tak málo času na odpočinek. Když to jde,  ráda si čtu, jdu za kulturou, na výlet, při práci nejraději poslouchám rozhlasové hry a jiné zajímavé mluvené slovo.

 

Kaskadérka Blanka Jarošová: Ach, ta láska k silným autům!

 

Kaskadérka Blanka Jarošová
(Foto: Oficiální zdroj)

 

Vše začalo tím, že jsem v roce 1988 potkala nadšence do automobilových soutěží a společně jsme si začali dělat licence. Jednoho dne mi dal přečíst inzerát v novinách, kde šéf skupiny autorodea sháněl nové lidi pro novou sezónu. Ozvala jsem se mu a přijela na soustředění na letiště v Příbrami.

 

Zhruba za měsíc už jsem se balila a odjížděla s patnácti lidmi do Polska na své první turné. Týž rok jsem jela ještě další na turné: pět měsíců po Ukrajině, Bělorusku, Rusku, Litvě. Další rok jsem jela znovu do Ruska. Na podzim 1989 se situace v tomto typu "podnikání“ změnila kvůli všeobecným změnám, takže další rok jsme již nevyjeli.

 

Nicméně mi z této doby zůstalo dost kamarádů, kteří zároveň s touto aktivitou také občas zaskočili jako řidiči na natáčení. Věděla jsem, že chodí s kaskadéry na společné tréninky, a tak jsem začala trénovat s nimi. Od šesti let jsem třikrát týdně dělala sportovní gymnastiku, takže pro mě tréninky nebyly až tak náročné, jen jsem se musela naučit hereckému projevu, který k této práci patří.

 

Touha odlišit se, dělat něco netypického

 

V roce 1994 jsem začala natáčet první filmy (mezitím se mi narodila dcera, a tak jsem si dala malou pauzu). Takže na počátku byla láska k silným autům a k rychlosti, a možná také touha odlišit se, dělat něco netypického a atraktivního.

 

S "hvězdami“ to mám těžké; většinou na natáčení ani nevím, že herečka, kterou dubluji, patří mezi slavné celebrity. Na akční filmy se nedívám, na ty ostatní velmi málo. Takže se mi stávalo, že mi nějaký kamarád řekl: Poslyš, teď v Praze točí "ta“ nebo "ten“, a já jsem teprve tehdy zjistila, že natáčím s "hvězdou“. 

 

Samozřejmě se snažíme, aby úrazů bylo co nejméně, na place je koordinátor, který celou akci připravuje a kontroluje techniku, předvídá, co by se mohlo stát. Spolupracuje i s ostatními profesemi, jako jsou speciální efekty, pyrotechnici, potápěči a podobně. Při natáčení se tedy větší úrazy moc často nestávají.

 

Podlitiny, škrábance, popáleniny...

 

Ale zato si z většiny akcí odneseme podlitiny, škrábance, někdy i popáleniny a různé pohmožděniny. A ty se bohužel za ta léta sčítají, takže se dá říct, že po určité době člověka bolí celé tělo. Já jsem měla dva vážnější úrazy mimo natáčení - při dopravní nehodě a při tréninku - odnesla to vždy krční páteř, bohužel dost důležité místo na těle. Takže dnes se už musím vyhýbat větším nárazům a různým trhačkám.

 

Adrenalinové sporty neprovozuji, věnuji se běžné sportovní aktivitě - kolo, fitness, běhám a plavu, jezdím na inlinech. Každý adrenalinový sport je finančně náročný. Takže já jsem si několik aktivit zkusila a zjistila jsem, že pokud bych se tomu měla věnovat víc, nemohla bych už dělat jinou. Takhle jsem prošla potápěním, lezením po skalách i paraglidingem, abych se zase vrátila ke svému horskému kolu, které stačí jen vyndat z garáže. Teď na jaře je pro mě ale největší adrenalin chodit po zahradě a zjišťovat, co zase zmrzlo a co naopak krásně kvete.

