Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlásit »  |  Registrace »

Iveta bojovala o miminko jako lvice. Ženám v podobné situaci vzkazuje: Nevzdávejte to. Vydržte. Bojujte.

VÁŠ PŘÍBĚH: Na miminko jsme čekali sedm smutných let

Jakoubek s maminkou
zdroj: Oficiální zdroj Jakoubek s maminkou
aktualizováno 25.02.2011, 11:44 | 20.02.2011, 00:03 | doma.cz/em

Iveta bojovala o miminko jako lvice. Ženám v podobné situaci vzkazuje: Nevzdávejte to. Vydržte. Bojujte.

Budu vám vyprávět svůj životní příběh. Mým snem bylo šťastně se vdát za báječného muže a o svatební noci zplodit potomka. Vdávala jsem se 13.6.1998 za svého milovaného muže, Vitězslava Gabzdyla, bylo mi v té době 19 let a jemu 23 let, celý svatební den byl krásný – něco jako pohádka.
 

Jenže od naší nádherné svatební noci uplynul rok, a já stále nemohla přijít do jiného stavu, byli jsme z toho velice špatní, ale lékaři pořad řikali, že máme čas. A čas plynul, z jednoho roku se to najednou přehouplo na třetí rok, a to už jsem pochopila, že něco není v pořádku. Proto jsem začala častěji navštěvovat svého pana primáře Fialu v Rychvaldě na gynekologii.

 

ČTĚTE TAKÉ:

Trápím se jako Šeherezáda. PŘÍBĚH ČTENÁŘKY
 VÁŠ PŘÍBĚH: Exmanžel mě dohnal k psychiatrovi

 

Jednou, když jsem k němu přišla pro radu, podíval se do mých papírů a řekl: "Paní Iveto, budete muset podstoupit umělé oplodněni, pošlu vás s manželem na malý výlet do Olomouce na soukromou polikliniku.“ Chtělo se mi plakat, nevěděla jsem v tu chvíli, co mu mám na to říct – ovšem touha po miminku byla silnější a my jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

 

Jakoubkovi rodiče
Manželé Iveta a Vítězslav Gabzdylovi. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Naše první schůzka s panem docentem Sobkem byla v příjemném prostředí u něho v ordinaci. Po vyšetření mi řekl, že nevidí problém, abych po umělém oplodnění otěhotněla. Na další schůzce v Olomouci jsem prodělala velmi bolestivé vyšetření – na rentgenu pouštěli do děložniho krčku nějakou tekutinu, aby zjistili, zda mám průchodné vaječníky a vejcovody.

 

Tento příběh nám poskytla čtenářka Iveta. Těšíme se i na ten váš. Pište na adresu redakce@doma.cz.

 

Ukázalo se, že jsem v pořádku a že se můžeme připravit na zákrok. Celý nadcházející týden jsem brala spoustu hormonů, stříkala jsem si sprej do nosu, každé ráno a večer jsem si vpichávala injekce do boku i okolo pupku, na tohle vše se dalo zvyknout. Nejhorší bylo čekání, zda se v mých vaječnících vytvoří ve folikulu ten správný počet zdravých vajíček.

 

Jakoubek
Maličký Jakoubek s tatínkem. (Foto: Oficiální zdroj)

Najednou nastal den, kdy jsem měla jít na odběr vajíčka, nebála jsem se, zaplatila jsem 500 Kč za krátkou narkózu. Po zákroku jsem cítila zvláštní tlaky v podbřišku, ale jinak jsem se cítila dobře.

 

Zázračný obřad umělého oplodnění

 

O několik dnů později jsem podstoupila ten zázračný obřad umělého oplodnění. Na nic jiného jsem nemyslela než na svá miminka, která se měla u mě v bříšku zabydlet. Po ultrazvuku mi pan doktor Vodička sdělil, že je mu to líto, ale že to nevyšlo. Slyšela jsem tu větu celou zpáteční cestu domů...

 

Doma jsem to nevydržela a v náručí svého muže jsem se s pláčem zhroutila. Za dva měsíce jsem to celé podstoupila znovu, ale dopadlo to úplně stejně. Pan docent mě pořád
přemlouval, ať to zkusím ještě do třetice, ale bohužel, i kdybych chtěla, tak už jsme ani na to neměli peníze a hlavně nervy. Říkali, že třikrát to hradí pojišťovna, ale nebyla to vůbec pravda, za dva zákroky a dopravu do Olomouce jsme utratili neuvěřitelnou spoustu peněz.

 

Zkusit adopci?

 

Za nějaký čas jsme se s Vítkem domluvili, že zkusíme adopci, myslela jsem si, že Víťa bude proti, ale souhlasil. Podstoupili jsme pohovor a nekonečně dlouhé testy v Karviné, celý rok jsme tam jezdili, bylo to vyčerpávající, navíc jsme ani spolu nesměli být v jedné místnosti, každý jsme byli jinde.

 

Jakoubek s rodiči
Celá šťastná rodina pohromadě. (Foto: Oficiální zdroj)

 

Po roce jsme uslyšeli od paní psycholožky, že jsme úspěšně udělali psychotesty i pohovor, měli jsme z toho velkou radost a šli jsme to tenkrát oslavit s přáteli. Ale jestli si myslíte, že to byl už konec, tak to si myslíte mylně, teprve teď jsme začali čekat na dítě, a to prý trvá i pět let. Takže jsem se dohodla s panem primářem, že zkusím podstoupit znovu laparoskopii. Domluvili jsme se spolu na termínu – 27.11.2003.

