Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlásit »  |  Registrace »

Tereza Pergnerová hraje v Ordinaci velice špatnou matku s modrými vlasy. Jaká je matka ona? A kdy už se konečně vdá za Jiřího Chlebečka? Přinášíme s ní velký rozhovor.

Tereza Pergnerová: Jak jsem se dostala ze dna

Tereza Pergnerová jako Marcela Rosická
Tereza Pergnerová jako Marcela Rosická
aktualizováno 08.12.2011, 10:18 | 08.12.2011, 00:00 | doma.cz/em

Tereza Pergnerová hraje v Ordinaci velice špatnou matku s modrými vlasy. Jaká je matka ona? A kdy už se konečně vdá za Jiřího Chlebečka? Přinášíme s ní velký rozhovor.

Maminka jedenáctiletého Samuela a tříleté Natálie Tereza Pergnerová (37) v sobě našla dost odvahy, aby se odstěhovala z Prahy, na niž byla zvyklá, do domečku se zahrádkou. Zvítězila nad velice problematickou minulostí, stala se z ní spořádaná maminka na mateřské dovolené, ale život na vesnici jí dává zabrat. Takhle jsem si to nepředstavovala, je to strašná zkouška - říká o svém novém, venkovském životě.

 

Jak se stalo, že jste se ocitla v Ordinaci coby problematická matka Rosická?

 

Jsem dítě náhody, celý život to tak mám. Trochu jsem se teď zdráhala moderovat, to bych musela od dětí a připadala bych si jako krkavčí matka. Ale po třech letech už mi to šlo na mozek, ráda jsem přivítala nabídku úplně z jiného okruhu. Studovala jsem sice herectví, ale nedostudovala. Takže jsem si říkala: To je satisfakce, něco přišlo! Zajímal mě charakter postavy, a když mi řekli: Je to negatativní role sociálně slabé matky, tak jsem to zkusila. Myslím, že jsem udělala dobře, pokud neberu v úvahu to, že můžu být nesympatická a poštvat si proti sobě davy. Protože je to sledovaný seriál. Ale tohle všechno já obětuju, protože Marcelu Rosickou svým způsobem mám ráda. Dává mně, Tereze Pergnerové, prostor, abych se vyvztekala, vyzuřila, vyřádila. Všechno to, co já ve svým životě považuju za nepřijatelné, to ona mi dovolí, a to je paráda.

 

Velká výhoda herectví

 

Jenže moc o tom přemýšlím, nevím, jak to mají profesionální herci, ale já si to někdy odvážím domů. Když mám za sebou scény, kdy jsem na toho Toníka zlá, připadám si, jako když jsem něco provedla.

 

Proč máte postavu Marcely ráda?

 

To je holka, která měla rodiče, co se o ní moc nestarali, pili, ale samozřejmě když už zestárli, starali se jí o dítě, když šla do kriminálu. Pak vyšla z kriminálu a myslela si, že bude dobrá matka. Ale matka být neumí, bojí se být s dítětem sama, zjištuje, že nemá prachy, moc se jí pracovat nedaří, tatinek jí umřel, a někdo tak dokonalý, jako Zdena Tichá jí přijde konkurovat v mateřství. Tak to je prostor pro lidský slabosti, a lidský slabosti já znám dokonale, přestože jsem nikdy netýrala svoje děti, naopak. Vždycky jsem o ně usilovala. Ale Marcela je mi sympatická v tom, že to nevzdává. Používá techniky, které jsou katastrofálně agresivní a zákeřné, ale pořád je to u mě holka, která se snaží přesvědčit okolí že ona je ta matka. Obávám se, že to bude stále dál potížistka, a jestli diváky napadá, co všechno by ještě mohla udělat, tak buďte si jisti, že to udělá.

 

Jak vás přijali herečtí kolegové?

 

Přijali mě hezky, normálně. Já jsem poměrně slušný člověk, přicházím pokorně, počáteční nervozita ustupuje. Všichni mě přijali hezky, Danku Morávkovou znám léta. No a pan Čenský, z toho jde klid, je to muž se vším všudy. Zbavoval mě stresu. Jenom jsem uviděla, jak přichází, a hned mi bylo líp.

 

Tereza Pergnerová v Ordinaci
(Foto: TV Nova)

 

Počítáte s tím, že vám budou lidé nadávat?

 

Já jsem s tím počítala, pan Čenský říkal, abych s tím počítala, a tak schválně navštěvuji markety a benzínky, zatím jsem se setkala jen s reakcí: Ale Terezko, vy tedy máte roli! Zatím to lidé u mě oddělují, s ničím negativním jsem se nesetkala.