 

Byla období, kdy jsem se musela velmi uskromnit, protože práce nebylo tolik. Naučila jsem se mít vždy nějaké peníze stranou, abych z nich mohl čerpat, když se netočí. A také mě volný čas dovedl k tomu, že nejen tělo je třeba trénovat, ale i mozek, a tak jsem vystudovala dvě školy a teď dělám ještě rekvalifikační kurzy. Uvědomuji si, že práce kaskadéra - a ženy obzvlášť - je časově omezená, proto jsem teď ve fázi, kdy se porozhlížím, co dělat dál.

 

Rodina si za tu dobu zvykla; mám dceru, která je dnes již dospělá a rozumná a ví, že větší nebezpečí než na place mi hrozí při jízdě autem. Takže vždy když odjíždím z domova, říká, abych jela opatrně. Ani když byla menší, tak o mě strach neměla, spíš jí vadilo, když jsem byla pryč v noci, protože se doma pak bála.

 

Podplukovnice Jana Zechmeisterová: Chtěla jsem být herečkou

 

Podplukovnice Jana Zechmeisterová
(Foto: Oficiální zdroj)

 

Jako malá jsem trávila hodně času se zvířaty v malé zoologické zahradě ve Vyškově na Moravě, kde jsem se narodila. Táta tam měl známého, a tak jsem tam každou volnou chvíli chodila "pomáhat“ ošetřovatelům. Takže ten první sen byl být veterinářkou. Taky jsem vždycky měla ráda dobrodružné příběhy a detektivky, a tak jsme s kamarádkou na základní škole, jejíž otec byl policista, měly "detektivní agenturu“ a řešily velké záhady dětského světa.

 

Uvažovala jsem tedy také o tom, že budu policistkou. A samozřejmě herečkou, jako mnohé pubertální holky. Já se na to víc cítila také proto, že jsem na lidové škole umění hrála divadlo, ale talentové zkoušky mi naštěstí včas objasnily, že až tak zázračné to s tím mým talentem nebude. Ale dodnes ráda přijmu nabídku moderovat některé armádní akce pro veřejnost.

 

Podplukovnice Jana Zechmeisterová
Na misi v Kosovu. (Foto: Oficiální zdroj)

Když mě máma čekala, děda si moc přál vnuka, takže mi pak občas říkal Honzíku a vůbec jsme se sestrou měly spíš sportovnější výchovu. Navíc jsme ani jedna nikdy nebyly typickými děvčátky v sukýnkách a víc nás bavily dobrodružné výpravy s bratranci v létě na Slovensku, na vesnici, kam jsme pravidelně celá rodina jezdili na prázdniny.

 

Pátrali jsme po tajemství starého mlýna a údajné čarodějnici, která tam bydlela, chodili pást krávy a tajně jezdili vzadu na vozech svážejících seno a vsázeli se, kdo vydrží déle, než ho vozka zpozoruje a zahrozí bičem. Také jsme stavěli motokáry a založili cirkus, se kterým jsme chtěli jezdit po okolních vesnicích. Asi vždycky ve mně bylo kus komedianta a kus dobrodruha.

 

Mívala jsem samé jedničky


Žákyně jsem byla spíš vzorná, takový ten ctižádostivý samojedničkář, což mi vydrželo téměř do konce základní školy. Na gymnáziu už bylo znát, že matematika, fyzika a chemie zřejmě nebudou mými favority, a já se soustředila spíš na humanitní předměty. Studia na vysoké to jen potvrdila, a tak jsem kromě kulturologie na vysoké vojenské pedagogické absolvovala také teorii a dějiny dramatických umění na Filosofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci.
 