 

Do nemocnice jsem nastupovala s pláčem

 

Nastupovala jsem do nemocnice s pláčem, sestřičky mě utěšovaly, že všechno dobře dopadne, ale já pořád cítila něco jiného. Na sále mě pan primář s paní doktorkou pohladili po tváři, když viděli, že mi tečou slzy, a řekli mi, že to bude dobré, a až se vzbudím, tak bude po všem… S tou větou a myšlenkou na manžela a dítě jsem zavřela oči.

 

Když jsem se po narkóze probrala, měla jsem hrozné bolesti a bylo mi špatně, sestřičky kolem mne poletovaly, nakonec jsem na "JIP“ strávila celých deset dní. Na odchodu mě zastavil pan primář a řekl mi: "Do roka a do dne, paní Gabzdylová, ať jste tady u nás znovu, ale tady naproti,“ a ukázal na dveře do porodnice. Já se jen usmála a odešla domů.

 

Za týden na kontrole po operaci mi sdělil, že mě pošle do Františkových Lázní, aby se dalo vše do pořádku. Mezi čekáním na lázně mi 10. 3. 2004 umřela babička, neměla jsem chuť vůbec na nic. Ale asi po týdnu jsem si v lázních našla báječnou kamarádku z Třebíče, každičký den jsme spolu v podvečer chodily dávat Františkovi věnečky a hladit jeho symbol plodnosti.

 

Šla jsem se pomodlit

 

Čas letěl a blížil se den odjezdu. Na rozloučenou jsem si prošla náměstí, které je ve Františkových Lázních krásné, a hlavně jsem se šla pomodlit a rozsvítit svíčku do pravoslavného koslela.

 

Jakoubek
Na Jakoubka jeho rodiče čekali sedm dlouhých let... (Foto: Oficiální zdroj)

V polovině cesty domů jsem usnula a probrala jsem se až v Ostravě, kousek od Bohumína, hrozně moc jsem se těšila na maminku a brášky. Po dvou týdnech jsem se vrátila do reálu a dokázala zajít za babičkou na hřbitov s kyticí, chtěla jsem jí říct, jak mi schází a že už jsem doma.

 

Jenže doma jsem se dost nudila, a tak mi bráška přes jeho známou našel práci – úklid v nemocnici, nastoupila jsem v prosinci 2004. Práci jsem měla ráda, jen mi bylo dost úzko, když někdo umřel na oddělení.

 

Řvala, že jsem opilá

 

Po několika týdnech  začaly ranní nevolnosti. Nebyla jsem schopna v práci vůbec nic udělat, a tak mi pomohly kamarádky, aby se na mě nezlobila paní vedoucí. Stejně na to ale přišla a děsně řvala, že jsem opilá, jenže já nepiji žadný alkohol. Poslala mě domů, a já věděla, že jsem přišla o práci, měla jsem strach, co mi na to řekne Vitek.

 

Jakoubek s tátou
Táta a syn. (Foto: Oficiální zdroj)

Připustit si myšlenku, že jsem v jiném stavu, bylo vyloučeno, ale přesto jsem si cestou domů koupila těhotenský test. Doma jsem jej jen obracela v rukou a neměla odvahu si ho udělat. Nakonec jsem se rozhodla, že si jej udělám, a víte, co tam bylo?

 

Dvě krásně silné čárky

 

Dvě krásně silné čárky, které znamenaly, že jsem těhotná, zhroutila jsem se štěstím. Poté přišel takový divný strach, že je test špatný. A proto jsem se rozjela do Rychvaldu za paní doktorkou, aby mi to potvrdila. Mezitím jsem volala Vitkovi, že mi vyšel pozitivně test, měl radost, ale pořád tomu nevěřil.

 

Dorazila jsem na gynekologii a řekla jsem sestřičce Alence, že jsem asi těhotná a že je mi nějak špatně. Položila mě na lehátko, čekaly jsem v ordinaci na příchod paní doktorky Rejtové. Ta mi po prohlídce sdělila: "Blahopřeji vám, Ivetko, budete mít krásný dáreček pod stromečkem. Čekáte miminko."

 

Na ta slova jsem čekala celých dlouhých sedm let, rozbrečela jsem se štěstím a přidala se ke mně i paní doktorka a sestřička. Celé těhotensví bylo krásné, i když mi nebylo až do pátého měsíce dobře. Jakoubek se měl narodit 12.8.2005, přesně v den Vítkových třicátých narozenin. Ale malému se na svět ještě nechtělo, nakonec mi porod museli vyvolávat. Chlapec se narodil 19.8.05 v 15:30, vážil 3430 gramů a měřil 51 centimetrů, znovu jsme na sále i s paní doktorkou a manželem plakali štěstím.

 

Jakoubek
Jakoubek půjde v září do první třídy. (Foto: Oficiální zdroj)

 

A to je konec mého příběhu, těžko říct, co nám pomohlo, jestli to byly lázně, operace nebo hormony, z kliniky v Olomouci to nikdo neví, ale jedno je jisté – ZÁZRAKY SE DĚJÍ. A já přišla do jiného stavu úplně přirozenou cestou. Za ty všechny bolesti to nakonec stálo a chci vzkázat ženám, které mají tytéž problémy, ať zatnou pěsti a vydrží.

 

Teď už jsme šťastni i s naším bezmála šestiletým Kubíčkem, dělá nám jen a jen radost, i když někdy trošku zazlobí. Brzy půjde do první třídy. Přitom jako by to bylo včera, co jsme si ho přivezli z porodnice domů.
 

ZDROJ: zlatechvile.cz
 

 
14 hlasů
Vaše hodnocení