 

Jak jste se vyrovnala s tím, že vám obarvili vlasy namodro?

 

Marcela je modrovlasá, byl to záměr scenáristů, já jsem neprotestovala, vím, že to k té sociální skupině patří. Když někdo je zavřený nebo po léčebnách, má tendenci měnit barvy vlasů. Chce předejít přirozený psycholog proces, a tak si vizuelně pomáhá k nějaké změně.  Ale ona ta barva nešla dolů! Takže já jsem opravdu absolvovala několik třídních schůzek u Samuela s modrými vlasy. Paní učitelka má naštěstí nadhled, ale já jsem se cítila špatně, protože najednou ten šmak té Marcely začal prosakovat ven. Naštěstí od toho scenáristi už upustili, tak doběhnou modrovlasé díly a snad už to bude v pořádku. To je známá věc, že lidi, kteří mají problém, se rádi odlišují od ostatních a upozorňují na sebe v domnění, že se chrání, ale má to opačný efekt: upozornují na slabosti. Nemám to ráda, je lepší být sám sebou, i když méně výrazný, než oslňovat extrémy, ty nemám ráda.

 

Jaká jste máma vy?

 

Důsledná máma. Dětem někdy zkazím radost nebo zábavu, protože vyžaduju věci mnohdy nepopulární. Důsledně dbám, aby to udělaly, chvilku mě pak nemají rádi. Zato s nimi umím řádit, blbnout. Někdy mě strašně štvou, ale vím, že je miluju a spoustu věcí dělám jen proto, aby z nich nevyrostli spratci a namyšlení fakani. Oni by rádi měli všeho maximum, tak jako spolužáci. Já razím to, že bychom se měli obejít bez playstationů a všech těch náhražek, takže to nejsem v oblibě. Jsem s nimi doma, všechno o nich vím. Nemáme žádné chůvy, střídáme se s mužem. Nejsou to vzorné děti, které by k nám ted přišly a vzorně počkaly, až maminka domluví. Moje děti jsou živé děti, nejsou cpané do kroužků, které by jim neseděly. Děti nebiju, je to potupné, rozhodně by se neměly tlouct přes obličej, to je snižování sebevědomí a sebeúcty. Některé scény v seriálu, ty teď budou přicházet, mi dělaly takový problém, že jsem byla vděčná, když pan Čenský s Dankou Morávkovou zařídili, že tam nebude scéna s přímou fackou, ta nakonec vypadla. Takový profík nejsem.

 

Tereza Pergnerová jako Marcela Rosická - 3

 

Byla jste s dětmi doma dlouho

 

Tři a půl roku roku jsem s Natálkou doma. Se Samem jsem spoustu věcí pokazila, pochopila jsem, že všechno můžete vrátit zpátky, chyby můžete napravit, ale čas strávený s dítětem se vrátit zpátky nedá.

 

Měla jste pocit, že vám něco uniká?

 

Ale určitě, to je jasný. Jsou okamžiky, kdy nejde všechno, jak si představujete, doma to začne skřípat, děti zlobí, máte pocit, že jste nepůvabná, nepotřebná, spousta věcí utekla, člověk ztratil na atraktivitě. Ale jestli za tuhle cenu, tak to beru, to je pro mě fajn obchod.

 

Jaký je život ve venkovském domečku za Prahou?

 

Velké sousto! Člověk má představu: Teď si splníme sen, půjdeme za Prahu, všechno bude ku prospěchu. Ale není to pravda, je to ohromná zkouška, takhle jsem si to nepředstavovala. Největší zátěže přišly s tím, když jsme odešli za Prahu. Spoustu věcí neumíme, ne vždy řemeslník pracuje tak, jak má, některé věci se táhnou rok a půl. Strašná zkouška! Já jsem vzteklá, můj muž je vzteklej, ale jestli nás tohle nerozbije, tak nás už nemůže rozbít nic. Dům je novostavba ne zcela kvalitně provedená, něco nefunguje, nevíme, kdy se objednává dřevo. V sedmatřiceti letech si občas říkám: To jsem tupec, že mě tohle nebo tohle nenapadlo...

 

A na váš vztah to má dobrý, nebo špatný vliv?

 

Zatím negativní. Naše jediné téma je dům a řemeslníci. Kvůli tomu se láska posunula, je uschovaná v sejfu, čeká, až to dobudujeme. Třeba si v šedesáti sedneme ke stolu a řekneme si: Jo, miláčku, stálo to za to. Jsem bojovník, můj muž taky, musíme vydržet.

 

Stále tolik žárlíte?