Takový ten typický rebel jsem asi nebyla nikdy, jen čím jsem starší, tím hůře se smiřuji s nespravedlností a lidskou hloupostí, a tak jsem občas takzvaně prostořeká, což mě nakonec mnohdy staví do role rebela. Ale je to spíš prostá potřeba, aby věci v životě byly tak, jak mají být. I když ten boj je mnohdy poměrně donkichotský…

 

Podplukovnice Jana Zechmeisterová
Na misi v Kosovu. (Foto: Oficiální zdroj)


Nejsem asi typický příklad člověka, který šel do armády jen kvůli touze po dobrodružství, řádu či uniformě. Něco z toho přišlo až časem, ale původní motivace byla úplně jiná. Na střední škole jsem se v amatérském divadle setkala s člověkem, který mě přivedl k tomu, proč jsem vlastně do armády šla a co jsem pak prvních deset let své vojenské kariéry také měla možnost dělat.

 

Tehdejší náčelník posádkového klubu armády byl renesanční bytostí se schopností vytvořit kolem sebe prostor pro všechny, kteří měli chuť aktivně a tvůrčím způsobem trávit svůj volný čas. Ať už šlo o zmíněné amatérské divadlo, hudební skupinu, nebo třeba šachový klub. Byla jsem přesvědčená, že právě tato práce, schopnost vytvářet prostor pro setkávání a společné trávení volného času jiných lidí je tím nejlepším, co mě může v životě potkat.

 

Po studiu na Vysoké vojenské pedagogické škole jsem pak měla to obrovské štěstí, že jsem tuto úžasnou práci, nejprve na Centru kultury Armády České republiky a později jako náčelník Domu armády v Olomouci, skutečně dělala, a když se ohlédnu zpátky, nikdy bych neměnila.


Prošla jsem klasickým výcvikem jako většina vojáků z povolání. Nejprve během náhradní vojenské služby ještě na vysoké škole, kde pak byl výcvik samozřejmou součástí studia. Střelby, taktická příprava, řízení bojových vozidel pěchoty, chemická a další odborné přípravy jsou i dnes součástí života vojáka z povolání, před odjezdem do zahraniční mise se pak přidávají speciální .

 

Podplukovnice Jana Zechmeisterová
Na misi v Kosovu. (Foto: Oficiální zdroj)

Co se týká strachu, občas to byla spíš obava, že nebudu dost dobrá, že to nezvládnu. Na druhou stranu myslím, že takový ten "zdravý strach“ je přirozenou a nutnou součástí povolání jako je voják, policista nebo hasič. Je to součást pudu sebezáchovy, schopnosti rozeznat odvahu a zbytečný risk, který může v určité situaci ohrozit nejen můj život, ale i životy těch, kteří jsou v tu chvíli vedle mě a vůči nimž mám odpovědnost už jen proto, že v jedné chvíli plníme jeden společný úkol.


O úlevách jen proto, že jsem žena, se mluvit asi nedá. Povinnosti, které vyplývají z profese, musí plnit všichni stejně. To, že vám kolegové muži s něčím pomůžou nebo poradí je spíš otázka galantnosti nebo kamarádské pomoci.


Myslím, že dnes už není žena v uniformě takovou raritou jako kdysi. Ať už jde o vojákyni či policistku, nebo jiná, dříve výhradně mužská povolání. V české armádě je dnes zhruba 13% žen a jsou na téměř všech odborných pozicích. Máme personalistky, zdravotní sestry, ale také velitelky jednotek nebo pilotky vrtulníků či stíhací pilotky.
 

V pozici náčelnice Domu armády jsem dříve byla sice jednou z mála na takovém místě, ale například dnes jako důstojnice tiskové služby rozhodně nemohu říct, že bych byla výjimkou. Zúčastnila jsem se jako tisková mluvčí jedné zahraniční mise v Kosovu a byla to výborná zkušenost, které si velmi cením, ale už také není výjimkou.

 

Rodiče i sestra jsou učitelé
 

Okolí se čast diví zejména tomu, že mi třeba jako ženě nevadí uniforma, výcvik, jiný životní režim, který nutně s tímto povoláním do vašeho života vstoupí. A například také chuť a odhodlání vyjet do cizí země a strávit tam půl roku v omezených podmínkách bez možnosti dovolené doma...


Rodiče i sestra jsou učitelé, takže jsem se jako jediná vymkla rodinné tradici, ale nikdy jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí. Rodiče jsou rádi, že mám práci, která mě baví, a určité finanční jistoty také nejsou nepodstatné. Nejbližší přátelé a muži mého života jsou a byli většinou také z prostředí blízkého armádě či přímo vojáci, takže v tomto smyslu je můj svět celkem "kompaktní a srozumitelný“.

Práce tiskového mluvčího je každý den jiná a je to především zajímavá a inspirativní práce s lidmi a informacemi. Každý den přináší nová témata, na která je třeba reagovat, pracovat s nimi a prostřednictvím médií o nich informovat veřejnost. Při této práci má člověk výjimečnou možnost nahlédnout do mnoha specifických oblastí lidské činnosti, které jsou s resortem obrany spojeny.

 

Nenapadlo mě, že dosáhnu takové hodnosti!

 

Od koncepčních oblastí vyzbrojování a nákupu techniky, přes výcvik samotný až po specifické profese, jakými jsou například pyrotechnici, psovodi, vojenští lékaři či kaplani. Součástí této práce je také potřeba udržovat si informovanost o aktuálním dění ve společnosti a všeobecný přehled, což člověka přirozeně nutí učit se nové věci. Možnost cestovat a učit se cizí jazyky je nutností i předností, záleží na Vás, jak se k tomu postavíte.


Podplukovnicí jsem od loňského léta a musím se přiznat, že by mě v životě nenapadlo, že ve své odbornosti dosáhnu této hodnosti. Zejména když si uvědomím, že v hodnosti podplukovníka jsou například velitelé útvarů, tedy lidé na pozicích, které s sebou nesou velkou zodpovědnost.

 

Hodnosti jsou v české armádě podle tzv. kariérního řádu svázány s funkcemi a moje hodnost odpovídá pozici důstojníka tiskové služby Ministerstva obrany. Pravdou ovšem je, že žen v této hodnosti není mnoho, asi kolem dvaceti a plukovnice má Armáda České republiky v současnosti jen dvě.

 

Kouzelnice Daniela Maxová: Vystupuji pro královské rodiny

 

Už ve čtyřech letech jsem věděla, ze chci být kouzelnicí. Viděla jsem televizní seriál Arabela a toužila mít kouzelný prsten, který mi všechno splní. Pořád jsem o tom mluvila a vymyslela malá kouzla, až mě maminka přihlásila do kouzelnického kroužku. Pak už to šlo vlastně ráz na ráz.

 

Účastnila jsem se různých představení a soutěží. Když mi bylo osmnáct, zúčastnila jsem se konkurzu, ve kterém hledali zástupce naší republiky, jenž by reprezentoval Česko v Japonsku na Mistrovství světa bavičů. Konkurz jsem vyhrála a letěla do Japonska, kde jsem také uspěla a získala Světový pohár bavičů.

 

Daniela Maxová
Kouzelnice Daniela Maxová. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Pak následovala různá turné po Japonsku, televizní pořady, vystoupení a vše, co k tomu patří. Navenek to vypadalo všechno úžasně, ale bohužel to tak úžasné nebylo. V kouzelnických začátcích jsem totiž úzce spolupracovala s člověkem, kterému nebylo cizí domácí násilí, a tak jsem několikrát skončila v nemocnici.

 

Ve třiadvaceti letech jsem negativní spolupráci ukončila a začala jsem pracovat na velkých iluzích. Inspirována Davidem Copperfieldem jsem českému publiku poprvé předvedla zmizeni motocyklu a levitaci auta... V současné době žiji a pracuji v Dubai, kam jsem se přestěhovala pred sedmi lety. Vytvořila jsem si tu úžasné profesionální zázemí a hlavně druhý domov.