 

Žárlivá určitě jsem, držím to v normálu. Umím být podezíravá, většinou když to doma neklape, tak si říkám: To mě přece nemůže mít rád, určitě si našel lásku jinde. Můj muž se mi pak směje, i sama sobě připadám komická. Můj muž je se mnou většinu času. Možná je to špatně. Kdyby víc chodil do společnosti, bylo by to lepší. Takhle funguje ponorka. Ale moje žárlení už není takové trápení jako dřív.

 

Jiří Chlebeček a Tereza Pergnerová
Jiří Chlebeček a Tereza Pergnerová. (Foto: Mediafax)

 

Jak dlouho jste spolu?

 

Skoro sedm let: je to naprosto plnohodný vztah, ne úžasně bezchybně nádherný, mockrát velmi bolavý, mockrát je člověk tak zahlcený blahem, až myslí, že snad přestává dýchat. Takhle asi vypadá něco, co může trvat navěky věků. Nebo to může taky skončit a člověk se propadne hlouběji, než si myslel. Ale pořád si myslím, že se máme rádi a v důležitých okamžicích si to umíme dát najevo. A nemusíme si dávat velkohubé sliby typu: Tebe bych nikdy neopustil.

 

Našla jste tedy svého prince?

 

Jsem o tom přesvědčena. Nejsem naivní, abych si myslela, že vysněný princ krásně sedí na koni a vozí mi dárky. Důležité je umět s ním projít spoustu svých proher a jeho proher.

 

V čem se neshodnete?

 

V mnoha věcech, můj muž má menší pochopení pro pubertu našeho syna, já jsem shovívavější. Myslím, že házení věcí do žertu pubetě přispívá. Můj muž rád bere věci osobně a připadají mi někdy se Samem jako dvě děti. Co se Natálky týká, můj muž občas zvýší hlas. Myslím, že to ve vztahu k holčičce není nutné, zvýšit hlas můžu já, protože ona ví, že jsme dvě holky a že to všechno zvládnem. Ale tatínek, to je její bůh, tam si myslím, že zvýšit hlas není nutné. V tomhle směru si někdy s mužem přestaneme rozumět.

 

Synovu pubertu tedy zvládáte s nadhledem?

 

Čekala jsem, že přijde, ale neznám ji u kluka. Sam je zlatej puberťák, jen se někdy pošťouchá s klukama nebo odmlouvá, nedávno trošku provokoval, ale tahle jeho puberta je hezká puberta. Dítě má právo na svůj názor, jsem ochotna mu naslouchat i vést debaty, můj muž je k němu radikálnější.

 

Říkáte můj muž, jako byste byla vdaná

 

Nejsme manželé, já ho nazývám svým můžem, on mě ženou, ale svatbu si teď neumím představit. Že bychom věnovali pozornost tomu: Tak pojď, teď utratíme peníze, uděláme svatbu... Náš svazek je mimo všechny prsteny a doklady, glejt není to prvotní.

 

Ordinace v růžové zahradě 2 - 16

 

Obléknout svatební šaty vás neláká?

 

Jasně že bych to chtěla prožít, určitě. Ale nevím, jestli mezi přízemním plánováním zdi či stavby bych si chtěla odskočit do hezkých šatů a sama sebe přesvědčit, že teď prožívám něco úžasně romantického, a pak se vrátit do montérek. Já si raději počkám, až bude hotovo, je lepší to dotáhnout do konce, mít pocit, že jsme to zvládli. Teď by to byla křeč a já křeč nemám ráda.

 

Počkáte si, až budete požádána o ruku, nebo partnera tak trochu postrčíte?

 

Má-li to přijít, přijde to. Jinak bych z toho neměla radost, jak bych si pak připadala? Špatně. Jsem v tomhle realista, když něco není spontánní, je to kostrbatý, dře to a neumím to prožít.

 

Bojíte se stárnutí?

 

Stárnutí se určitě nebojím. Když začnou ženy bojovat proti stárnutí, je to stejné jako s fetem nebo pojídáním chipsů: musíte si vzít další. Člověk má umět stárnout. Každá vráska má přinášet důkaz o nějaké zkušenosti, že jsem svoje věci prožila doopravdy, že nekonstruuju svoje vlastní příběhy. Samozřejmě že útoky na to, jak člověk vypadá, se nesou vždycky těžce. Ale nebudu chodit na plastiky, nikdy v životě! To je, jako kdybych chtěla popřít, co jsem odžila. To bych byla blázen.