 

Daniela Maxová
(Foto: Oficiální zdroj)

 

Vystupuji pro královské rodiny nejen v Dubai a Abu Dhabi, ale take v Qataru, Bahreinu a Omanu. Nedávno jsem se v Dubai také zasnoubila se svým dlouholetým přítelem, se kterým jsem se seznámila právě na jednom ze svých vystoupeni.

 

Ženy v jaderných elektrárnách

 

Sto šedesát žen denně projde branou českých jaderných elektráren. Sto šedesát žen denně kontroluje dozimetr. Sto šedesát žen si denně přeje, aby od reaktoru odešli přimo do důchodu. Žádná by neměnila.


Bez Hany Sobíškové by se nikdo do kontrolovaného pásma nedostal. Vedoucí prádelny už prošlo za jedenáct let rukama 700 tun prádla. Žlutá barva odlišuje jaderný provoz od ostatních částí elektrárny. Kombinézy chrání pracovníky před povrchovou kontaminací. V případě znečištění se jednoduše zlikvidují.

 

Muži mají výběr jednoduchý. Žluté bavlněné trenýrky, ponožky, nátělník a kombinézu. Ženy v Temelíně nemají problem uspokojit své nároky. “ U žen je nabídka rozšířená o košilky, kalhotky, podprsenky, “ říká vedoucí temelínské prádelny.

 

Dukovanská jaderná elektrárna
 

Doma si z ní dělají legraci. Pět let studovala na vysoké škole fyziku, aby pak skončila u jeřábu. Rok a čtvrt trvalo školení v jaderce. Teprve pak šla sama na službu k dukovanskému reaktoru. Monika Mervartová. Kontrolní fyzička, která nosí v hlavě životopis každé palivové tyče. Ví, kdy začne rozsvěcet žárovky, kdy si odpočine a kdy půjde do uranového důchodu. Pro rodiče je Monika jeřábnicí. Přesnější by bylo označení švadlena. Žlutému jeřábu se přezdívá šicí stroj. Tyče při manipulaci připomínají jehlu a ochranný kryt - látku. Monika tak obrazně prošívá kontejnery s jaderným palivem.


Temelínská jaderná elektrárna – prádelna
 

Každá další pračka ukrajuje z třiceti tisíc kombinéz ročně. Denně tři, až čtyři. Při odstávce , kdy je sál reaktoru zaplněný kanárkově zbarvenými dělníky, šest až sedm bubnů. Pomale se pohybující děrné štítky pracují jako ovládací kolečko u malé domácí pračky. Přesně naskládané dírky dávkují aviváž, ohřívají vodu a točí bubnem. Paní Hanka má hodinu čas. Žehlící prkno podobně jako reaktor předá své teplo lidem.

 

Temelínská jaderná elektrárna – pračka vzduchu
 

Čtyři sto padesáti čtyř metrové dominanty. Před nimi nedominantně působící milovnice vody Hana Urbanová. Od roku 1988 sleduje jak se jihočeská krajina mění. Třiadvacet let hlídá zrod gigantického díla. Třiadvacet let tlumí emoce.


Tři ženy ze sto šedesáti. Každé ráno projdou dobrovolně několika rámy a bez hysterie se pohybují v blízkosti reaktoru. Vydrží na místě, které je podle mnohých časovanou bombou. Jejich nejlepším kamarádem není strach, ale dozimetr. Už léta jim ukazuje nulu. Neznamená, že jsou průměrné. Naopak. Ukazuje na jejich výjimečnost. Dokázaly překonat emoce a věřit zdravému rozumu. Bez nich by Dukovany ani Temelín nebyly bezpečným místem.

 

 

 
16 hlasů
Vaše hodnocení

Přidat názor

Ke článku nejsou žádné komentáře