 

Ale spousta celebrit plastiky přímo vyhledává

 

Asi mají k tomu svoje důvody, jejich profese je pro ně důležitější než ony samy, v tomhle jsem velmi sebevědomá: žádná profese není důležitější než člověk sám. Takže chci-li perfektně vypadat na fotkách a na kameře, chce-li tomu někdo obětovat zbytek života, prosím. Já jsem si krásné věci prožila, člověk je dlouho mlád. Pak přicházejí vrásky, člověk už ráno nevypadá, jak by chtěl.

 

Tereza Pergnerová
(Foto: Korzo)

 

Ani trochu vás to netrápí?

 

Ale jestli náhodou to není další další vývoj... Nechci, aby mi vyrostla holčička, která si bude myslet, že  podstatné je to, jak vypadáme. Člověk si má si být jistý místem, kde stojí, že stojí na dobrým místě, že je prospěšný. To nikdy nesouvisí s tím, jak perfektní máme linky. Já bych nerada působila v určitém věku komicky: abych nemohla vzít do ruky cigaretu a dát si ji vedle obličeje, protože ruce by vypovídaly o šedesátileté paní, a obličej vypadal na čtyřicet. Já ráda souzním, svoje tělo, vrásky, vlasy, prohry, úspěchy mám ráda. Vše nahrává tomu: pojďme do wellness, pojďme cvičit, vyplnit rty, vytáhnout oči, nosit drahé brýle, budeme mít hluboký pohled, dvoumetrové řasy. S prominutím, na tohle já kašlu. Život není o tom, co vidíme v televizi, ale co žijeme my sami. Tam někde hluboko jsme my, tam někde je naše duše, která potřebuje zachránit. Co je nám do vrásek, ty milujeme, ty jsou naše. Od toho, že jsme se strašně smály nebo hrozně brečely. Vypadat v osmdesáti na čtyřicet, proboha, co je to zvrácenost?

 

Ale někomu to psychicky pomáhá

 

Věřím, že to někomu pomůže odstranit celoživotní mindrák. Nechci být zlá, ale co se týká třeba operace nosů: každý výtvarník ví, že když na obraze změní nos, změní se výraz obličeje. Místo toho být někým jiným je lépe naučit se mít se ráda tak, jak jsem.

 

Co vy a podzimní chmury?

 

Podzimní chmury ničím nelepím, jsem taková smutku blíž, doléhá to na mě. Dobrý je chodit ven na procházky. Nejhorší je usednout a protrpět si své okamžiky, to je špatný. Rozhodně nic programově nedělám, neumím si představit, že bych si sbalila taštičku, šla na cvičení, potkala se s kamarádkami a dala si fresh džus a bylo to pryč. To opravdu ne.

 

Jaké vlastně máte předchozí zkušenosti s herectvím?

 

Minimální. Co jsem začla moderovat, už jsem se herectví nevěnovala. Jsem v procesu, kdy sama sebe poznávám, jsem začátečník. Ale cítím, že se umím nastavit do určitých pocitů, a jestli tohle je to, s čím herci pracují, tak bych řekla, že jsem tomu blízko. Jsem ochotná se učit a pracovat na sobě.

 

Kdy jste naposledy hrála?

 

Točila jsem s panem režisérem Polesným Ani svatí ani andělé, mám za sebou dvě pohádky, to mi bylo asi čtrnáct let. A pak už nic. Je to úplně nová hezká věc, rozhodně to není tak, že jsem sebejistá, přijdu a jedu. Ne, věnuju tomu čas, přemýšlím o roli, až bych možná mohla být někomu směšná. Ať vím přesně, co nosí za ponožky, ať vím přesně, co ji trápí.

 

Plánujete další hereckou práci?

 

To je věc náhody. Nejsem ambiciózní v tom smyslu: Tohle mě baví, teď to rozjedu. Nikdy jsem to nedělala, neumím se nabízet. Buď přijde něco, nebo ne. To jsou moje postupy dané tím vším, co mám za sebou. Pracovní ambice nemám, věřím tomu, že věci, které mají přijít, přijdou za všech okolností. A hlavně mě to nestresuje ve smyslu: Tak a teď o tohle hrozně stojím a jestli o to přijdu...

 

To je vyčerpávající

 

Tak. A to já si nemůžu dovolit. Mám ráda klidný život, mám ráda o věci stát a dávat to najevo tím, jakou práci odvádím. A pokud odvedu špatnou, jsem připravena na to, že teda bohužel, slečno, to je špatná práce. To beru, to je fér. Že bych soupeřila, stála na trati: a teď běžte, tak to ne, to bych skončila hned. Někdo to potřebuje k životu, pro mě je vítězství to, když správní lidi si na mě vzpomenou a přihraje mi to práci. A ve finále je to boom, a to je paráda.
 

 
20 hlasů
Vaše hodnocení